Článek
Nemám ty víkendové směny ráda. Čeká mě skoro kilometrová procházka: Autobus z našeho městečka přijel později a ten městský mi tím pádem ujel. Čtvrt hodiny se mi na další čekat nechce, to se radši projdu, beztak mě čeká dlouhé sezení na pokladně. Stěží si odskočím na WC. Je konec listopadu, vánoční nákupní šílenství dávno začalo.
Přemýšlím, čím bych si tak před prací ještě dokázala zvednout náladu. Nasadím sluchátka a na chvilku se zastavím a hledám svoje oblíbené písničky. Ještě mám dost času, stihnu si skočit do Billy pro něco dobrého na zub, mám ji po cestě. Trocha cukru mi určitě vyladí den do růžova, uvažuju. Začínám se těšit na nějaký donutek. V Bille mají lepší výběr než my. Kdykoliv tam vejdu, až mi oči přecházejí. Nechodím tam ale často. Každý chceme ušetřit.
Při vstupu do nákupního centra se spokojeně rozhlédnu. Nikde nevidím žádné davy zákazníků. Je chvilku po osmé, ještě asi vyspávají. To mi dává naději, že i u nás bude dopoledne relativně klidné.
Jdu si jen pro tři věci, nemusela bych si brát nákupní košík. Nechci se ale ztrapňovat tím, že mi budou věci padat z rukou, rozhoduju se pro košík, který se tahá za sebou.
Beru sladké pečivo, vodu a po krátké úvaze přihazuji energetický nápoj. Nemůžu se moc zdržovat, už mě trochu tlačí čas. Jindy bych se vydala k samoobslužným pokladnám, ale dnes potřebuji pokladní. Pečivo, které jsem si nabrala, spíš pozná ona, než já. U nás se podobné kousky jmenují trochu jinak.
K mé smůle je obsazená jen jedna pokladna. Ta první. Možná hlavní. Pokládám zboží na pás a vozík odložím před pokladnu jak jsem zvyklá.
„Tam to nepatří!!!“ zařve na mě od pokladny hrubý mužský hlas. Trochu se leknu. „A kam teda?“ jsem trochu zmatená. “ No to snad vidíte, ne?!“ ukáže na druhou stranu, než kam jsem zaparkovala vozíček já. A celkem zbytečně přidá: „Já služku nikomu dělat nebudu!!!“ na chviličku si vzpomenu na svoje drzé mládí. Tak bych si přála se otočit a vyřvat na nebohého zaměstnance všechny svoje frustrace. Zase cítit v hrudi vztek, který by mi dal sílu ho roztrhnout na dva malé do školky, všechen ten oheň, tu vášeň, která se ve mně dřív rozhořela na první našlápnutí.
Tu v sobě však hledám marně. A tak ráda bych…
„Takže DOBRÝ DEN!“ seznamuji ho alespoň s tím, jak by měl začínat konverzaci se zákazníkem. Není mi patnáct, jsem tady zákazník a všechno - třeba křik - si líbit nenechám. Ale on ubrat nechce. Z nějakého důvodu se rozhodl, že budu hromosvodem jeho frustrací právě já. Mluví a mluví. Mezi slovy, která neposlouchám, protože na uších mám pořád sluchátka, ale zachytím zajímavou větu. “ Já jsem vám to řekl slušně." Vzhledem k tomu, že mě ani nepozdravil, neřekl věcně, kam mám vozík umístit, ale rovnou začal hulákat na celou pasáž obchodního domu, s ním souhlasit nemůžu. “ Petr K., prodavač/ka" čtu nahlas visačku na žlutém tričku. Stížnost mám v té chvíli v hlavě už rozepsanou. To, že visačku čtu, mu dává šanci ještě se začít chovat slušně k zákaznici. Vsadila bych se, že i oni mají slogan, že zákazník je na prvním místě. O stížnosti nikdo z nás nestojí. Vím o tom své.
Než mi namarkuje těch pár kousků, se zájmem si ho prohlížím. Popravdě, kdybych ho potkala na nádraží, snažila bych se udržet co největší odstup mezi námi: Prošedivělé vlasy stažené do mastného uzlu. O tom, že vousy se dají i upravit, nejspíš ani netuší. Možná ani o existenci holicích strojků. Na každém prstě ocelový prsten, to tyhle typy mají, aby obstály v pouliční rvačce, ne? O nějakém slušném chování ví možná z doslechu.
No, tohle si líbit nenechám. Odcházím bez pozdravu. V hlavě pořád rozepsáno:„ Vážená společnosti, obracím se na vás…" Úvahy přeruší zvonění telefonu. Vytáhnu ho z kapsy: Honza. “ Ahoj, co se děje?", dávám pozor, aby neslyšel moje podráždění a neměl důvod se vyptávat. Honza je můj muž. “ Ahoj, vypadá to, že jsem zapomněl peněženku v tý druhý bundě. Máma chtěla, bych vzal toho jejího kocoura na veterinu. Máš nějaký peníze u sebe nebo musím domů?"„ Jestli stačí dva tisíce, tak se stav za mnou v práci, budu tam za šest minut", odhaduju. “ Stavím se tam a stačit to bude, nebo doktora nějak ukecám."„ Já vím, neznám tě první týden," směju se. On je opravdu neuvěřitelný vyjednavač.
Mrknu na displej a přidám do kroku. Teď už je to trochu na hraně. Při převlékání sebou budu muset hodit.
Stihla jsem to přímo parádně. Ještě čekám, až kolegyně namarkuje posledního zákazníka, abych ji vystřídala. Skrz výlohu Honzu zahlédnu. Sama sebe překvapím, když mu zamávám. Možná to překvapí i jeho, ale směje se a zamává mi taky. A už je tady. Mávnu na kolegyni: ještě chviličku! Poprosím tím gestem. Usměje se a kývne.
A je tady. Honza. Můj muž. Z kapsičky džín vyndavám bankovku. Nastaví dlaň. Na to, jak velký je chlap, jsou jeho ruce malé. Stojím od něj jediný krok, přijde mi, že cítím jeho sílu. Stejně, jako jemnou vůni, kterou si nedávno oblíbil a kvůli které jsem byla podezíravá. Nevím, jaká jeho služba byla a skoro nic mi o ní neřekne. Ani teď, ani doma. On je ten typ, co radši poslouchá.
Služba. Sloužit lidem . Chce se mi najednou strašně smát. Ano. Můj muž slouží lidem. A dělá to s radostí. Jeho sestřih je perfektní - tak trochu Tom Cruise - uvědomím si v tom bláznivém rozpoložení mysli. Některé profese to vyžadují. Večer mě sevře do náruče a nechá si vyprávět, jaká hrůza to v mojí práci byla. On o té svojí moc nemluví.
Nepolíbím ho. Byli bychom moc nápadní. Na to on si nepotrpí. Podívám se mu do těch zvláštních očí - jedno je modré a druhé zelené - ty moje se smějou, vidím, že neví proč, ale baví ho to. „Všechno v pořádku?“, zeptá se tiše. Vždycky se tak ptá. “ V nejlepším," směju se pořád.
I přes to, že mi připadá, že ta chvíle je věčná, je tu kocour se svou bolestí, i přes to, že jeho práce skončila, moje začíná a jsou tu lidi, které obsloužit musím já. A udělám to s vědomím, že mám všechno, co k životu potřebuju.
Služba lidem.
Díky, Petře K.
You made my day.
Někdy potřebujeme trochu nakopnout, abychom viděli štěstí, které máme, sílu, kterou obdivujeme… A jestli štěstí máme, chceme ho dávat dál.
