Článek
Když cestujeme s manželkou nízkonákladovým dopravcem, necháme si sedadla přidělit náhodně.
Po Evropě jsou krátké lety a ty dvě tři hodiny bez přímého kontaktu bez problému vydržíte. Vždyť jde jen o to dostat se z místa A na místo B. A když nízkonákladovkou cestujeme s dětmi, platí to dvojnásob.
Podle pravidel EU totiž musí dítě vždy sedět vedle svého rodiče, ať se to automatickému rozsazovacímu systému líbí nebo ne.
Automat nás v letadle rozsadil nespravedlivě. Žena seděla sama a já dostal na krk (doslova) obě děti
Ano, ten skutečně existuje a je nastavený tak, aby vás rozsazením motivoval k přikoupení sedadla.
Dopravce to samozřejmě nikdy nepřizná, ale roky pozorování mluví za vše. Pokud letíme ve dvou, často skončíme na úplně opačných koncích letadla.
Dělal jsem online check-in a bylo jedno kdy, protože to bylo prakticky bez rizika. Každý dostaneme vedle sebe jedno dítě a protože je to noční let, bude spát a já si budu číst na podsvícené čtečce. Zkrátka naprostý ideál.
Rozdělení tři ku jedné
Udělal jsem check-in v mobilu a s poměrně velkým překvapením zjistil, že máme jednu trojici sedaček a pak samostatné sedadlo o sedm řad dál.
Měl jsem radost z toho, že se kolem Dne otců konečně myslí na tatínky, aby si mohli užít ničím nerušenou cestu k moři. Záhy jsem však zjistil, že děti nedostala na starost maminka, ale já– a to k velkému nadšení dětí. V tu chvíli bylo jasné, že v letadle nepřečtu ani čárku a že i pro mě tu bude pořádná „pruda“.
Nastal den D, soukáme se do řady a maminka nám z dvanáctky optimisticky mává a palcem nahoru dává najevo, že ona si ten let určitě užije.
Já sedím uprostřed dětí a paní letuška na mě hází soucitný pohled ve stylu: „No tatínku, to si určitě užijete.“ Ještě jsem ani dětem nedopnul a nezatáhl pásy (před nimi tu seděl asi mamut) a už to začíná: „Tati, už letíme?“ Ne, teď jsme si sedli na svá místa. „Tati, kdy vzlétnem?“ Až tady budeme všichni a až nám dají povolení k pojíždění.
S dětmi je to v letadle složité. Nudí se, v noci zase neumí usnout a při stoupání a klesání je bolí uši
Řeším i první problémy. Dcera se zataženým pásem nedosáhne nohama na zem a visí ve vzduchu – nohy podkládám příručním batohem, synovi je chladno, měním mu čelenku za nákrčník, dávám mu ho přes uši a přidávám i svou mikinu.
Že mi začne být v polovině letu zima, není podstatné, hlavně když jsou děti v teple.
Trable při vzletu a přistání na cestě tam
Čekání bylo zdlouhavé a protože děti bolí při vzletu a přistání uši, apeluju na ně, ať se prospí, že to pak nebude tak hrozné. Dcera se opře o mou kapsu, kde mám telefon (a nad ní ještě srolovanou bundu, čemuž provizorně říkáme polštář), a za dvě sekundy tvrdí, že nemůže usnout, protože se v letadle svítí.
Syn zase každou chvíli kouká z okna a ptá se, jestli už letíme. V tu chvíli jsem vytaženou čtečku začínal schovávat. Ze čtení nic nebude.
Loketní opěrky nahoru a protože boarding trval dlouho, děti nakonec opravdu usnuly. Po bezpečnostní demonstraci prochází letuška uličkou a věnuje se důkladné kontrole rolet oken a područek vyrovnaných jako vojáci na bojišti.
Já svědomitě sklápím područky do třičtvrtě. Splněno sice nemám, ale pak bych zamáčknul děti. Další soucitný pohled letušky – vše chápe a mám je nechat v klidu vyspat. No hurá, aspoň něco.
Mého syna bolí při přistání uši, a to extrémně. Má to bohužel po mě - ucho mi odlehne až po pár dnech
Děti nakonec prospí vzlet i větší část letu, ale pak nastupuje ta těžší část. Klesáme a jak je u nízkonákladovek zvykem, tak v nejzazším možném místě. Samozřejmě strmě a rychle.
Já v tu chvíli ohluchnu na obě uši (děti to mají po mě) a neslyším ani vlastní slova, kterými konejším děti, aby spaly. Na tváři syna je vidět, že ho uši bolí, ale i přesto stále spí – nevím, jak to dělá.
Děti se hodně překvapivě nevzbudily ani při nabídce parfémů a stíracích losů a letuška při klesání dělá, že loketní opěrky na třičtvrtě jsou skoro v ideální poloze. Občas musím jen u dcery hlídat nohy, aby moc neplandaly do uličky, protože tam je čilý vozíkový provoz.
Nakonec dosedáme a děti probouzím až na stojánce, kdy zazní signál.
Neslyším, nic jsem nepřečetl, ani na minutu jsem nezabral, je mi zima, ale jsme na místě. Je přesně 23:30.
Po příletu si maminka lehce stěžuje, že seděla uprostřed a že tam bylo málo místa. No, my jsme to sice měli prostornější, ale o to dramatičtější.
Cesta zpět bude klidnější - jenže nebude!
Konejším se tím, že cestou zpátky si to vyměníme, protože přece rezervační systém musí být fér. Jednou si populárnější místo vylosuje tatínek, podruhé maminka. Ale chyba lávky.
Rezervační systém Den otců neřeší a má na mě evidentně spadeno, protože jsem mu za místo nezaplatil ani desetník navíc.
Když dělám check-in na cestu zpět, dostáváme úplně stejná místa – stejné řady, stejné sedačky.
A s dětmi opět cestuje tatínek!
Nazpět z dětmi určitě poletí maminka. Ale, kdeže!
Znovu usedáme do letadla, maminka z dvanáctky nadšeně mává, snad jako bychom nevěděli, kde sedí. Děti si u sebe přehazuju, protože o okénko je vždy boj.
Tentokrát letíme dříve a hlavně syn má více energie, kterou věnuje dotazům na to, jak může letadlo spadnout, a vysvětluje mi své představy o nafukovacích skluzavkách, když letadlo přistane na vodě.
Vysvětluju mu všechny obrázky z kartičky, která je na sedadle, a odhadem nás bedlivě poslouchají řady 2 až 8 na obou stranách.
Mám přeci jen zhlédnuté všechny řady Leteckých katastrof a konkrétní pokyny tedy prokládám tím, co si pamatuju. Syn to hltá všemi deseti, ale pak mi dojde, že pro ostatní to před vzletem asi není zrovna to pravé.
Dcera nemůže usnout, a tak vzlet absolvujeme ve vzbuzeném stavu. Syn kouká při vzletu z okna na osvětlená městečka pod námi a asi po deseti minutách oba spí. Zalehli mě tak šikovně, že kdybych se natáhl pro čtečku, oba bych vzbudil.
Nakonec se mi to hlemýždím pohybem podaří a triumfálně přečtu tři stránky. Vtom se zvedne někdo z přední řady a s nasazenými AirPody doslova křičí na kamaráda v řadě za námi a baví se o tom, kde sedí jejich třetí kamarád.
Pěkně děkuju – děti jsou v tu ránu vzhůru a dcera opět nemůže zabrat.
Letuška jako spřízněná duše
Zjišťuju, že čtečku jsem si vůbec nemusel brát. Za chvíli nastává totiž nejkritičtější fáze letu. Při klesání přichází mladá letuška, která nevidí loketní opěrky dole kvůli dětem spícím na mě, a nařizuje, že je mám dát dolů.
Vysvětlení slyšet nechce – až půjde zpátky, musí být děti vzbuzené. No, v tom případě to ale kvůli synovým uším asi nepřežiju.
Po chvíli přichází starší letuška a jen chápavě pokyvuje hlavou. Ptá se na zapnutý pás a dělá, že jí to tak stačí. Stačí jeden pohled, ve kterém si oba vyměníme vše potřebné.
Já vysílám signál: „Konečně usnul, nechte ho spát – je malý, unavený, bolí ho uši, tak ať to nějak zvládnem i já.“ Paní je empatická a prochází letadlem dál, jako by nic.
Syn spí, ale krátce po zahájení klesání se budí s tím, že ho bolí uši. A hodně. Tatínek začíná kmitat jak švýcarské hodinky: napít, gumový bonbon, napít, bonbon, napít, bonbon.
Syn tak tak zadržuje slzy, k tomu se přidává dcera. Problémy sice nemívá, ale jako na potvoru – když je tu tatínek, řeší se vždy problémy na dvou frontách najednou. Mezi dětmi přehazuju pití a gumové bonbony, v mezičase si dávám i sám, protože neslyším vůbec nic. Ani skuhrání dětí, což je sice fajn, ale ostatní to slyší. A na jejich obličejích vidím, že to rozhodně není ono.
Tichá pošta v letadle. Zda se člověk z 15A dostal do Olomouce ještě tentýž den, netuším
V tom „nejlepším“ se cestující v letadle vrátí do školních lavic. Také jste ve třídě posílali papírky se vzkazem, které putovaly přes celou třídu?
Tak tady z několika řad za námi putoval ze sešitu vytrhnutý lístek popsaný propiskou s dotazem, zda někdo náhodou nemá do Olomouce volné místo v autě. A tento lístek poslušně cestoval řadu po řadě celým letadlem. Jako zažil jsem na palubě letadla mnohé, třeba přesměrování letu do úplně jiného města, ale něco podobného ještě nikdy.
A na závěr nechybí ani tleskání. Synovi vysvětluju, že to dělají jen Češi, a navíc jen ti, kteří letí poprvé. Většinou to platí o „koupácích“, kteří letí na dovolenou s pronajatým letadlem a cestovkou – u běžné linky mě to překvapuje.
Vystupujeme, maminka je čilá a odpočatá jako rybička (navíc se seznámila se Španěly, kteří letí do Česka na dovolenou), já s dětmi patřím do kategorie „totál KO“, a to ještě řídím cestou domů. Za bouřky, kdy není kvůli dešti vidět ani na krok, a za zadkem mám přilepeného sporťáka, který si evidentně spletl místo a čas.
Vše má ale dobrý konec – přijeli jsme živí a zdraví a těšili jsme se, protože všude je dobře, ale doma nejlíp. A já se hřeju alespoň tím, že příště už to snad vyjde na maminku.
Zdroje:
https://www.easa.europa.eu/cs/light/topics/flying-children-0?hl=cs
Vlastní zkušenosti a zážitky
