Článek
Na úvod vám o sobě musím něco prozradit: v mozku mi chybí nějaká buňka, která je zodpovědná za čtení map, návodů a schémat. Jakkoliv jsem to zkoušela (našlo se pár více či méně trpělivých dobrovolníků, co mě to zkoušeli učit, protože „na tom nic není!“), ukázalo se, že tohle změnit prostě nejde.
K háčkování jsem se vrátila na mateřské s druhou dcerou, ukázalo se, že mě žmoulání příze v prstech umí uklidnit a hezky se u toho přemýšlí. Na otázky lidí, kteří se ptali, co tvořím, jsem popravdě odpovídala, že nevím. (Koukali divně.) Vídala jsem moc hezké obrázky háčkovaných věcí, ale neměla jsem šajn, jak se k nim dopracovat.
Pak se to nějak zlomilo a z mých rukou začaly vycházet drobné zrůdičky s každým očičkem jiným, s každou nožkou jinak dlouhou a s ušima podivně umístěnýma na hlavě. Co mi pámbu nenadělil na výtvarném talentu (babička dokonce vyslovila diagnózu: „Ty máš jedno voko z Kašparovic krávy!“), to mi zřejmě přidal na urputnosti.
Tvořila jsem a tvořila. Na rozdíl od mých dcer, které se projevovaly spíš kriticky, moje kamarádky označovaly dílka za roztomilá a dostávaly je jako dárky k narozeninám a jiným příležitostem. Děti takové dárky brzy bavit přestaly.
Nedávno jsem se dočkala prvního vnuka. A nedalo mi to. Koupila jsem měkoučkou přírodní vlnu. Merino. Dokonce nějaké pro děti. S chutí jsem se pustila do experimentu, na jehož konci měl být obstojně vypadající dáreček.
A byl! Nevěřili byste, jak hezký pejsek (měl to být původně medvídek, ale pak vydal jinou cestou) se mi povedl!
Měla jsem chuť vyběhnout ven, mávat svým výtvorem nad hlavou a křičet: „Koukejte! Zázrak! Já jsem vyrobila psa!“ (Od tohohle nápadu jsem později upustila.)
Vánoce se blížily…
Za chvíli už tu budou! Už přijedou mladí! Musím ten dárek vyprat! Asi mu ho nedají hned do ruky, bude na něj třeba koukat, ale vyprat se musí. Trochu jsem se bála, aby pejsek nezplstnatěl.
Ale zdál se v pohodě. Tedy na první pohled. Něco na něm bylo divného…
Smrděl! Neuvěřitelně hnusně smrděl!
Třeba se mi to jenom zdá, namlouvala jsem si. A zavolala dceru, ať pejska očichá ona. „Fuj! Vždyť smrdí jako…“ „Viď?!“, nenechala jsem ji domluvit. „Co budeme dělat?“ Nevěděla.
Naštěstí (Pane Bože, děkuju ti!) máme internet. A zkušenější háčkařky pro mě odpověď měly. Prý je to tím, že je to přírodní materiál. Nemáme ho dávat přímo na topení, ale máme počkat až uschne a páchnout přestane.
Dva dny jsme k budoucímu dárku chodily na střídačku čichat. A vrtěly jsme hlavou. Nic. Žádná změna. Začala jsem uvažovat, kam bych ho mohla dát, aby vyčichnul venku na vzduchu, protože balkon nemáme. A co koupím místo něj na poslední chvíli.
Dnes ráno mě překvapil:
Je suchý a nepáchne!
Konečně ho můžu jít zabalit. Tak hezké Vánoce!
