Článek
To si tak sedím v obýváku, popíjím víno a snažím se uháčkovat vánoční zvonek. Možná z toho bude andílek, uvažuju. Stačí udělat kuličku jako hlavičku…
Z přemýšlení mě vytrhne SMS z neznámého čísla. „Ahoj! Tak tě zítra čekám na natáčení, mapu posílám. Hlavně si vezmi teplé oblečení,“ rovnou mi tyká neznámý. Přijde mi to legrační - na první dobrou mi netyká skoro nikdo, vždyť padesátku už mám za sebou. SMS dál slibuje teplý čaj a kávu, máme si vzít termosky. Catering je zajištěný, ale musí se platit. Dále připomíná, jaké si máme vzít oblečení. Zelenou nebo modrou bundu, raději tmavší.
Zítra mám volno. Kouknu na mapku. Natáčení je ob jednu vesnici. A už se mi rozsvěcí. Nojo, vlastně! Asi před měsícem byla na Facebooku výzva, abychom se přihlásili na komparzní roli pro nový seriál televize Nova! Agentura… Jak jen to bylo…Cinema casting? V komparzu jsem už kdysi účinkovala. Jsem dobrodružný typ a zjistila jsem, že natáčení je úžasná zkušenost.
Né, že bych si myslela, že můžu být herecká hvězda. Že někdo ve mně najednou objeví nevídaný herecký talent. Ani náhodou. Herečky umí zpívat, cvičit, umí opakovat scénu ixkrát za sebou. Co z toho umím já? Vůbec nic.
Nicméně: v komparzu jsem se mockrát potkala s velmi příjemnými a zábavnými lidmi. Vždycky to byla cesta za zážitkem, většinou do Prahy, kdy honorář mi zaplatil jen jízdenku z mého domova a dobrý oběd.
Pravda je, že bych čekala, že když se někam přihlásím a oni mě vyberou, že mi to sdělí dost včas. Jsem pracující člověk. Klidně mohla některá z kolegyň onemocnět a já si mohla vzít směnu navíc.
To se ovšem nestalo, mám volno a do práce jdu až v pátek. Chtěla jsem zadělat nějaká těsta na vánoční pečení. Ale co už! Né, že by mě ta pětistovka honoráře nějak vytrhla, ale bude legrace. Za to pětikilo přikoupím nějaká světýlka, vnouček bude koukat!
Rychle odepisuji, že se samozřejmě dostavím.
Nastavuju budíka, hledám oblečení, které máme mít s sebou a také termosku na kávu, o které psali, že si ji máme vzít. Kávu nám dají zdarma. Catering je zajištěný, ale musí se platit. Což mi nevadí, ale nejspíš budu muset vybrat nějakou hotovost. Tam, kde jsem hrála dřív, jsme catering neměli. Co když platby kartou neakceptují?
Nemám řidičák, musím se teda na místo dopravit autobusem a vlakem. Vypadá to, že budu muset vstát kolem páté, abych stihla aspoň část předvánočního úklidu, který jsem si na zítřek naplánovala. Pak se musím vykoupat, vyfoukat vlasy, trochu makeupu… Má role má být jen kolemjdoucí, takže do tváře mi nikdo nejspíš moc koukat nebude. Ale stejně!
No ty vlasy jsou hrůza. Umyté, vyfoukané, ale neupravitelné. Pohrávám si s myšlenkou, že honorář, který dnes dostanu nejspíš na ruku, utratím v prvním kadeřnictví, které mě vezme bez objednání. Pobíhám po bytě, píšu si s dcerou. Dnes jí odpadl nějaký kroužek. Píše, že přijede o něco dřív. Ale pak zas hned poběží na sbor.
Má toho tolik! Občas se v tom ztrácím. Teď po mně chce vědět, v kolik hodin budu doma. To já ale nevím. Natáčení znamená hodiny čekání. Je zklamaná. Mohla by jít s holkami po nákupech, ale nechce se jí, je unavená, radši by si se mnou dala čaj před zpěvem.
Dobře. Prozradím jí, co se dnes bude dít a na co se tolik těším. V jedné ruce mobil, v druhé fén, se snažím být efektivní. Nefunguje to, omlouvám se a mobil odkládám.
Já jsem nevybrala ty peníze!, dochází mi. Kousek od nádraží je ale obchod, můžu si něco koupit tam. A zeptám se, jestli dělají cashback.
No a jsem na místě. O půl hodiny dřív. Píšu SMS na číslo, které mi poslalo familiární zprávu. „Jdi do bílého stanu,“ přečtu si. Tedy jdu. Čekám tam někoho, kdo se mnou bude chtít podepsat nějakou smlouvu a jsem ráda, že se mě ujme hned. Dřív než přijdou ostatní komparzisté. Ve stanu je chlapeček cca šestiletý a nějaký drobeček v kočárku. Ten se začíná trochu rozčilovat. Jinak nikde nikdo.
Támhle je lednička, támhle kávovar. Ale kde je někdo, kdo by mi řekl co a jak? Zatím nikde. Nemám chodit tak brzy, říkám si. Ale přijela jsem vlakem. Autobus jede až po desáté, to by bylo pozdě. Stan stojí na rozčvachtaném trávníku. Od nohou mi na tomhle povrchu přes všechnu snahu za chvíli bude zima. Vzala jsem si do tašky i dvě náhradní bundy, mám dva teplé svetry a s sebou dvě šály. Nic z toho mi nepomůže, když tu budu sedět na rozvrzané lavičce bez pohybu. Je tam ten kávovar. Ale zas - nikdo mi neřekl, že si tu můžu dát kávu. Navíc by se mi po kafi chtělo hned na záchod. A žádné WC jsem nikde cestou nezahlídla. Vyndavám si háčkování s tím, že budu trpělivá a počkám na desátou. Někdo se určitě dostaví.
Dětem se vrátila maminka a do stanu nakoukl mladý muž s tím, že chlapečci jdou na plac. Čas od času vešel do stanu někdo na kávu, polévku, džus. Nejspíš řidiči, kteří přivezli techniku. Baví se o práci, je mi nepříjemné poslouchat cizí hovory. Je to asi srovnatelné s tím, kdybych se zastavila někde na stavbě v době svačiny a poslouchala dělníky. Strašně ráda bych si nasadila sluchátka a poslouchala svoje věci, ale blíží se desátá a nechci působit nepozorně, když přijde někdo z produkce. Počkám bez sluchátek. Háčkování ale do rukou beru a snažím se znovu o ten zvonek. Já prostě nevím, kde dělám chybu, ale mě to pořád nějak nevychází. Muži se pořád baví o práci. Jeden mě skenuje pohledem. Vím o tom, ale tvářím se, že ne.
Je jedenáct hodin. Od nohou je mi na rozmáčeném trávníku zima. Řidiči už odešli a přišel celkem sympatický pán, který celou dobu kouká do telefonu. Nejspíš bude taky z komparzu. Ale kde jsou ostatní? A hlavně: kde je někdo z produkce? Někdo by měl přijít s nějakou smlouvou, kterou oba podepíšeme, ne?
Byli jste někdy na schůzce, kde vás obchodní partner nechal víc než hodinu čekat v jídelně? Přišli jste někdy coby nováček na pracoviště, kde se vás reálně hodinu nikdo nevšímal?
Začíná mě to štvát. Není mi dvacet, času nemám nazbyt. Navíc ten nezájem by jednoho skoro urazil.
Beru do ruky telefon, mrknu, kdy mi odsud jede vlak. Nádraží je možná tři minuty ostřejší chůze odsud. Aha. Za dvacet minut. Dobře. Patnáct minut ještě počkám. Jestli do té doby nikdo nedorazí, jdu.
Nikdo nepřišel. Stan nehlídá žádná ochranka, plac, na kterém jsme, není nijak oplocený. Co mi brání odejít?
Z vlaku píšu na číslo, které mě tak familiárně včera oslovilo, že odcházím. Vzápětí mi zvoní telefon. Mačkám červené tlačítko. Už jsem odešla, vrátit se nemíním. Volá mi znovu a tak ho blokuju.
Vcházím do dveří, znovu mi někdo volá. Vytípnu to. Přichází SMS, která mě rozesměje: „Dobrý den, vy jste odešla domů? Proč?“
Protože nejsem ničí pes nebo otrok abych čekala na místě x hodin bez toho, že bych věděla, co se bude dít? Něco v tom smyslu odepisuju. Něco jako že se nejspíš nedělá přizvat někoho ke spolupráci a nechat ho víc než hodinu čekat někde v jídelně bez jakékoliv informace, jakéhokoliv zájmu.
Přichází odpověď, že odejít beze slova se asi také nedělá.
Mám strašnou chuť se zeptat ve kterém vesmíru se to dělá tak, že si někoho někam pozvete na určitý čas, pak se ho víc než hodinu nevšímáte a když se rozhodne odejít, protože s vámi nemá žádnou smlouvu a nemá s vámi ani nic domluvené, přihrajete mu pocit viny.
Místo toho číslo blokuji.
S těmi lidmi už nechci mít nic společného. Neumí se chovat.
Sorry not Sorry. Hvězda ze mně nebude. Pětikilo nevydělám.
Ale pocit, který z toho mám - je k nezaplacení.
Dáváte někomu najevo svůj nezájem? Nedivte se, že odejde. Čas je nejdražší komodita, kterou máme.
