Článek
Nikdy jsem nechtěla být účetní. Kontrolor. Revizor.
Mám celkem benevolentní povahu, nejsem detailista, hnidopich. Navíc jsem vyrostla s mámou, která se mě snažila většinu času utišit, zneviditelnit, řekla bych přímo. Neustále mi někdo vtloukal do hlavy, že když už jsem tak vysoká a vyčnívám z davu, měla bych být alespoň zticha a snažit se splynout s okolím. Neprojevovat se tolik. Ne tak hlasitě. Proboha, ten můj sytý hlas! Tak nějak z toho vycházelo, že bude nejlepší stát potichoučku v koutě a usmívat se.
Přenesla jsem si to do dospělosti. Zpomalila jsem svoje pohyby, abych neděsila druhé jejich prudkostí, naučila jsem se mluvit tak potichu, že mi druzí skoro nerozumí a žádají zopakování řečeného. Usmívám se tak často, že dostávám nevyžádané nabídky na cokoliv, převážně na fyzické projevy lásky, bohužel, v jednom kuse.
Ano, umím vyreklamovat nákup v obchodě. Chybu pokladní. Vrátit zboží zakoupené přes internet. Překvapuje mě, jak často musím takové věci dělat. I ze stránek, které považuji za důvěryhodné, přišly nepoužitelné produkty. Vybírám si proto takové obchody, které nemají s reklamací problém. Na internetu jich je, naštěstí dost. S budoucí reklamací předem počítají. Naučila jsem se s ní počítat i já. Když přijde oznámení o balíčku, který je na cestě, už se zdaleka netěším jako dřív. Rovnou přemýšlím nad tím, co z objednaného budu muset vracet.
Za chvíli mi dovezou týdenní nákup potravin. Objednávám u nich ráda, protože reklamace jsou u nich jednoduché. Mají prozákaznický přístup. Ale kurýr přiveze osm tašek, každou z nich musím zkontrolovat, jestli je pro mě, nikoliv na sousedku ze stejného městečka, jestli obsahuje to, co jsem si objednala a v odpovídajícím počtu. Ani to mi nevadí, zvykla jsem si. Navíc s nutností kontroly i tady počítám dopředu.
V nemocnici jsem se chyb personálu trochu bála. Ale zmíněná nemocnice je známá coby kvalitní pracoviště s vysokou profesionalitou. Něco jsem si načetla dopředu, nemám internet doma nadarmo. Plánovala jsem strávit v nemocnici nejnutnější čas, dalších pár dní v rehabilitačním centru, jen abych se naučila nějaké sebeobsluze a hurá domů. Uzdravit se a v lepší formě se vrátit do pracovního procesu. Můj operatér byl velký sympaťák. Když přišel na pokoj s tím, že mi doporučuje lázně v konkrétním místě ( původně jsem do lázní vůbec nechtěla, mám doma dítě a zvíře ), že už tam volal a řekl jim o mně, názor jsem přehodnotila. Odmalička jsem trochu chabrus na záda, rehabilitace po operaci by mohla pomoci i jim. Sama se do bazénu jít nepřinutím. Ale v rámci nějakých procedur bych nejspíš musela a třeba si plavání oblíbím. Pro záda by to měl být jednoznačný bonus. Přemítala jsem si na nemocničním lůžku, když mi volalo neznámé číslo. Lázně. Paní požadovala okamžitou platbu 2000 korun. Rezervační poplatek, který se po absolvování léčby v lázních vrací. Nežiju si tak dobře, že bych dva litry vyplázla jen tak komukoliv, kdo si řekne. Ale tady jsem neváhala. Doktor přece říkal, že mi to pomůže.
Po pár dnech mě přeložili do rehabilitačního ústavu. Bohužel před víkendem, takže se tam první dva dny moc nerehabilitovalo. Aniž se mě na to někdo zeptal, rovnou mě dali na nadstandardní pokoj. To mě trochu štvalo, protože jídlo bylo to úplně nejlevnější, jaké dokážete uvařit. Při první příležitosti jsem pobyt ukončila. Přinesli mi obálku s léky na tři dny. Předepsané injekce v ní chyběly. Šla jsem je tedy reklamovat. Úspěšně.
Od své lékařky jsem se dozvěděla, že v propouštěcí zprávě chybí doporučení lékaře k lázeňské léčbě. Poslala jsem mu papíry e-mailem. Když nepřicházela odpověď, nechtěla jsem se dohadovat a dva tisíce z rozpočtu definitivně odepsala.
Načež mi nepřišla nemocenská. Rehabilitační ústav či nemocnice ( nevím už přesně ), si ji nechali u sebe. Praktická lékařka po upozornění chybu opravila. Peníze dorazily.
Hodně jsem přemýšlela o chybách. Měla jsem čas, byla jsem doma. Všude je tolik lidí. Potřebují tolik věcí… Všude je pořád tolik chyb! Jsem unavená z toho, jak kontroluju ty svoje.. Abych vše odevzdala včas. Abych nezapomněla doma klíče, mobil, peněženku. Abych nezabloudila v cizím městě. Chyby těch druhých mě už unavují. Co víc, vyloženě rozčilují.
Včera jsem vzala dceru na výlet vlakem. Jezdím často sama. I ona jezdí sama. Jízdenku si kupuje ve vlaku. Já koupila, snad poprvé v životě, jízdenku pro dva lidi. Přes telefon. S úsměvem jsem ukázala průvodčí QR kód. Po jeho načtení se začala dožadovat druhé jízdenky. Tvářila se, jako bych chtěla dceru vézt s sebou načerno. Marně jsem v e-mailu hledala druhou jízdenku, kterou průvodčí chtěla. Nakonec jsem se s úsměvem omluvila a vytáhla platební kartu, že za dceru zaplatím u ní. Jestli prý chci, dá mi ještě trochu času k nalezení druhé jízdenky. Cítila jsem se ale tak hloupě, že jsem řekla, že to není potřeba. A znovu se omlouvala.
Večer jsem pročítala maily na počítači. Narazila jsem i na zakoupenou jízdenku. Na počítači na text lépe vidím. Ano, hádáte správně. Jízdenka platila pro dvě osoby. Jen si to paní průvodčí ( a to nebyl žádný zácvik, nebyla nijak označená, ani s sebou neměla zkušenějšího kolegu, jak to u začátečníků vídám ) špatně přečetla.
Jak to máte Vy? Pořád všechno a po každém kontrolujete a reklamujete? Dožadujete se správné služby, platby, všech náležitostí? Nebo nad tím mávnete rukou?
U spousty chyb jsem to udělala. I u těch dvou tisíc. Stejně se mi do lázní nechtělo. Ale je inflace, vše je drahé. Je potřeba spíš šetřit. Co s tím?
