Článek
Já už moc ne. Puberťanda doslova ještě před chvilkou chtěla být záchranářkou nebo policejním psovodem. Vzápětí zjistila, že miluje děti a chtěla by pracovat ve školce. Zpívat, hrát na hudební nástroj a poskakovat v tělocvičně umí slušně. Učitelka v mateřince je hezká práce. Určitě. Někdo určitě zvládá utírání cizích zadečků i blinkání a děti jsou přece tak roztomilé. I já je mám ráda.
Už to tedy bylo skoro jasné. Hledali jsme nejbližší střední pedagogickou. Sto kilometrů. No, dobře, tak bude na internátu. Ale bude na škole, která ji bude bavit celé čtyři roky.
Najednou přišla, že to není ono. Že by ji víc bavilo být opravdová učitelka. Ta na základce. Na prvním stupni. A že se vidí nejdřív na gymnáziu. Ale ona se nemusí moc učit. Gympl je přece pro děti, které se učit umí. Které mají jasný cíl. Opravdu na to má? Jsou tak silný ročník. Co když ji tam nevezmou?
Každý svého štěstí strůjcem. Tak dobře, půjde tedy na gympl. Ale nemusí jít na ten hned za humny. Mrknu na internet. Jasně, tenhle vypadá dobře, kousek odtud jsem kdysi bydlela, dobrá čtvrť a není to od nás daleko. Má i dobré recenze od bývalých studentů.
No prosím, jaká jsem schopná maminka. Zavolám si ratolest k sobě a pochlubím se jí úlovkem. Ta se začne chytat za hlavu, že je toho na ni moc a má moc informací a že je strašně těžké se tak najednou rozhodnout čím bude celý život. To už se za hlavu chytám i já, protože úplně cítím, jak mi šediví vlasy. Už jsme spolu o tom mluvily tolikrát! Nechtěla jsem ji nikam tlačit a taky to NEDĚLÁM! Já jí přece jenom POMÁHÁM. POSKYTUJU INFORMACE, aby se mohla SAMA ROZHODNOUT. JSEM DOBRÁ MÁMA.
A to jsem si myslela, jak tohle zvládnu na pohodu.
Ten můj nerozhodný miláček narozený ve váhavém znamení má totiž sestru. Tímhle jsem si už procházela. Na dotazy, čím chce být, dcerunka tvrdohlavě odpovídala jasně a zřetelně své NEVÍM.
Pak náhle přišla s tím, že bude hasička. „Vážně?“ vyvalila jsem na ni oči. Nikdy předtím nejevila tendence předcházet požárům nebo běhat někde s hadicemi. Dokonce nerada běhá vůbec „A co tě k tomu vede?“ chtěla jsem zjistit, jak došla k tak zajímavému řešení situace. „Kámoška to dělá. Budeme tam chodit spolu a prodá mi učebnice,“ pravilo dítě se stoickým klidem. “ A co když ti nepůjdou ty odborné předměty?! Vždyť hasiči se určitě učí chemii, v tom jsi po mně, to nejspíš nebudeš dávat nejlíp! Jestli mluvíme o té kámošce, kterou mám na mysli já, tak její táta je profesionální hasič. Ten jí s tou chemií pomůže. I s tím ostatním. A tobě bude pomáhat kdo? Já?!“ děsila jsem se. Neodradilo ji to, přihlášku si tam podala a oni ji vzali. Za půl roku přišla, že to nedává a že by radši byla servírka. Tu chemii totiž brali opravdu vážně. A přátelství ze základky na ni nestačilo.
Pokrčila jsem rameny a zavolala na učňák.
Tak se vyučila servírkou. Učit se nemusela, šlo jí to samo, měla skvělé výsledky a všichni si ji chválili. Trochu si po praxích stěžovala, že servírky mají těžký život, strašně je totiž bolí nohy. A já chvíli uvažovala, jestli nohy bolí při práci víc servírky nebo hasiče. Ale pak jsem nad tím mávla rukou. Za pár let se holka zamilovala a došlo na diskusi, že kluk má maturitu a chtěl by holku taky s maturitou. Tak nakonec to byla LÁSKA, co dohnalo mou dceru na ekonomickou školu pro maturitní vysvědčení.
Možná bude nejlepší přestat se snažit a jenom doufat, že to dopadne co nejlíp. Však ony si ty děti poradí. Možná stačí, když jim budeme držet palce.
Mně by šediny stejně neslušely. A pochybuju, že vám jo.
