Článek
Moje dcera letos v září nastoupila do první třídy a byla plná očekávání, co všechno se naučí. Začátky byly náročnější, ale postupem času se otrkala, a téměř po čtyřech měsících ve škole můžeme i my doma vidět velké pokroky. Začalo to písmeny a skončilo počítáním. Nejdříve s prsty, pak bez nich. Začíná číst první slova, a to hlavní – stále se do školy těší!
První čtyři měsíce u dcery utekly jako voda. Byly to měsíce, kdy se učila úplně nové věci. Hlavně psát a počítat. Nejdříve s prsty do pěti, teď už bez prstů do šesti a chytá se i při počítání do desítky.
Češtinu se učí metodou OSBUA, takže sice ještě teď na Vánoce nepřečte celé věty, ale už umí rozeznat spoustu písmen. Ta se děti učily rovnou ve všech podobách – najednou malé i velké, tiskací i psací. Díky tomu, že se dcera učí tzv. zpívanou češtinu, už teď dokáže obstojně přečíst i jednotlivá slova, a to i s těmi písmeny, která se ještě ve škole neučila. A co je důležité – pochopí kontext toho, co přečte. Už to nejsou jen navazující slabiky, ale konkrétní pojmenování, které si spojí s reálným světem.
Strom, na který dodala třída od dcery vlastní vánoční ozdobu
Začalo to relativně nenápadně, když dcera při cestě do školy přečetla označení na vozovce u autobusové zastávky – BUS. A pak to šlo ráz na ráz.
Oceňuje, že si může přečíst, co se kde „šustne“ – hlavně velká písmena, jednoslovná pojmenování a podobně. Ráda by četla už celé věty i malé písmo, které mám ve svých fantasy knížkách já, a je smutná, že jí to ještě nejde.
Ale už teď na ní vidím cílevědomost, hlad po dalších znalostech, které se jí otevřou, jakmile začne kompletně číst. A to je něco, co má doslova za rohem.
Zbývá jí donaučit se deset písmen, pak přijdou na řadu slabiky a neustálé procvičování, až bude umět číst všechno, co bude chtít. A v tu chvíli ji zřejmě od knížek neodtrhnu.
Zajímavé však byly už jen dotazy dcery, která se mě ptala, proč nečtu nahlas. Musel jsem jí vysvětlit, že si čtu v hlavě, třeba proto, že díky tomu čtu rychleji, a abych nerušil okolí.
U dcery však chceme, aby četla hezky nahlas, ale nenutíme ji k tomu. Když už ale něco přečte a nemá to správně, opravíme ji, aby v tom měla jasno.
Nikam ji ale netlačíme, důležité je, ať si jede svým vlastním tempem. A baví ji to natolik, že při cestě na výlet si v koupeném čtyřlístku louskala první stránku příběhu a první textové bubliny od Myšpulína a Fifinky.
A já si říkám, že v autě už asi nikdy neuslyším slova: „Tati, to je nuda!“ nebo „Kdy už tam budeme?“
Také jste v první třídě skládali slova z podobných písmen?
S psaním to bylo trochu náročnější, hlavně co se týče číslic. Ale už jsme u sedmičky, a zdá se, že to nejhorší je za námi.
U písmen už děti skládají slova z desek na písmena, které mi však jako vysokoškolákovi daly zabrat.
Musely se nejprve vytrhat a posléze naskládat do desek, ale netušil jsem, jaký je správný postup. Zda dát písmena podle abecedy, nebo podle toho, jak byla vytištěná.
Ani v jednom případě se však nevešla všechna, takže jsem musel dávat na sebe písmena, která nejsou stejná. Až pozdě jsem si uvědomil, že má logiku seřadit písmena tak, jak je ve škole probíraly.
Tři čtvrtě z nich jsem vytáhl a další budu přidávat postupně, až se je donaučí. Inu, člověk se učí celý život – docvaklo mi to až pozdě. Respektive, musím se přiznat, volala mi paní učitelka :) a dostal jsem za domácí úkol to opravit.
Prakticky celý rok děti v první třídě (a také paní učitelka) bojovaly s nemocností.
Ta se před Vánoci hodně vyhrotila, protože se šíří epidemie chřipky. A zatímco kamarádky od dcery postupem času několikrát „odpadly“, dcera se držela až do posledního dne. Všechna čest! Dobírání látky doma by pro nás bylo daleko náročnější, než když jí vše vysvětlili ve škole.
Nakonec jsme to zvládli, a dcera doma s angínou proležela jen poslední školní den před Vánocemi.
Ano, ten nejlepší, kdy všichni vytáhli cukroví a hráli hry, takže byla smutná, ale z výuky o nic nepřišla. Smutná byla do té doby, než jsem jí nepřinesl úkoly na prázdniny a také dáreček, který jí někdo ze žáků nechal ve škole.
Dcera si vylosovala spolužačku, pro kterou předala dárek. Díky tomu se začaly více bavit - losování dárku má určitě smysl
Zrovna před pár dny jsem si k tomu četl kritický článek, který však ani náhodou nesdílím. Losování dárků (à la secret santa) je pro mě skvělá tradice.
Škodolibci mohou tvrdit, že by děti chtěly dát dárek jen konkrétnímu spolužákovi/spolužačce (navzájem) a je velká šance, že na někoho by se nedostalo. Nebo by dvojice na konci nebyla spokojená.
Rozhodně za tím nevidím nic špatného, nehledal bych za tím konspirační teorie ani něco, co může dětem ublížit. To je absolutní nesmysl.
Dcera si vylosovala spolužačku, se kterou úplně není v kontaktu, a mohla se s ní tak blíže seznámit a začít si s ní povídat. Nebýt toho, možná by celý rok neprohodily ani slovo.
Její kamarádka si zase vyfasovala její jméno, takže měla radost. Ale ruku na srdce, měla by radost z jakéhokoli dárku. To, jak jí svítily oči, když jsem dárek ze školy přinesl (a ona měla teplotu 38,5 °C), hovoří za vše.
Prostě dětské nadšení, které nám dospělákům už bohužel chybí. Schválně, kdy jste se naposledy dokázali radovat jako malé děti?
Jednou za čas by to určitě chtělo. My rodiče jsme měli jen o starost více, zda máme dopředu vybrat dárek pro kluka nebo pro holku.
Svícen vyrobený v družině
Škola nebyla jen o učení, ale také o akcích v družině, kde se nejen řádilo, ale také tvořilo. Dcera každý týden přinesla několik výkresů, vyráběli ozdoby z kaštanů, vyráželi do parku, a když přituhlo, zůstali za družinou na hřišti.
Těsně než dcera onemocněla, vytvořila si vánoční svícen z jablíčka, který si zapálíme na Štědrý den.
O čtrnáct dní dříve jsme však absolvovali akci s názvem „Vánoční dílničky“, od které jsme toho příliš nečekali. Ale právě ta nás naladila na tu pravou vánoční vlnu.
Svícen vyrobený v dílničkách ve škole
Byla zde spousta stanovišť, na kterých stačilo jen pár korun přispět na materiál, a děti si mohly vytvořit skládanky z papíru, větší adventní svícen, ozdobu do květináče, papírový stromeček, housenku, malovaly na sklo, zdobily cukroví nebo vytvořily vánoční přání a spoustu dalšího.
Za dvě hodiny jsem měl výrobků tolik, že jsem je ani neunesl. K tomu nám ještě zazpíval školní sbor, a celek se nesl v hodně příjemné náladě.
Jen ten čas letí, kdo by to byl řekl, že dcera je ve škole už čtyři měsíce? Vždyť teprve nedávno nastupovala. A co je důležité – dcera se do školy těší možná ještě více než na konci srpna. A tak to má být.
Zdroje:
Vlastní zkušenosti
