Článek
Ve velkém městě jsem vyrostla i strávila kus dospělosti. Pořád jsem pokukovala po menším. Jsem introvert. Ráda se bavím s lidmi, ale stejně ráda si zalezu s knížkou bez toho, abych slyšela, o čem se dohadují sousedi v paneláku. Pár let jsem bydlela s mužem v domě na tak malé vesnici, že tam nebylo vůbec nic. Do práce jsem dojížděla do města a sousedy moc nevídala. Pokud ano, maximálně jsme se s úsměvem pozdravili.
Pak jsem změnila práci. A začala dojíždět nikoliv do velkého města, ale do malého. Tam jsem se s tím setkala poprvé: u oběda s kolegyněmi. Začaly mě vyslýchat tak, že by se od nich televizní detektivové mohli přiučit. Nečekala jsem to a bylo mi to strašně nepříjemné. Zvlášť jedna z kolegyň byla hodně zvědavá. Na mé děti, muže, na všechno. „Promiň, ale tvoje otázky jsou dost na tělo a nechci na ně odpovídat.“ zkusila jsem se přece jen trochu bránit. „Ale já o tobě přece musím vědět všechno!“ doslova křičela. A překvapil mě i konec té věty: „Abych věděla, jak se k tobě mám chovat.“ “ Aha,“ špitla jsem a složila příbor, popadla podnos a nesla ho odevzdat. Tohle byla kolegyně, která mi připadala na začátku nejvíc sympatická a později mi dala radu: „Tady se chyby nepřiznávají. Jestli jsi nějakou udělala, tvař se, že ty nic a ostatní se budou tvářit stejně.“ Měla jsem to opačně. Byla jsem zvyklá chybu přiznat, omluvit se, napravit. Její chybu jsem nejednou nenápadně opravila ani jsem jí o ní neřekla. Ona ty moje začátečnické chyby nafoukla a seznámila s nimi celé oddělení. Dá rozum, že jsem se v tomhle „přátelském kolektivu“ dlouho nezdržela. Ale to je jiný příběh.
Nebo vlastně není, šla jsem pracovat do obchodu na malém městě. To už jsem tam ale taky bydlela. Časem jsem si zvykla, že někteří zákazníci ani neodpoví na pozdrav. Hlavně starší pánové se občas tvářili, jako bych jim chtěla trhat zuby. ( Přitom jsem chtěla jen jejich peníze za to, co si sami vybrali.) Nevím, co mě to popadlo, ale jednoho dne jsem se rozhodla, že právě na ně budu opravdu milá, bez ohledu na frmol i zpomalím, aby si mohl nákup skládat svým tempem, a uvidím, jestli se něco změní. Třeba jsou sami, mají smutný život.
„Dobrý den,“ usmála jsem se a podívala se zákazníkovi do očí (jak mi ukládá pracovní předpis, ale né vždy se to při těch frontách povede ). „Vy tady teď bydlíte?“ zeptal se (znovu bez pozdravu ). „Ano, už asi měsíc,“ usmála jsem se rozhodnutá držet se role. „A jak jste sehnala ten byt?! Sháním nějaký pro syna a nemůžu ho sehnat!“ Tak tohle už mi přišlo trochu za hranou. Na otázku jsem neodpověděla, řekla jsem jen částku, kterou má pán zaplatit a s úsměvem se rozloučila.
A usmívat jsem se nepřestala, ani když se mě na moje bydlení začali ptát lidé prakticky na potkání. Na ulici! A né vždycky byli v důchodovém věku: Jdu z nákupu, potkám kamarádku kamarádky:„Ahooooj! Prý tady teď někde bydlíš?“ „No,“ kývnu rozpačitě. Ona ale v rozpacích není: „A kde? To jsi si koupila nebo pronajala?“ Odpověděla jsem jí popravdě, protože mě její otázky překvapily a začít na ni křičet odpověď, která mi s červenými vykřičníky naskakovala v hlavě: „Co je ti, sakra, do toho?!“ mi bylo trapné.
Tak se vás zeptám tady. Vás, kteří to děláte:
Proč to děláte? Nepřijde vám to už za hranou? Na co se zeptáte příště? Kolik v práci beru? Vážně vám není ze sebe trapně?
K čemu vám ty informace budou?
