Článek
Na zmrzlinu. Na hrst malin v plastovém obalu, který hrozí samootevřením. Na mastné rybičky ve stejně nedokonalém plastovém obalu. Na zmražené ryby. Chápu. Ani já bych nechtěla mít tašku, kabelku, batůžek umazané od těchto dobrot. Ta práce s čištěním by mi úplně vzala tu radost z jejich konzumace, to uspokojení z chuti.
Ale, vážení, když si někdo přijde koupit deset rohlíků a rozdělí si je po pěti do dvou pytlíčků, každý druh pečiva po jednom kusu si dá zvlášť do sáčku, trs banánů taky do sáčku, sušenky, na kterých je málem víc obalu než uvnitř je slaďoučkého obsahu si musí dát taky do sáčku, to už mi hlava nebere. Sama se do těch sáčků při markování občas zamotávám. Řekla bych skoro, že znám ten pocit ryb z těch plastem zanesených oceánů. Není příjemný.
Občas se najde někdo, kdo si dokonce celou roličku sáčků nechá ve vozíku, aby si ji vzal domů nejspíš „na horší časy“. Asi aby ušetřil, protože sáčky v obchodech jsou zdarma. Proč si tedy nevzít, vždyť obchod je bohatý dost, tak ať těm lidem taky něco zdarma dává. Beztak v něm nechávají plno peněz každý týden. Někdo je fikanější, ví, že roličku mu nekompromisně seberu. Sáčky ale chce a nacpe si je do kapes, ze kterých mu na pokladně trapně čouhají. Což mu trapné není, protože co je doma, to se počítá.
Pak jsou tu takoví, kteří sáčky zdánlivě nepotřebují. Jsem ráda. Ač je pytlík průhledný, markuje se přes něj opravdu hůř. Bez něj to jde skoro samo. A když už je zákazník skoro odbavený, nejlépe ve chvíli, kdy z pokladny vybírám peníze pro vrácení, se ozve: „A pytlíček mi dáte? Nebo radši dva. Tři.“ Dám. I s úsměvem. Falešným. Ale to vy nepoznáte.
Ano, když mě tohle nebaví, mohla bych jít jinam. Třeba do továrny. To je ovšem teorie. V továrně jsem byla a moje ekologické smýšlení (nebo co to je) tam trpělo mnohem víc. Takže bohužel, zůstávám. Až mě uvidíte zasněně koukat ven, vyhlížím tu chvíli, kdy budou mikroténové sáčky alespoň zpoplatněné. Pokud ne přímo zakázané.
