Článek
Nějak rychle to uteklo. Ani mi to tak nepřipadalo, z drobné dívenky s cůpkem, se rozvíjela krásná mladá žena, která zpívá, hraje na klávesy a moc hezky kreslí. V průběhu let zjišťovala, jak ráda má děti. A ony mají rády ji.
Bavil ji i tělocvik a dokáže si dát i nohu za hlavu, když si zamane.
Pořád to byla ta moje malá holčička, co se ráda parádila. Ty její dlouhé vlasy a všechna ta péče o ně. Ty dlouhé pěstěné nehty. K tomu si přidejte, jak ráda poučuje… A budoucnost mojí dcery byla jasná: Bude učitelka.
Nejspíš začne mateřinkou. Má všechny potřebné talenty, ta škola by ji určitě moc bavila, uvažovala jsem. Rády se spolu posadíme na gauč v obývacím pokoji, dáme si matchu a probíráme život. O střední škole jsme mluvily milionkrát. A pořád jsem si byla jistá, že ji znám, že vím, co ji baví, co nesnáší, s čím se tak trochu pere.
A najednou se něco změnilo. Těsně před podáním přihlášek na střední školy se rozhodla, že chce být hasičkou. Udělala přijímačky a na tu školu ji vzali.
To přece nejde! Je to práce pro tvrdé chlapy!
Celou tu dobu jsem doufala, že je to jenom špatný sen, ze kterého se probudím. Dala jsem prostor své mysli a přehrála si všechno, co se může stát a co moje mysl ve svých představách vyhrabala.
Ráno jsme se prošly v lese, smály se hloupostem, uvařily oběd a pak vyrazila k tátovi. Všechno skoro stejné jako dřív. A přece už jiné.
Na stole mi stydne kafe a já se se nořím do vzpomínek, jak jsme si hrávaly na doktora, když byla maličká. V lese jsme se učily dávat si vzájemně první pomoc. Umělou krev skvěle nahrazovaly borůvky. Jak jsme na sebe pokřikovaly: „Musíš rychle, jako hasiči!“, když jsme jedna od druhé potřebovaly, aby sebou ta druhá trochu hodila. S jedním hasičem jsem chvíli chodila, když to s jejím tátou skončilo. Ten nás na tuhle hlášku navedl, když nám řekl, že hasiči se umí oblíkat strašně rychle, protože do dvou minut musí vyjet ze základny. Dost mi to pomáhalo, když jsem ji potřebovala vypravit do školky. Později jsme si na to občas vzpomněly a smály se tomu spolu. Naučil nás taky, že když hoří, je lepší držet se u země, jít v podřepu, „jako kačenky“. I to jsme si občas zkoušely. Soutěžily jsme v nejrůznějších dětských soutěžích, které kde hasiči vyhlásili. Ale to pořád byla hra. Legrace. Kde se v ní ten nápad vzal? To dodnes nevím.
Vím jenom to, že si vybrala podle sebe a že mi nezbývá nic jiného než jí držet palce. Ať jí to jde na škole, kterou si vybrala. Myslím si totiž, že to, co hasič nejvíc potřebuje, je milující a podporující rodina. A tou hodlám být, kdyby trakary padaly!
Tak šťastné vykročení! I vám.
