Článek
Kdyby dcera nevystupovala s pěveckým sborem na náměstí u příležitosti začátku adventu, přiznávám, že bych nevytáhla paty z domu. Celé dny je lezavo, poprchává, ráno a večer mlha… To není úplně počasí, které by mě táhlo ven. Ona už je samostatná, zvládla by tam dojet sama.
Jenomže jsem jí slíbila, že se na ni podívat přijdu. Nasajeme na trzích vánoční atmosféru. Vystoupení jsou krátká, celkem tři, mezi nimi si projdeme stánky, možná nám to zlepší náladu.
První vystoupení proběhlo, tleskala jsem jako divá, dcera se usmívala na všechny strany. Pak mi přišla říct, že se na ni přišel podívat i jeden spolužák a chtěla by si trhy projít spíš s ním než se mnou. Inu, sladkých šestnáct.
Domluvily jsme se, že za ní přijdu na vystoupení poslední, trhy si projdeme spolu a pojedu domů, zatímco ona vyrazí s ostatními do kina. V poslední době se mi už trochu vzdaluje.
Do posledního vystoupení zbývá jeden a půl hodiny. Na náměstí mi začíná být zima a rozhoduju se, že se vydám do nákupáku. Dárky jsem dávno nakoupila přes internet, ale něco na zub se nám doma určitě taky hodí.
Mám ráda velké obchody. V klidu si popojíždět vozíkem, prohlížet si zboží bez toho, že by se u něj motalo aspoň pět lidí, protože je jeho cena, zdá se, ohromně výhodná.
Umím být velmi impulzivní a vím to. Proto se snažím obchod objet víckrát a znovu a znovu přemýšlet, jestli všechno, co právě teď obsahuje můj nákupní vozík, opravdu potřebuju. Abych se doma nedivila, že jsem utratila tisíce, ale nemám z čeho uvařit, jak už se mi párkrát stalo. No, přiznejme si, víc než párkrát.
On bude vlastně ten Mikuláš, letí mi hlavou, když si prohlížím značkové čokoládové mužíky s plnovousem. Měla bych té holce taky něco vzít. Z háčku vedle regálu beru barevný sáček a přihazuji ho do vozíku. Vzpomenu si, jak jsme takové balíčky jako děti dostávaly u babičky. Plné mandarinek, ořechů, s trochou čokoládových figurek a lentilkami. Jak jsem se k ní vždycky těšila. I když čerti mě dost děsili. Nikdy u nás doma nebyli. Jedině u sousedů. Ani, když jsem byla malá, ani později, když jsem sama měla děti.
Možná bych jí měla koupit spíš ovoce. Vždyť my se jako děti radovaly nejvíc z něj. To ale přece nebudu kupovat dneska. A ty sladkosti? Toho mají, že neví, co dřív. To ji neohromí.
Teď ale něco doslova ohromilo mně: Rozkládací papírový domeček s krásnou ilustrací vánoční pohody. Na cenovce je napsáno, že je zlevněný ze 450,- na 250,-. Té původní ceně se mi nechce věřit, i když se jedná o známou značku, která v reklamách slibuje kvalitní čokoládu. Otočím domeček z druhé strany, abych se podívala, jaké dobroty nabízí. Jsou tam čokoládové bonbony, které jsem ještě ani neviděla, natož abych je ochutnala.
V duchu smlouvám sama se sebou. Adventní kalendář moc chci. Ale je drahý. Už jsem utratila dost peněz a musím se ukáznit. Do výplaty zbývá ještě 14 dní! Jenomže dceři by se určitě taky moc líbil. Dám ho do vozíku a jedu vrátit jiné sladkosti, abych neměla výčitky svědomí, že jsem ho koupila. Objedu obchod. Vracím se k regálu, kde jsem adventní kalendář vzala a vracím ho zpátky.
Tak tak to stihnu, abych si na náměstí vyslechla poslední část koncertu. Stojím blízko podiu, vidím, jak se dceři, která byla celou dobu venku, červená nos. Určitě jí je hrozná zima.
Když zpívání končí, navrhnu jí, že spolu zajdeme do kavárny. Kafe je tam drahé, ale bude teplé a to je možná to, co moje holčička teď potřebuje nejvíc.
Měla radost. Kafíčko jí chutnalo, v kavárně bylo jen minimum lidí, žádný hluk, mohla mi v klidu povyprávět, jaké bylo setkání se spolužákem, jaký je to milý kluk a tak hezky se dívá… Dokonce se trochu červenala, když o něm mluvila. Oči jí svítily úplně stejně, jako když byla maličká a rozbalila si nějaký dáreček.
Shodly jsme se, že nejlepší dárek k Mikuláši jsme si letos vybraly trochu předčasně, ale že byl lepší než ta nejsladší čokoláda.
