Článek
Trošku mě ten článek překvapil, v sociálních službách jsem krátce pracovala. A jakkoliv byly moje kolegyně různé, hloupá nebyla žádná. Vyhořelé ano, hloupé ne.
Poté, co děti odrostly a starám se pravidelně jen o králíka, jsem si řekla, že by práce v sociálních službách mohla být fajn změna oproti tomu, co jsem dělala dosud. I když, jak říkám, kratičkou zkušenost ze sociálních služeb mám. Navíc je to téma, které mě zajímá už celkem dlouhou dobu, četla jsem na to téma knihy, zajímala mě komunikace s klientem, bazální stimulace i psychohygiena lidí pracujících v pomáhajících profesích. Číst (snad i psát) tedy umím. Někde hluboko v šuplíku, kam dáváme doklady, se válí i moje maturitní vysvědčení. Nejmíň šest let jsem ho nepotřebovala hledat, protože jsem zaměstnaná na stejném pracovišti.
Už mi není dvacet ani třicet, ale z internetových diskusí vím, že tahle práce se dá dělat i v pozdějším věku, i po operacích, s nejrůznějším zdravotním hendikepem, že ji dělají lidi srdíčkem a to je do práce žene tak, že zapomenou na svoje vlastní problémy. Protože pomáhat druhým je naplňuje.
Takovou práci jsem si představovala. Náročnou, ale naplňující. Kolektiv, který se i přes náročnost profese, nebo právě kvůli ní, bude chovat spíš přátelsky k novému příchozímu, vše potřebné ho trpělivě naučí, bude trochu tolerantní k začátečnickým chybám. Vždyť díky kvalitnímu zaučení jim nováček bude přínosem.
V zařízení, ve kterém jsem si tuto práci kdysi vyzkoušela, bylo všechno jinak. Moje představy byly označeny za naivní, každý se spíš snažil, abych mu při práci nekoukala pod ruce, prý si najdu sama vlastní systém. Když jsem si ho našla, divili se mu, prý se to takhle nedělá. Ženský kolektiv byl přesně tím, co se označuje jako slepičárna. Každý ze zaměstnanců jako by se spíš snažil na daném pracovišti přežít sám za sebe než v týmovém duchu o někoho pečovat. Byla jsem i svědkem ponižování klientky kvůli obezitě. A ne jednou pracovnicí. Netušila jsem, co bych s tím mohla dělat. Nahlásit to? „Dřív to bylo lepší. Klienti mají dneska samá práva. Dřív byli zticha, protože jejich názor nikoho nezajímal,“ dozvěděla jsem se dokonce. Odešla jsem. Zbaběle utekla, chcete-li.
Říkala jsem si, že by to v současné době mohlo být někde lepší. Inzeráty vypovídají o „práci v příjemném kolektivu“, o „empatickém vztahu ke klientům“. Zkrátila jsem svůj životopis (přece jen jsem v pracovním procesu už delší čas a vyzkoušela jsem nejrůznější profese), napsala motivační dopis a vše odeslala postupně třem pražským domovům seniorů.
Ani jeden se neozval.
Ať si trhnou nohou. Zrovna před chvilkou jsem našla inzerát, který poptává pracovníky do výroby elektroniky. A plat nabízí o deset tisíc vyšší. Třeba mnou nepohrdnou.
zdroj:
https://www.novinky.cz/clanek/ekonomika-jsme-radi-kdyz-se-prihlasi-nekdo-gramotny-domovy-pro-seniory-musi-slevovat-z-naroku-na-zamestnance-40510584#utm_content=freshnews&utm_term=%C4%8Dl%C3%A1nek%20jsme%20r%C3%A1di%20kdy%C5%BE%20na%20pohovor%20doraz%C3%AD%20n%C4%9Bkdo%20gramotn%C3%BD&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz
