Sardínie pěšky i po moři. Jeskyně jako z pohádky a kouzelné azurové pobřeží

„Zmáčkni tlačítko, vystupujeme.“ V tu chvíli se autobusem rozezněl gong, který značí, že na další zastávce budeme vystupovat. Co na tom, že je to prakticky v divočině a zastávku označuje jen značka zapíchnutá do země vedle hlavní cesty. Prakticky plný autobus se na nás nevěřícně díval, proč právě zde chce někdo vystoupit.

Zatímco všichni ostatní mířili autobusovou linkou 9321 na výběžek Capo Caccia, aby zde mohli navštívit úchvatné jeskyně Grotta di Nettuno (čekal je navíc ještě sestup 700 schodů k hladině moře), já jsem s manželkou z Alghera vyrazil do městečka Mugoni. Proč? Protože bytostně nesnáším masovou turistiku.

Ne, člověk se tomu na exponovaných místech skutečně nevyhne (nebudu si hrát na svatouška, hned vzápětí jsem „masovku“ absolvoval taky), ale pokud mám možnost, tak si čas od času s manželkou dopřejeme zážitek, u kterého chceme vychutnat místní přírodu, a ideálně bez davů lidí.

Autobus nás vysadil v zemi nikoho po dvaceti minutách jízdy z města a samozřejmě jsme vystoupili sami. Vybaveni telefonem a mapovými podklady, se svačinou a několika litry tekutin v batohu, jsme se vydali na pěší túru zpět do Alghera.

Proč? Zčásti to byl čistě pragmatický důvod. Ne každý řidič autobusu vám prodá při nástupu lístek a automaty na jízdenky jsou i v městě Alghero, které má přes 42 tisíc obyvatel, ohrožený druh. My našli jen jeden v centru, a byť si lístky můžete koupit i v trafikách, stačí místní jen pozdravit anglicky a už víte, že moc dále nepochodíte.

Tady je angličtina tak trochu jako sprosté slovo, Italové mluví vlastně jen italsky. A i když se jich anglicky zeptáte, často rozumí, ale odpovídají plynulou italštinou. Hlavně jsme ale potřebovali záminku na opravdu pořádný výlet, a právě díky tomu jsme si mohli projít relativně velký kus pobřeží na západním cípu Sardinie.

Autobus nás na místě vysadil v 10:00 a my se vydali na túru, která nám zabrala necelých sedm hodin. Ale neděste se, nejsme žádní běžci v trikotech, pohybu se neštítíme, ale máme přece jen spíše sedavé zaměstnání. A pohyb na čerstvém vzduchu (nejen nám) prospěje. Celkem jsme ten den urazili 23 kilometrů, na mě vysoký nadprůměr, takže mi večer zacinkal telefon s odznakem 30 tisíc kroků. Kde jinde sbírat takové vzácnosti než na dovolené?

Já měl ještě svou vlastní výzvu. Zvládne moje zatejpované koleno, které podle pana ortopeda musí „pod nůž“, celou trasu? Moje magnetická rezonance nedopadla ideálně, ale také nedopadla katastrofálně. Bruslení na ledu mi nedělá problém, cítím vlastně jen lehce oteklé koleno z vnitřní strany, ale jinak jsou problémy minimální. Vydrží koleno, nebo po návratu z dovolené budu muset, chtě nechtě, na operaci?

S manželkou jsme chtěli vyrazit podél pobřeží, přičemž vzdálenost po hlavní cestě by byla okolo 15 kilometrů. Jenže u pobřeží nebyla žádná značená stezka, takže jsme museli jít podle mapových podkladů. Protože je zde ale hodně vyšlapaných pěšinek, nestačily nám běžné podklady, ale satelitní mapa, na které byly vidět i vyšlapané stezky. Už první pláž nám vyrazila dech – bez lidí, čistý písek, krásné moře a ty výhledy! Kdyby člověk nemusel až do pozdního odpoledne šlapat pěšky.

Nafotili jsme pár fotek a vyrazili po pobřeží. To záhy končilo hromadou vyplavených chaluh a kamenů, takže jsme se přesunuli do lehce vyvýšeného hájku, kde byly vyšlapané cestičky. Evidentně nejen od turistů, ale i od divokých prasat.

Na několika místech jsme si všimli rozryté půdy a také cedulí, které upozorňovaly na to, že o pár dní dříve zde proběhl cílený odstřel přemnožených kusů.

Hned za chvíli jsme dorazili na ukrytou plážičku, která byla na mapách označená jako nudistická. Inu, kdybych se opravdu chtěl zbavit všech svršků (a spodků), tady by skutečně bylo dost velké soukromí. Odpočinek na vyběleném stromu zhatila ještěrka, která se zde chtěla vyhřívat. Tak jsme ji v tom nechali a pokračovali dále po sypané cestě.

Procházeli jsme bujnou vegetací a přiznám se, že plevel, který tady rostl, máme doma v Česku v květináči nebo rovnou v záhonu. Pojem „okrasné květiny“ je vždycky relativní. Potkáváme i prvního živého člověka – Itala, který si vyšlapoval směrem k nudistické pláži. Za chvíli jsme dorazili k hlavní cestě, kterou jsme potřebovali překročit.

Tady je třeba dávat pozor, protože jde o kejhák. Na cedulích je tu sice na každém kousku omezení rychlosti na 30 km/h, ale to nikdo nedodržuje. Odhadem tu jezdí až třikrát rychleji. Nakonec přecházíme na rovném úseku, kde je vidět dobře na obě strany.

Vstupujeme do úplně odlišného terénu s políčky a kopci s klečí, které relativně rychle vystupují z okolní roviny. V kopcích vidíme trojici bunkrů, což je jeden z dochovaných důkazů, že byla Sardinie za druhé světové války významným centrem pro ovládání Středomoří. Němci i Italové zde měli zřejmě významné letecké základny, celý ostrov byl ale hojně bombardován spojenci. Potkáváme druhého člověka, tentokrát cyklistu. Slunce svítí, teploměr šplhá k dvaceti stupňům, a to máme teprve duben a období Velikonoc. V létě zde musí být peklo a také masivní příval turistů.

Je to vidět i na tom, jak se různá parkoviště, hotely a další ubytovací kapacity chystají na blížící se sezónu. Uklízí se, natírá se, ale pěkně piánko – co by lidé dělali, kdyby to stihli příliš rychle? Z naší cesty po pobřeží si odnášíme klid místních, tady se opravdu zastavil čas a není kam spěchat.

Další pokračování v cestě nám zahradilo oplocení pro dobytek, takže odbočujeme a kousek pokračujeme po hlavní cestě. Auta nás objíždějí velkým obloukem, my raději pravidelně scházíme z krajnice. Třicet tu nejede snad ani cyklista…

Přicházíme k městečku Maristella, které jsme poznali hlavně díky dlouhé pláži. Vyšlápneme si na molo a z něj vidíme, že je zde moře absolutně čisté. Vlastně hodně podobné jako na „nedaleké“ Menorce. Akorát kozy mi tu chyběly.

Pohled do okolí, to je pastva pro oči – lesy, kopce, ale i klidná hladina moře a nedaleká strážní věž. Dáváme si svačinu (místní pomeranče) a potřebujeme se dostat z pláže.

To je druhý nešvar místních – ploty a zdi, kde byste je nečekali, nám možnosti hodně zužují. Nakonec vycházíme podél betonové zdi obklopující jeden hotel, který vypadá hodně ospale. Za pár měsíců si ale dokážu živě představit, že (nejen) tady bude hlava na hlavě.

Scházíme z pláže proto, že se nechceme šplhat do kopců. Maristellu obcházíme přímou cestou směrem k pláži Lazzaretto, a to nejdříve po chodníku, posléze po krajnici cesty, po které jsme přijeli autobusem. Slunce peče, doplňujeme tekutiny a stříkáme se opalovacím krémem. Místní na nás hledí, jako bychom spadli z višně. Proč? Protože obyvatelé Sardinie chodí i v tomto počasí v černém oblečení, v zimních bundách, šálách a čepicích – jen rukavice jim chybí. Asi jsou zvyklí na jiný „standard“ tepla než my.

Bylo to trochu do kopce, z kopce se nám nabídl pohled na Alghero, cíl naší cesty, v mlžném oparu. Sešli jsme k blízké pláži, kde jsme si našli soukromou část s výhledem na další strážní věž. Tady jsme si dali oběd a pokračovali podél pobřeží na další pláže, které jsme měli ve svém plánu. Každá měla něco do sebe, prošli jsme si je ve vodě bosýma nohama, ale na mě už byly některé hodně komerční. Obrovské parkoviště, restaurace, lehátka za oplocenými areály. Tady to bude v létě praskat ve švech.

Prošli jsme mezi plážemi a čekala nás poslední etapa cesty směrem k městečku Fertilia přes jehličnatý hájek, kde jsme potkali další tři osoby. Využili jsme opět vyšlapané stezky, přičemž tu u vody jsme netrefili, takže jsme si trochu zašli. Když jsme byli téměř před městem, zase nás zradil plot.

Museli jsme obejít jednu velkou rezidenci a cesta nás opět nasměrovala k hlavní silnici. Ta se však dala snadno projít na druhou stranu, kde byl široký chodník vyhrazený hlavně pro cyklisty. Šli jsme po něm minimálně další půlhodinu, ale nepotkali jsme zde nikoho.

Ve Fertilii jsme se dostali přes most, který spojuje moře s místním jezerem. V něm byl ještě vidět pozůstatek starého kamenného mostu, který vede do tří čtvrtin této „řeky“, kde lovili rybáři. Přešli jsme most a dostali se na dlouhou městskou pláž, kterou jsme přešli až do Alghera. Tady mi to zase připomínalo nekonečné pláže na Kapverdách.

Tedy až na místo, kde je nemocnice, kterou jsme museli obejít, a kolem kempu, kde jsme museli jako kamzíci skákat po kamenech.

Ve finále to byla skvělá procházka za ideálního počasí, při které jsme potkali (mimo pláže) asi dvanáct lidí. Večer jsme ještě chtěli vyrazit do osvětleného centra, ale byli jsme utahaní jako kočky, takže jsme o půl deváté usnuli. Ale trasa samotná, tak ta stála za to.

Druhý den byla v plánu opravdová masová turistika, kterou by však byla velká škoda vynechat. Jeskyně Grotta di Nettuno jsou na Sardinii vyhledávaným cílem i u těch, kteří přilétají do jiných měst na ostrově (Olbia, Cagliari).

Ve zkratce: pronajmete si cestu na místo lodí (dá se jet i autobusem, ale 700 schodů dolů a nahoru, to bude opravdu velký nářez), a pak je třeba myslet na to, že se vstupy do jeskyní kupují samostatně. Jedna česká rodina na místě na to doplatila. Přijela k jeskyním a celou prohlídku stáli venku. Neudělejte stejnou chybu.

Ono by to samozřejmě šlo spojit obě platby do jedné, jenže celý zážitek by opticky vyšel o dost dráž. V sezóně si určitě lístky objednávejte dopředu přes internet (vstup do jeskyní koupíte na místě před odjezdem lodi), mimo sezónu nemusíte. Alespoň my jsme při phledu na místní ceny připláceli několik euro na lístek.

Cesta na lodi trvala zhruba 40 minut, my si sedli do zadní části, abychom mohli fotit na všechny strany a mít ideální rozhled. Seděli jsme na horní palubě, počasí bylo opět špičkové a my mohli obdivovat útesy, které se vypínaly do výšky, a také jsme si ukázali trasu, kterou jsme o den dříve urazili pěšky.

Největší překvapení na nás však čekalo u jeskyní, protože zde chybělo místo, kde přistát. Nakonec z toho byl docela zajímavý adrenalinový zážitek, protože loď zajela přímo ke skále, byla přivázána k několika bójím a výstup přes plošinu s kolečky na konci byl hodně zajímavý.

I přes klidné moře zde loď hodně nadskakovala a výstup z lodi (a opětovný nástup) byl pro mnohé adrenalinovým zážitkem, o kterém nám nikdo neřekl. Ale zvládl to i pes, tak to asi nebude až tak hrozné.

Cože, pes? Ano, je to asi první jeskyně na světě, kde jsem viděl člověka se psem. Uvnitř si mohl na krápníky (i mimo ně) ulevit, což mi pro zachování jeskyní pro budoucí generace nepřijde jako šťastný nápad.

I samotní turisté se s prominutím chovali jako jeden živočišný druh, protože i svým dětem člověk říká základní poučku, že na krápníky se nesmí sahat. Tady však stalagmity (krápníky rostoucí odspoda) a stalagnáty (spojené krápníky země–strop) osahávali, jako by se nechumelilo.

Oproti ostatním recenzím musím ale vypíchnout, že tady rozhodně žádný puch nepanoval, ale možná že se objeví až na schodech. Problém je v tom, že na místě chybí toalety, a tak si mnozí ulevují po cestě.

Na druhou stranu to, co bylo v jeskyni k vidění, mi vyrazilo dech. Průvodce s výkladem byl sice hodně vepředu a i mně bylo jasné, že tady je lidí nějak hodně. Ano, takhle vypadá masová turistika, a to ještě nebyla sezóna. Přesto by mi asi bylo líto, kdybych toto místo neviděl.

Uvnitř bylo vše kouzelně nasvícené, krápníky zde existují až 70 milionů let, a to je hodně dlouhá doba na to, aby se mohly utvořit skutečné designové skvosty.

Jeskyně však není průchozí, takže jsme se vraceli stejnou cestou nazpátek a i naloďování bylo podobně dramatické. Ani se nedivím tomu, že jsou tyto jeskyně zavřené, když jen lehce zafouká vítr. I naše loď v jednu chvíli málem narazila do skalní stěny, což bylo znát z úpěnlivého skřípění lana.

Všechno ale bylo v pořádku a my se museli rychle od jeskyně odlepit, protože už za námi čekala další loď. Ty si tady doslova podávají dveře. Je ale smutné, že jeskyně pod tak velkým návalem turistů evidentně trpí.

Spousta krápníků je olámaná, ve vnitřních slaných jezírkách jsou eurové mince, a pak ještě neomezený vstup i se psy? Tohle nemůže vydržet dlouho. Jsem rád, že jsem však jeskyně viděl.

Až budete na Sardinii, určitě je navštivte také, jsou doslova jako z pohádky. Ale myslete i na to, ať jeskyním ještě více neublížíte.

Zdroje:

https://plus.rozhlas.cz/bombardovani-sardinskeho-cagliari-6654824

https://www.reddit.com/r/AskHistory/comments/ky4qsh/what_happened_to_sardinia_during_the_allied/?tl=cs

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10286283431-vune-cizich-kraju/224382579430006/

vlastní zkušenosti a zážitky