Článek
Když mě do téhle práce přijímali, na pokladny mě zaučoval sympatický školitel s dlouhou praxí vedoucího prodejny. Vysvětloval mi, že peníze, které mi zákazníci nechají jako dýško, musím odevzdat firmě i přes to, že když mi peníze v pokladně chybí, musím je zaplatit. On jako vedoucí, věděl hned, „která bije“, když vidí drobné nasypané stranou, jinde, než mají být. Pokladní si dala dýška stranou, aby si je později mohla vzít. Je to už hezkých pár let, co mi to vyprávěl. Ani nevím, jestli ve firmě pracuje a na jaké pozici. Kdyby se zničehonic objevil na nějakou přepadovou kontrolu u nás, nejspíš by v mé pokladně vedlejší přihrádku našel plnou drobných bez toho, že bych měla v úmyslu si je později vzít. Tahle skulinka mi vylepšuje den úplně jinak.
Přiznejme si, že tahle práce má svoje nechutné aspekty. Tak například: zatímco čekám, až si stařenka platící kartou vzpomene na svůj PIN, aby zaplatila a fronta se posunula, dívám se zblízka na člověka, který si čekání krátí hlubokou sondou ukazovákem v nose. Dloube a dloube a dloube. Jaký „poklad“ vyhrabe a jak s ním naloží, se nedozvím, protože svou pozornost přesměruji znovu ke stařence, která si už trochu zoufá, PIN nemá nikde napsaný a neví, jak s danou situací naložit. Nakonec ji přemluvím, aby našla peníze na hotovosti a už je na řadě „dloubač“ a já vysílám v duchu k nebi krátkou prosbičku (na modlitby není čas ) :„ Kartou! Ať zaplatí, proboha, kartou!" No, ne vždy to vyjde. A já se dívám, jak mi stejným ukazováčkem, který se před několika minutami prováděl průzkum jednoho ze svých tělních otvorů, počítá drobné, aby mi je dal přesně. Chuť vzít je do ruky se rovná nadšení, s jakým od vás přijímám vlhké lístky z lahvomatu, které si tak rádi dáváte do pusinky, abyste je snad nezapomněli odevzdat. FUJ!
Papírovými penězi zkušeně podeberu mince a šup s nimi do přihrádky. Vy víte, do které.
Tam si počkají na zákazníka, který bude natolik arogantní, že bude potřebovat speciální zacházení. Který mi bez pozdravu oznámí, že rohlíků má deset a strčí mi před obličej dvoutisícovku, na dotaz, zda najde drobné, nepříjemně zavrčí, že nemá a celkově se chová, jako bych ho obtěžovala. Ta radost, když mu můžu vydat drobné právě odtamtud, je snad opravdová. Usmívám se celkem upřímně, když vám je sypu do dlaně.
Mějte se krásně a přijďte zas.
