Dovolená ve Španělsku. Značka: děti s sebou, benefity, o kterých se nemluví

Děti jsou dar. Pro mnohé z nás je to nejlepší, co nás kdy mohlo potkat. Chceme, aby byly zdravé, spokojené, šťastné a úspěšné. Chceme je co nejlépe vychovat, sami jim být vzorem a chceme, aby se i ony prosadily ve světě. Chceme pro ně to nejlepší.

I přesto mě jako rodiče přístup Španělů znovu a znovu překvapuje. Už několikátý rok po sobě si potvrzuji, že společnost je v této evropské zemi nastavená o dost jinak než u nás v Česku. Děti jsou zde celkově vnímané úplně jinak než u nás.

Menorca, La Palma, Fuerteventura, Málaga, Girona - pokaždé jsme byli někde jinde, ale pořád je to Španělsko. Přístup k dětem je stále stejný.

Začíná to už na letišti. Stojíte ve frontě na security a kolem prochází jeden ze zaměstnanců. Jakmile vidí rodinu se dvěma menšími dětmi (staršími než dva roky), okamžitě nás vyvádí a s úsměvem posouvá dopředu. Nemáme žádný Fast Track, přesto je tu jeden pádný důvod - malé děti přece nebudou stát ve frontě! Stalo se nám to ne jednou, ale hned několikrát.

Jako by zaměstnanci letiště dobře věděli, jak frustrující je pro děti nekonečné cestování, postávání v řadách a sezení na kufrech, které se posouvají tak pomalu.

Chcete kontrast? Tak tady ho máte. Odlétáme z Ostravy a náš let má zpoždění - kvůli zanechanému batohu před letištěm a následným policejním zákrokům potřebují přednostně odbavit cestující letu, který odlétá prakticky ve stejnou dobu jako náš. Pokyny security jsou takové, že máme pustit cestující z druhého letu napřed, a to i ve chvíli, kdy už jsme byli na řadě.

Ve Španělsku by se tohle nestalo. Tam by napřed pustili dvě rodiny s dětmi a teprve pak by se zařadila přednostní fronta - třeba i proto, že řada lidí už odevzdala svá zavazadla, a bez nich letadlo prostě nemůže odletět. Tady se ale v plné nahotě ukázala česká nátura, bohužel.

Další příklad? Rovnou na hotelu, u recepce. Dorazili jsme o několik hodin dříve, než měl být pro nás pokoj k dispozici. Měl být hotový až od 14:00, ale podle recepční (překvapila nás Slovenka) to máme zkusit už od 13:00. Když to zkouším já, jiná paní na recepci jen kroutí hlavou - máme počkat do dvou.

Přesně v jednu hodinu si dělám ze syna legraci, že by to snad měl zkusit on. Je mu šest let, ale výzvy se nebojí. S naučenou frází „Is the room ready?“ a kartičkou s přiděleným číslem pokoje jde nejdřív váhavě, ale postupně s narůstající jistotou k recepci. Pozoruju ho z povzdálí, když nad pultem vystřelí ruka s kartičkou - a je to vlastně to jediné, co z něj jde vidět.

V tu chvíli začínají manévry. Správce hotelu na mě ukazuje zdvižený palec - poslat dítě byl skvělý nápad. Po dvou třech telefonátech syn s velkou radostí drží klíč od našeho pokoje.

Zajistil to úplně sám, a i pro tak malého caparta je to malé, ale důležité vítězství. Spousta dětí by to cestou k recepci dávno vzdala a otočila se zpátky.

Místní lidé mají při kontaktu s dětmi jiskru v oku. S tím se musíte narodit a dlouho s tím žít, naučit se to ze dne na den nedá. S paní uklízečkou na patře jsou děti kamarádi, pokaždé ji pozdraví „Hola!“ a paní jim pozdrav opětuje. Hned druhý den nám volala, že pro nás něco má - v pokoji zůstaly rukávky, plavací kruh a další potřeby do vody. Čekala na nás, aby je mohla dětem osobně předat.

Je to drobnost, ale děti byly nadšené. Po pár dnech nám nabízela i další doplňky do vody, jeden z nich jsme si vzali. Všechno tu samozřejmě zase necháme, ale tenhle přístup „Kids First“ je něco neuvěřitelného - hlavně, když ho zažijete poprvé.

My jsme ve Španělsku už po několikáté, víme, jaký mají Španělé přístup k dětem, a i po letech nás dokážou překvapit.

Bohužel to má i stinnou stránku, která se trochu zneužívá. Měli jsme all inclusive, a když děti u snídaně, obědu i večeře nahlásily číslo našeho pokoje, automaticky dostaly brčko jako drobnou pozornost.

Venkovní snack bar je přístupný jen pro hosty s all inclusive. I přesto tam jednou dorazila paní s dítětem, které mělo jen polopenzi, a chtěla pro něj alespoň dva kusy pizzy. Obsluha se nejdřív bránila, že to není možné, ale nakonec to pro dítě udělala.

Stalo se přesně to, co jsem čekal - sledoval jsem tu paní, jak se pak do pizzy s chutí pustila sama. Ani tohle by se v Česku nestalo.

Děti mají ve Španělsku skutečně výjimečné postavení. Na naše děti se usmívají všichni kolemjdoucí, na minulé dovolené je dokonce pohladila starší paní. V Česku bych se na ni možná díval s nedůvěrou, tady je to úplně normální.

Děti, to je radost - a to, že má někdo radost z těch vašich, kteří se kolem sebe usmívají od ucha k uchu, by vás určitě nemělo rozčilovat.

Když jdeme s dětmi ve Španělsku na přechodu, auta už v dálce brzdí. Přecházení silnice je tu naprosto bezpečné. U nás? Řidič nás u přechodu vidí už z dálky, a když se s dětmi vydáme, protože nás jedna strana „pustila“, brzdí na poslední chvíli a navíc je za volantem evidentně naštvaný a otrávený, že mu tam lezeme. A to s železnou pravidelností. Ve Španělsku nás nepustila jen jediná motorka, a její řidič se po projetí přechodu dokonce omlouval. Ani to by se v Česku nestalo.

Dětské hřiště - to je kapitola sama pro sebe. Jsou všude: u hotelů, u pláže, i na letišti, a většinou velmi dobře udržovaná.

Hřiště u letištních gatů jsou pro rodiče obzvlášť užitečná. Děti často nevědí, co se sebou, a než jim vrazit do ruky telefon nebo tablet, lépe je nechat vybít energii na velkém hřišti - v letadle vám pak třeba i usnou.

Na děti myslí i bohaté animační programy - dětská minidiskotéka, kouzelnická show a spousta dalšího. Na účinkujících je vidět, že to pro ně není jen brigáda z povinnosti, ale že je to skutečně baví. I umět zabavit děti je totiž svým způsobem privilegium, které nemá jen tak každý.

Být dítě ve Španělsku - to je prostě ideál. Dopřejte podobnou péči alespoň jednou i svým dětem. Možná i vy budete nevěřícně kroutit hlavou.

Zdroje:

Vlastní zážitky z pěti cest s dětmi do Španělska.