Článek
„Proč ten hrnec dáváš tak daleko?!“, rozčiluje se dcera. Zase jednou spolu vaříme. Nedivím se, že ji mé chování rozčiluje, letos je v posledním ročníku základní školy a tudíž má patent na rozum. Zato já jsem nic nechápající, zapomětlivá a nepraktická matka, která dává všechny hrnce a pánve na zadní plotýnky.
“ Proto, aby se ti něco nestalo", vysvětluju, jako by jí bylo o deset let míň. Obdržím za to krásné protočení panenek. Hezky procítěné, jak se na pubertu sluší. Není přece malá. Odpovím hlubokým povzdechem: zato já jsem trochu stará.
Mám pár známých a kamarádek. Je to už dvacet let, kdy tříletá dcera jedné z nich na sebe strhla hrneček s kávou, když si její maminka odskočila na wc. Holčička druhé na sebe vylila horký čaj, když se natahovala pro cukroví. Ta první se dokonce proletěla vrtulníkem. Obě se nedobrovolně podívaly na Popálenínové centrum na Vinohrady a obě se pak potýkaly s následky.
Byl to mžik. Chvilička. A pak taková hrůza. Bolest. Křik. A výčitky svědomí.
Stačilo mi slyšet první příběh a už jsem si vypěstovala zvyk dávat vše horké co nejdál. Ani při mém pověstném chaosu a zapomínání, tohle nezapomenu nikdy. Kafe, čaj, pánvička, všechno musí být až na u zdi. I když už je i moje druhá dcera skoro dospělá.
„Mami!“, slyším z kuchyně křik. Sakra, nějak jsem se tady s vámi zamyslela. Honem tam. Dcera stejně rychle letí z kuchyně, div se nesrazíme. „Ta slanina prská!“, sděluje mi dítě s očima navrch hlavy.„ Zkroť ji nějak!" „Vidíš, ještě že je ta pánvička vzadu“, s chutí ji poučuju, ale tomu jejímu výrazu se musím smát. Než se bude tahle holka umět v kuchyni otáčet jako její starší sestra, budu nejspíš šedivá.
Užijte si krásné a pohodové vánoce.
Anebo chaotické a veselé.
Ale v každém případě: Dávejte na sebe pozor. A hlavně na děti.
