Článek
Pinzeta na obočí.
Věcička, co mi rozhodila celé ráno.
Vím přesně, kam jsem si ji před pár dny připravila, o pohovoru už vím nějaký čas.
Jenomže…
Byli tady mladí. I s miminkem. Tak strašně jsem se na ně těšila! Vymalovala jsem celý byt, než přijeli. Vyluxovala, vytřela, vyprala.
Jsem ten typ, kterému, když chcete něco ztratit, to dejte do ruky. V minutě je to neznámo kde, aby se to pak objevilo na úplně nečekaném místě. Samozřejmě až ve chvíli, kdy to nehledám.
Obě moje dcery se ukázaly jako posedlé pořádkem.„ Mami, já to uklidím. Kam patří tohle?!", začala ta mladší zvedat věci z mého stolu. Ano, působí chaoticky. Ale já se na něm vyznám. Já ano! Mám tu všechny věci, které potřebuju. Do minuty na něm dokážu najít všechno, co potřebuju k práci.„ Nech to být!", okřikla jsem ji možná až příliš prudce.
Následně dorazila ta starší. Se synem a mužem.„ Podrž malého, já to tu trochu poklidím," vrhla se ke kuchyňské lince. Ji jsem neokřikla, už jsem na to neměla sílu. Vzala jsem do ruky toho malého kulíška a žvatlala na něj. Necháme maminku, ať se v kuchyni vyřádí.
Úplně v pohodě jsem ale nebyla. Vzpomněla jsem si na všechny příběhy o nesnesitelných tchýních, které snachám uklízejí byt, dávají jim najevo, jak neumí uklízet, otvírají při svých návštěvách u mladých jejich skříně, převěšují jejich prádlo, přežehlují…
Jenomže tohle nebyla tchýně. Tady jsem tchýně byla já.
Pohádaly jsme se. Prý mi chtěla jen pomoct, aby moje kuchyň byla přehlednější. Už tu ale není doma. Mně by pomohlo, kdyby respektovala uložení věcí tak, jak to vyhovuje mně.
Pardon, je mi tolik, kolik mi je. Jsem už unavená. Chodím na dvanáctihodinové směny. Vymalovala jsem celý byt. A ve svém nepořádku se vyznám.
Samozřejmě, že jsme se rychle usmířily. Mám chytré dcery.
Ale jak pojedu na ten pohovor? Ta pinzeta nikde není!
Prosím, nechte mi můj nepořádek. Mně vyhovuje. Potřebuju ho.
