Článek
Řekla jsem si, že má nejspíš pravdu. U hrobu, na kterém je Tvoje jméno, necítím žádnou energii, chuť povídat ti, nosit kytky, upravovat to místo.
Občas i nečekaně se mi v hlavě objeví vzpomínka na nás dva, když jsme se na tom hřbitově spolu procházeli. „Tady jednou budu ležet. Tohle je hrob rodiny, jejíž příjmení nosím“, říkal si hrdě a o trochu víc se narovnal. „No jasně!“, mávla jsem nad tím rukou. Bylo nám lehce přes dvacet a tyhle „pohřební řeči“ mi byly fuk, protože jsem myslela, že nás čekají desítky společných let. Byla jsem ráda, že svítí sluníčko a že jsme spolu venku.
Pak se to stalo. Tak rychle, že jsem to neuměla pochopit. Bylo to, jako by mi tě někdo vzal. Ze dne na den jsi zmizel z mého života a pak se pořád někdo na něco ptal. Ten policista v telefonu, jestli může mluvit s tvým tátou. Máma, jestli chci objednat věnec na pohřeb. A dcera, jestli někdy přestanu brečet. Bylo mi lehce přes dvacet a na spoustu otázek jsem odpověď neznala.
A byl pohřeb. Všechno v mlze. Stařenky - asi tety - si pochvalovaly, jaké je to v krematoriu teď hezké. A já jsem je za to nenáviděla. Upřímně.
A tvoje máma. Tak smutná, že jsem jí to nemohla říct. Teď si byl už zase jenom její. S tátou se rozvedli, když jsi byl v pubertě. Dělali si naschvály a soutěžili, kdo je lepší rodič.
Pak jsi byl můj. Pět let od začátku dospělosti. S mámou jsme na sebe žárlily a hádaly se. Dvě hospodyně v jedné domácnosti. Měly jsme jediný tlumič. Tebe. Když jsme si na sebe zvykly, odešel jsi napořád.
Hryzlo mě svědomí, že jsem jí neřekla to, cos mi na procházce řekl.
Je to už víc než dvacet let a dneska vím, že je to tak, jak to má být.
Vidím tě ve vlasech své dcery, když jimi na slunci pohodí jako divoký kůň hřívou. V paprsích slunce jsou na kratičkou chvíli rezavé. Jako tvoje. Slýchám, cos mi říkal, pořád vidím ty dopisy, cos mi nechával na psacím stole. A nepřišla jsem o “ náš" smysl pro humor.
Dušičky ale neslavím a na hřbitov nechodím.
Spi sladce.
S láskou Eva
