Článek
Obvykle nad názory v diskusích mávnu rukou. Lidi znám, není třeba se nad jejich smýšlením rozčilovat.
Když i ale včera začala dcera zase líčit, jak si zařídí svůj život, jak má všechno vymyšlené a bude v pohodě, už jsem vybuchla: „To slyším nejmíň podesáté! Jak vzorně si zařídíš život! Sakra, to si myslíš, že když má ženská tři děti o které se stará sama, že si to takhle přála?! Že si prostě naplánovala život hůř než ty?! Dobře placenou práci, která nás bude bavit a manžela, co nás nezradí , bude věrný a s kým budeme mít pár báječných chytrých dětí, jsme si přály v tvém věku všechny! Všechny, chápeš?! I ta, co teď nemá na jídlo ! To ten život to změnil! Tomu se musíš umět přizpůsobit!“ uvědomila jsem si, že na ni křičím, i když za to vůbec nemůže. V patnácti má sny každý. I já snila, že budu zpěvačka, policistka, veterinářka a zdravotní sestra. K tomu věku to patří. A já jsem takhle nepříjemná na vlastní dítě. „Promiň,“ objala jsem ji. V té chvíli mi došlo, že ten, na koho mám tohle křičet, jste vy, diskutéři na sociálních sítích, pod články na Seznamu atd. A to mě inspirovalo k psaní dnešního článku. Abych na svoje dítě nemusela křičet a nechala ho snít jeho sny.
To první, co vám chci říct, je: „Gratuluji“. Jestli nejste schopní pochopit, proč se holky zamilují do prvního, kdo projde kolem, jste šťastní lidé, kteří nejspíš vyrostli v úplné rodině. Nebo ne a to, co v diskusích píšete, je promítání vlastního strachu, aby vám a vašim dětem se to nestalo? Nebo tak sebevědomí nejste? Protože kdybyste byli, nemuseli byste druhé soudit. Věděli byste, že každý má nějaký osud, něco nabral v původní rodině, která nemusela být ideální, že ho nějak tvořilo prostředí, ve kterém vyrostl.
Kdybyste tolik štěstí neměli, mohli jste se narodit jako holčička v rodině, kde touží po synovi, takže pro ně jste dítě „druhé jakosti“. Mají vám dávat nepodmíněnou lásku, namísto toho vás jenom kritizují. Dávají vám úkoly, které byste podle nich měla zvládnout, ale jen je zklamáváte, protože dcera od sousedů tohle a tamto přece zvládá o tolik líp. Možná vás někam zavřou, aby se s vámi nemuseli vůbec bavit. A vy si začnete svět vytvářet z toho, o čem čtete v knížkách. Celé dny sníte o nějakém princi, který vás z tohohle vytáhne. Jak jdete do puberty a začínáte dospívat, začínáte si tu lásku idealizovat čím dál tím víc. Máte-li matku, která se vás ani nedotkla, nebo se vás dotkla jen v případě, že vás mlátila, neznáte objetí, pomazlení, pohlazení… o to víc po tom toužíte a bojíte se toho úplně stejně. Ten strach nakonec nějak překonáte.
S kým tu lásku budete zažívat? S klukem, který vyrostl v normální rodině a jehož projevů lásky se nebudete moct nabažit? Dlouho ne. Začnete ho omezovat, budete s ním chtít být pořád a budete si hlídat, aby neměl někoho raději než vás, tak, jako jste to zažívali doma s mladším bratrem. Vztah s vámi ho začne dusit a brzy uteče. Zkusíte to s dalšími, když budete mít štěstí, že jste dost hezká. Jenomže scénář se bude opakovat. Pro „normální“ kluky budete prostě „moc“. Jenomže, když už jste lásku „ochutnali“, chcete ten pocit zažít znovu. A budete ji hledat až zoufale. S vaší původní rodinou to nevyšlo. To nevadí, pořídíte si vlastní. Dokonalou. O to se postaráte. Vždyť jste na to chytří dost!
To je příležitost pro manipulátory, kteří si na vás ověří, jak snadno dokážou ovládat lidi a bude je to těšit. Jste narušení, je ve vás chyba a přitahujete také narušené. Něco vám na takovém člověku hned na začátku řekne, že je divný. Ale každou pochybnost umlčíte. Chcete lásku. Chcete to, co prožíváte, láskou nazývat, jakkoliv je to její zpackaná verze. Když vidíte, že se ze vztahu vytrácí, třeba se vám začne zdát, že vztah „slepíte“ dítětem. Nebo se cítíte tak zamilovaná, že po dítěti začnete toužit a jste nadšená tím, že partner souhlasí. Sotva otěhotníte a stanete se závislou, začne se partner projevovat v celé své „kráse“. Začne říkat věci, o kterých nevěříte, že by je dospělý člověk dokázal říct jinému dospělému člověku. Věty zlé a neuvěřitelně ponižující. Vy ale neumíte existovat bez vztahu a tak se ponižujete a necháte ponižovat až do krajnosti. Neodejdete. Neumíte to. To on vás opustí kvůli těhotenství s někým jiným například. Nebo jen proto, že jste ho přestala bavit.
Vaším cílem ale bylo získat úplnou rodinu. Tak se budete snažit dál.
O tom to totiž je. Rodiče vás naučili, že se musíte snažit, aby vás měli rádi.
Řeknu vám tajemství: Kdybyste se snažili sebevíc, nepomůže to. Láska se takhle získat nedá.
To vám ale není nic platné a sotva se na vás někdo usměje, už se s ním vidíte jako šťastná rodinka. Budete to zkoušet tak dlouho, dokud to půjde. Dost možná budete mít srdce roztrhané na cáry, budete chudá jako kostelní myš a budete se snažit postarat o čtyři děti.
Co by vám na to řekli diskutující ? Že jste strůjci svého osudu a měli jste chodit na terapie? Kde byste na ně asi brali? Místo jednoho dvou sunarů byste koupili hodinu terapie? Nebo byste navštívili nějaké neplacené psychology? A pomohli by vám? Chápali by, co potřebujete? Byla by jejich terapie natolik kvalitní, že byste mohli po ní „žít normálně“? Ne. Věřte mi, vyzkoušela jsem to. Jedinou opravdu kvalitní terapii jsem získala od své firmy v době covidu, kdy nám zaměstnavatel zaplatit telefonické konzultace s psychologem. Tahle paní bere za své služby velké peníze, protože je ve svém oboru opravdu dobrá. Já ji dostala. A pomohla mi.
Ale měla jsem i psychology zdarma. A buďte si jistí, že to „zdarma“ je na jejich péči sakra znát. Nechtěla jsem toho tolik, chtěla jsem, aby ze mně udělaly „normálního člověka“, který může potkat jiného normálního člověka a normálně s ním žít. Ale zažila jsem psycholožky, které se houpaly na židli a křičely: „Vy sama jste odbornicí na svůj život! Vy musíte vědět, jak máte žít.“
A tak mám dvě děti, srdce na cáry a jsem chudá jako kostelní myš. Ale nesoudím nikoho, kdo je „vlastní vinou“ po krk v problémech. Možná se mi povede otevřít oči i vám a soudit je taky přestanete. Kéž by.
