Zvíře do baráku? Jen přes moji mrtvolu!

Od útlého věku našich dětí jsme měli občas s manželkou diskuse na téma domácího zvířete. Rozpravy končily zpravidla stejně: nepřichází v úvahu, bydlíme v paneláku, tak jak bys to chtěl dělat? A vůbec, zvíře do baráku jen přes mou mrtvolu!

Po vystěhování z města před osmi lety jsme se k podobným rozhovorům začali semtam vracet. Reakce byly, až na panelák, stejné. Stanovisko pro podporovaly čím dál hlasitější a argumentačně schopnější děti. Stále čelem do zdi.

Na jaře roku 2020 mi kolegyně nabídla koťátko z nechtěného vrhu, které jsem si mohl vybrat z několika dalších roztomilých prcků ze zaslané fotky. Shodou okolností to bylo po zimě, kdy myši, ve vlnách migrující z pole za domem do naší garáže, okousaly uskladněné brusle, lyžařské helmy a v lyžákách si udělaly hnízda.

Rozhodnutí bylo rychlé, a tak jsem rodině fotku rozeslal s tím, že se nebavíme o tom, jestli kotě, ale vybíráme které.

Kupodivu, manželka poslala svůj tip na tříbarevné, stejně jako my ostatní. Velký úžas! A bez dalších komentářů!

Následujícího dne mi kolegyně koťátko přivezla do práce. Krásné, čisté, prostě mazlík. Dcera se slovy, že jí vlastně dnes odpadla škola, pro kotě (Libušku) do hodiny přijela a odvezla ho do nového domova.

Tam je, myslím, dodnes spokojená, neb žije venku nebo uvnitř, dle vlastní volby. Jen se vždy obáváme podzimu, protože ten první v životě málem nepřežila kvůli otravě.

Rok nato vběhla pod auto. Ale letos zatím v poho :)

No, a potom přišel covid, kdy druhá dcera na vesnici s distanční výukou zůstala tak nějak téměř sama, bez vrstevníků. A otevřelo se téma pes. Oněměli jsme s dětmi úžasem, když manželka tuto myšlenku hned neposlala k čertu (což jsme čekali a měli připraveno vícero strategií). Po sdělení, že pes bude stát poměrně dost peněz, ani neztratila vědomí.

A tak se tedy 23. února 2021 jelo k chovateli pro štěně. Bylo to jako odjezd z porodnice s tím rozdílem, že děti, pokud si vzpomínám, nekňučely. Péče a pozornost ale úplně stejná.

Jak nám fenka Delinka (Bernský salašnický) rostla, prošla několika vývojovými stádii (klokan, krtek, čtenář a kamzík…).

Abychom se dostali k velkému rodinnému parťákovi, který sice občas trochu páchne, ale příležitostná koupel a spousta radosti s ním to bohatě kompenzuje.

Z těchto příhod mám tři postřehy:

1. Manželka není takový satan, za jakého jsem jí vždy považoval

2. Dětem jsem jako otec zdaleka nevěnoval tolik času, když to potřebovaly, jako psovi

3. Kdo říká, že když se dítěti koupí pes, starají se rodiče - má pravdu

Ad 1. - Ona ve skutečnosti vlastně jen vždy nechtěla zvíře z objektivně racionálních důvodů, které tak nějak poslední dobou pominuly. Obě naše darmožravé potvory (tady myslím zvířata) má moc ráda, a i když jsem tomu zpočátku nevěřil, upřímně.

Ad 2. - To už nikdy nedoženu, a zejména pes mi v tomto směru nastavil dosti naleštěné zrcadlo, ve kterém jsem spatřil svojí úplně slaboduchou volbu dosavadních priorit.

Ad 3. - Covidová opatření skončila, dcera už docela dlouho zase chodí do školy, a já vstávám v pět, místo v půl sedmé, abych po práci stihl psa vyvenčit za světla. To nemluvím o veterině, cvičáku, atd. Ale ono mi to vlastně nijak nevadí. Stačí první přivítání z těch mnoha, které ten den ještě následují (vítá, i když se vracím po vynesení odpadků), a hned mám lepší náladu.

Tak doufám, že se z některých těch postřehů aspoň trochu poučím. Třeba v tom, že psa si v budoucnu koupím, aniž bych to schovával za děti.