Článek
Mám s tím, bohužel, vlastní zkušenost.
Můj život se pohádce nikdy nepodobal. Týraná jsem byla už v původní rodině. Ponižovaná. Hrbatá, hubatá, trestaná, ponižovaná. Nemotorná. Hlučná. Nechtěná. Navždycky poznamenaná strachem z nečekaného. Z toho, když zazvoní zvonek. Telefon. I když v zámku bytových dveří zarachotí klíč.
Lásku jsem znala z romantických knih. Mužů jsem se bála, mluvit s nimi neuměla, přehnaně se červenala, chichotala a upejpala, když jsem s nimi měla mluvit.
Otěhotněla jsem a vztah šel rovnou do kopru. Myslela jsem, že to budeme nějak zvládat jako naši. Nikdy si nerozvedli. Naštěstí jsme byli dost tvrdohlaví a rozešli jsme se.
Fajn kluka jsem poznala až s půlročním miminem. Studoval. Já byla samoživitelka, žila u rodičů. Táta nebýval doma, máma mi dělala ze života peklo. Na anonymní udání přišla paní z OSPOD na kontrolu. Doporučila mi azylový dům.
Vztah s klukem se ale vyvíjel. Oba jsme byli z nefunkčních rodin, někdy jsme se hádali, nemluvili spolu, opakovali vzorce, které nás rodiče naučili svým chováním. Nevzdali jsme se. Měli jsme jeden druhého. Po pěti letech jsme se znali a pořád se měli dost rádi. Začali jsme mluvit o svatbě, chtěli druhé dítě. Takové obyčejné štěstí.
Ani na svatbu ani na dítě ale nedošlo. Jednoho dne nepřišel domů. Zemřel při nehodě.
Tohle vás vždycky zasáhne. I když máte kolem sebe kamarády, milující rodinu…
Jenomže já měla jen jeho a kamarády jsme měli společné. Život bez něj jsem si nedokázala představit. Odstěhovala jsem se z místa, kde na mě všechno padalo, ke kamarádům asi 80 kilometrů daleko.
Na světě mě, doslova, drželo moje dítě. Pětiletá holčička, která mě hladila po vlasech a šeptala:" Maminko, neplakej!" To bylo něco tak strašně smutného, že jsem brečela ještě víc. I lítostí nad tím, že to zažívá se mnou.
Nemyslela jsem si, že ještě někdy budu mít něco s nějakým mužem. Ale stalo se to. Potkala jsem člověka, který mě svým způsobem provokoval i přitahoval. Uměl být velmi nepříjemný a kritický. Ale uměl i celé hodiny naslouchat. Byl se mnou, když jsem se cítila sama, protože dcera mě opouštěla čím dál častěji s kamarády. Byla už v pubertě.
Nesnášela ho. Jí se od začátku nelíbil. Uměla si postavit hlavu. Uměla odmlouvat. Pořád uměla to její: „Maminko!“ Jenomže já v něm viděla něco, co ona ne. Ač byl úplně jiný než můj zemřelý přítel, dělal nějaké gesto, kterým ho připomínal. Měl podobné koníčky…
Věděla jsem, že ke mně - nějak - patří.
Nehádali jsme se. Byl tak… tichý. Klidný. Chladný (ale tenkrát jsem to tak neviděla).
Otěhotněla jsem s ním. Těhotenství jsem považovala za zázrak a rovnou mu řekla, že si dítě nechám. Díval se mi do očí, chvíli nic neříkal.„To já si ho nechám,“ řekl tiše. Větu, které jsem tak úplně nerozuměla. Možná jsem se přeslechla. Než jsem se stačila přeptat, cože to říkal, už se smál:„No tak se usměj, maminko! Budeme mít miminko!“
Jenomže on tu větu řekl přesně tak, jak jsem ji slyšela. A stejně tak ji myslel.
Bydleli jsme na místě, kde vyrůstal. Kde ho každý znal. Každému rád pomohl. Já tam byla nová. Pořád unavená. Vyčítala jsem si, že při péči o dcerku nejsem schopná pořádně uklidit domácnost. Ostatně - to už mi vyčítala máma. Uklízet jsem nikdy neuměla. A marná jsem i v další věci: neumím pořádek udržet. Ztrácím klíče, peněženky i myšlenky.
Byla jsem vyčerpaná mateřskými povinnostmi, overthinkingem, rozkrýváním jeho lží. Doma nebyl celé dny. Někdy i noci. Dával mi jen tolik peněz, kolik uznal za vhodné. Všechno kritizoval víc než na začátku.
Neměla jsem peníze.
Neměla jsem hlídání, abych mohla dojíždět do práce a peníze získala. Měla jsem dceru v pubertě, která už nechtěla zažít uplakanou mámu bez peněz, a proto se se mnou pořád hádala. Druhou dceru jsem měla ve školce. Tedy - týden ve školce, další doma s nemocí.
Tehdy se se mnou rozešel.
Když jsem byla na psychickém dně a pořád dokola u sebe hledala chybu, tehdy požádal o svěření dítěte do péče.
„Proč jste nepřišla k nám, požádat o pomoc, když jste neměla hlídání?“, ptala se mě pracovnice OSPODu, která k nám chodila provádět šetření.„Netušila jsem, že by mi to mohlo pomoct. Kamarádce kdysi díky OSPODu vzali děti,“ zazněla moje odpověď.
Ženská, na které bylo vidět, že na ženství dávno rezignovala - ona snad nemá na sobě podprsenku - letělo mi hlavou, zatímco mi šmejdila ve špajzu a v lednici - se mi vysmála. Ano, vysmála.„ My jsme tu od toho, abychom dětem pomáhali, víte? OSPOD není žádný strašák!“
Do zprávy ovšem napsala, že domácnost není pro výchovu dítěte vhodná a matka nemá dostatek finančních prostředků pro výchovu dítěte. Navíc byl v bytě značný nepořádek, dle jejího mínění.
Tuto zprávu vzal do úvahy také psycholog, ke kterému jsme několikrát šli, než došlo k soudu. Ve své první zprávě uvedl, že dcera „je matkou citlivě vedena, nebojí se spolupracovat s cizím člověkem“. Ve druhé zprávě pro soud uvedl, že se přiklání k názoru OSPODu a dodává, že matka se jeví psychicky labilní.
Svou roli také sehrálo to, že jsem často měnila předchozí zaměstnání, že jsem se nestýkala se svou rodinou, zatímco otec dítěte nikdy nevytáhl paty z domu svých rodičů. Ten byl jeho matkou vždy uklizený, lednice plná - to ještě pracoval i jeho tatínek, maminka byla v domácnosti.
Soud svěřil dítě do péče otce, které brečelo, že k němu nechce. Vždyť byl pořád pryč. Celou mateřskou jsem se o dceru starala já a tatínek se objevoval a mizel tak, jak sám uznal za vhodné.
Rozsah návštěv soud nechal na něm. Otec nastavil návštěvy na několik hodin třikrát v týdnu. Přístup do domu svých rodičů mi zakázal.
Ve chvíli, kdy ten rozsudek padl, jsem nechtěla žít. Neuměla jsem si představit, jak budu žít bez dětí - starší dcera se právě odstěhovala k příteli.
Nejsem statečná. I když mi holčička při návštěvách, kdy jsem si ji chodila na pár hodin „půjčovat“, říkávala:„ Mami, přijď v noci, babi nechává otevřený balkon. Vlez tam balkonem a přijď pro mě, utečeme,“ splnit jsem jí to nedokázala. Neběhala jsem na soudy, na OSPOD by mě asi nikdo nedostal, to ponížení spolu s předchozími traumaty mi to nedovolilo. Přizpůsobila jsem se.
Nikdy jsem nebyla nemocná tak, abych v den určený k návštěvě pro dcerku nemohla. Nikdy jsem neměla odpolední směny v ty dny. To jsem radši chodila na brigádu, kde nabízeli jen ranní směny.
Jednou jsem slyšela v nějakém přírodopisném filmu, že lední medvědi mají nejsilnější mateřské mléko. Musí je ochránit před nepříznivostí světa, do kterého se medvíďata narodila. Tenkrát jsem si řekla, že se musím spolehnout na sílu svého mateřského mléka. Mladší dceru jsem kojila víc než dva roky. Nosila ji v šátku nejblíž svému srdci. Hrála jsem si s ní hodiny a hodiny… To se někde projevit musí.
A ono se to nejspíš projevilo: moje dcery jsou krásné, chytré a empatické bytosti. Přes všechno se máme moc rády a rády spolu trávíme čas.
Milá čtenářko,
jestli to čteš a právě se něčím takovým trápíš, bojíš se, co bude s tvým drobečkem, připadáš si slabá, stydíš se za své selhání ( na to se úplně vykašli ), věř v sílu svého mateřského mléka, sílu toho spojení mezi mámou a dítětem a najdi si neziskovou organizaci, která se takovými věcmi zabývá. Takovou, která ti umí a chce pomoci. Za nás nebyly. A OSPOD bral matkám i milované děti.
A jiné nechával trpět.
Jak víme díky článku Jany Galvis. Ještě jednou za něj děkuji.
A děkuji každé organizaci, která se tímto zabývá a pomáhá rodičům a hlavně dětem.
