Článek
To, že si lidi přijdou nakoupit za pár korun a platí dvoutisícovkou, je u nás běžná rutina. Důchody prý chodí v tak velkých bankovkách. Je mi jedno, jak platíte. Tedy většinou.
Toho rána to tak ale nebylo. Už pár minut po otevření jsem měla pokladní šuplík naplněný dvoutisícovkami víc, než je tou dobou obvyklé. V duchu jsem nad tím ale mávla rukou. Lidi budou většinou platit kartou, pak přijde někdo s pětistovkou a další s druhou, ono se to do hodiny srovná.
Všechno probíhalo v ospalém klidu, když se objevil chlapík s dvěma energeťáky a jednou paštikou. Nákup za padesát korun. Vytasil dvoutisícovku. Na dotaz, jestli nemá něco menšího nebo platební kartu, mi arogantně sdělil, že nemá, že to je moje věc, já mám mít na vrácení. Taky jsem na něj ještě před chviličkou měla, teď už se v pokladně neschovávala ani jediná tisícovka ani pětistovka. Jen pár dvoustovek a stovek a, samozřejmě, kovové mince.
„Otevřeno je pár minut, v pokladně už mám nejmíň sedm takových bankovek, snad vám to nebudu vracet v padesátikorunách!“ naléhala jsem, aby našel po kapsách nějaké drobné. Nemá. Nezajímá ho to. Je to můj problém a musím mu vrátit klidně v padesátikorunách. K tomu mě nazýval hovězím dobytkem a sám sebe víc vytáčel a vytáčel. „Nebo mi zavolejte vedoucí!“ zavelel náhle. „Zavoláme ji, aby nákup stornovala? To beru,“ usmála jsem se a jeho požadavek nechala viset ve vzduchu. Vedoucí má svojí práce dost. Tohle zvládnu sama. Chlapík se dál dožadoval toho, že nákup nutně potřebuje a ať mu na bankovku vrátím.
Rozhodla jsem se mu dál neodporovat. Proč taky. Byl celkem hezký slunečný den.
„A sto do dvou tisíc,“ dopočítala jsem mu do ruky vracené peníze a těšila se, že zmizí. Málo jsem toho naspala a jeho pokřikování mě spíš otravovalo než nějak vzrušovalo. Takových jsem už viděla… I horších. Dodala jsem, že přeju hezký den a mohla jsem se konečně věnovat dalšímu zákazníkovi.
Primitiv prodejnu za stálého chrlení nadávek opustil. No konečně.
Netrvalo dlouho a byl zpátky. Ode dveří ječel, že jsem ho okradla. „Obrala jste mě o padesát korun!“ hulákal a přidal něco dalšího o skotu. Nečekal ale, že muž, který je právě na řadě, se mě (dodatečně děkuji, pane, bylo to moc příjemné) zastane. „Tak snad jste byl u toho, když to počítala! Mohla udělat chybu, ale vy jste si měl peníze přepočítat hned! Navíc nadáváte, měl byste se chovat slušně.“ Nebyla jsem chvíli schopna slova. Vztekloun se začal pouštět do něj, že neví, co jsem si k němu dovolila, že jsem mu nechtěla rozměnit a pak jsem ho okradla! Že se mě dotyčný nejspíš zastává, protože jsem jeho sestra. Vyfotil si mě se slovy, že „Tohle půjde na vedení!“ Možná by pokračoval ještě nějakou dobu. Nepočítal ale s tím, že mužů, kteří ve frontě čekají na odbavení, je víc a na nějaké zdržování primitivním chudákem nemají po ránu náladu. „Jste agresivní na všechny, jděte pryč!“ vyzval ho jeden z nich. A on opravdu šel. Né, že by mu něco docházelo. Nadával pořád. Když byl u dveří, doporučil mi, ať peníze, o které jsem ho „okradla“ dám „svým dětem“. To bych nemohla, ani kdyby v té pokladně byly. Co je v pokladně, patří podniku.
Co ale můžu: podělit se o tuhle veselou historku s Vámi.
Kdybyste měli pocit, že jsem Vám špatně vrátila, nebojte se mi to rovnou říct. Zavolám kolegyni a dojdu přepočítat ten pokladní šuplík, jestli v něm nejsou peníze navíc. Mohla jsem stejně postupovat i u tohohle pána. Ale nechtěla. Jak se do lesa volá, tak se z něj totiž ozývá.
