Článek
Je krásný slunečný den a já se, přesto že je víkend, chystám na odpolední směnu. Práce mi začíná v jednu, autobus musím stihnout v deset. Jsem introvert. Když přicházím na autobusové nádraží, s nelibostí si prohlížím vysmátou partičku dospělých lidí, která se baví na zastávce mého spoje. Povzdychnu si a začnu se hrabat v batohu, abych našla sluchátka. Nemůžu je nahmátnout, periferním viděním zaznamenám, že autobus už přijíždí. Vždycky chodím na poslední chvíli. Jednou se mi to vymstí.
Naštěstí jede řidič, se kterým jezdím opravdu ráda. Je klidný, jízda pohodová a bezpečná. Usmějeme se na sebe. Přední sedačka je obsazená a dvě čtyřky zabere veselá partička, vydávám se proto s jízdenkou v ruce dozadu. Usadím se na předním sedadle druhé části vozu, ponořím se do batohu a s úlevou vytahuju sluchátka. Budou se hodit. Zapnu je, najdu písničky a autobus se rozjede. Pohoda.
Vzduchem třeskne smích. Tak hlasitě, že i přes hudbu ve sluchátkách se leknu. Na okamžik si pomyslím, jestli jsou ty lidi vůbec normální. Nejsou to už žádní puberťáci, dávno jim nejspíš bylo čtyřicet. To se neumí chovat? Nedochází jim, že tu nejsou sami? Hlavou mi proběhne otázka, jak by to dopadlo, kdyby se lekl i řidič, který žádná sluchátka nemá. Pak sama sebe napomenu, že nebudu vymýšlet katastrofické scénáře. Díky ADHD k tomu mám sklony větší než ostatní a vím o tom. Řidič je zkušený, kdyby mu to vadilo, cestující zvládne usměrnit sám. Hledám v telefonu metalovou hudbu a zvyšuji hlasitost poslechu.
Přesto se leknu, když autobus prudce přibrzdí a hlasitě troubí. Uffff! Ze své pozice na silnici tolik nevidím, zdá se ale, že nám červené auto vjelo do cesty. Cesta do města, ve kterém pracuji, trvá obvykle necelou hodinu. Vypadá to, že dnes bude delší než obvykle.
Předjíždějí nás motorkáři, objíždíme cyklisty. Jsme na zastávce, přistupují další cestující. Ten poslední má velkého černého psa, kterému se na krku houpe náhubek. Autobus je celkem zaplněný, muž se psem zastaví na plošině přede mnou. Od vidění se známe, chodí k nám nakupovat. Vím, že by si rád sedl a jeho upřený pohled cítím na tváři. Já ho ale na vedlejší sedačku pustit nechci. Ne kvůli psovi, ten je roztomilý. Muž sám ale páchne potem tak, že se mi zvedá žaludek. To bych celý zbytek cesty nevydržela. Spolehnu se na sluchátka a výraz své tváře. Od spousty lidí vím, že když se zrovna neusmívám, vypadám vzteklá, zlá a nepřístupná. Zaplaťpámbu.
Další zastávka a matka s mrnětem sedícím v kočárku. Nepřipoutaným. Smraďocha se psem vyhrávají cestující za mnou, jde si přisednout k nim. Dívám se, jak dítě sedí v kočárku bez opory a při prudším pohybu vozu se kymácí ve snaze udržet rovnováhu. Myslím, že kočár by měl být obráceně. Kdyby dítě sedělo proti směru jízdy a mělo za zády nějakou oporu, bylo by pro něj cestování určitě mnohem příjemnější. Mladinká maminka se mu ale věnuje, trpělivě sbírá na zem odhozené hračky, šeptá mu a usmívá se. I dítě se usmívá. Lepší, než kdyby ječelo celou cestu. Kdybych ale byla řidičem zodpovědným za životy a zdraví cestujících, asi by mi po zádech stékal pot hrůzou z toho, co se s prckem stane, když prudčeji zabrzdím.
A to byla jedna hodinová jízda. Od jednoho z řidičů vím, že má dvanáctihodinové směny. Po jednom takovém dni bych asi skončila v blázinci.
Jsem v cíli své cesty. Řidiče s úsměvem pozdravím a nadechnu se čerstvého jarního vzduchu. Na odpolední směnu se mi pořád nechce. Ale vím, že ji v pohodě zvládnu. Naštěstí nejsem řidič autobusu.
