Článek
Každé ráno je stejné. Vypotácím se z postele krátce po manželce, která rozsvítí všechna světla na cestě z ložnice do obýváku, a já se v tomto božském světle snažím podvědomě dojít až ke kávovaru, u něhož si mé oči jen pomalu přivykají neskutečné záři moderních žárovek.
Je kolem 5:30 a já potřebuju kafe, abych se vzpamatoval a v mžiku se stal kuchařem, odborníkem na chutě, přeborníkem v kuchyni a taky motivátorem. Ideálně to všechno najednou, abych odhadl, co děti opravdu chtějí, a mohl jim vyrobit to nejdůležitější, co pro ten den potřebují – školní svačinu.
Odborníci od stolu by skákali radostí, ale dát něco z toho dětem na snídani? Chcete vůbec, aby něco dopoledne snědli?
Je to zdánlivě jasně daný problém, na který mám jako muž jasně dané řešení. Jenže je to mnohem komplexnější projekt, který má několik vstupů, spoustu neznámých a nejasný výsledek.
Spokojenost a nespokojenost se svačinou totiž dělí extrémně tenká hranice.
Nevyplatí se příliš experimentovat, protože to děti neocení, ale stejně tak nulovou invenci poznáte hned podle zpětné vazby („Tati, už zase?“).
Musím tak pracovat ve velmi úzkých mantinelech, a když k tomu připočítám i minimum nápadů ze strany rozespalých dětí („Co chceš na svačinu do školy?“ – „Tati, já ani nevím, co budu snídat, nic tu není“) při pohledu do lednice, ze které při pohledu na třetí patro téměř vypadávají potraviny s delší dobou trvanlivosti, vím, že i dnes to bude hodně náročné.
Začneme u snídaně
Když si to ale v hlavě srovnám, svačina do školy je vlastně brnkačka. Ale snídaně, to je hodně velká neznámá. A musím se vrátit ještě zpátky, do obchodu, kde dětem říkám, ať si vyberou, co budou chtít v týdnu snídat a svačit.
Nic, žádná reakce. Po třetím připomenutí skončí v košíku jeden jogurt.
I když všechno vytáhnu z lednice na stůl, děti si sídaní stále neumí vybrat
V obchodě totiž není nic, na co by měly děti chuť – přitom jsme ve velkém obchodě, kde je všechno, na co si jen vzpomenou.
Od regálů odcházím se slovy: „A ať mi pak neříkáte, že nemáte co snídat.“ A tak jsme tady po pár dnech zase spolu. Dcera kouká do lednice, kde úpěnlivě hledá něco, na co by měla chuť. Hned poté odchází se slovy, že v lednici nic není.
Já jsem už mezitím posílený kávou, a tak nahazuji první návrhy. Většinou se trefím do chuti až tak napopáté, a pak to samé absolvuju u syna.
Když odbavím snídani a mám vypité kafe, začínám odbavovat školní svačinu. Začíná to rešerší toho, co se vrátilo a co nebylo chuťově ideální. Nejlepší je to zjistit ještě ten den odpoledne, ale někdy na to zapomeneme.
Navíc to není taková sranda jako uleželá a rozteklá svačina po dni stráveném v batohu.
Ranní detektivní práce
Hned při ranním prozkoumání krabičky se svačinou zjišťuju, proč nebyl rohlík dojedený nebo proč se nikdo nedotkl mandarinky. I když byla na vyžádání, zcela nepochopitelně skončila netknutá.
Právě tyto parametry, do té doby neznámé, jsou důležitým prvkem při rozhodování, co dnes vymyslím za svačinu.
Něco takového by u nás neuspělo. Bez pečiva ani ránu
Ne, rozhodně to nechci řešit nějakými „umělotinami“ (alias bageta v plastovém obalu, která po dvou týdnech zapomenutí v aktovce vypadá netknutě, protože se jí štítí i plíseň).
Obyčejný rohlík s plátkovým sýrem sice svůj účel splní (hlavně spolehlivě vyplní celou krabičku), ale já sám vzpomínám na svá mladá léta, kdy jsem k rohlíku chtěl mít ještě alespoň něco navíc.
Taky se neztotožňuju s tím, aby si děti kupovaly svačinu v bufetu. I tam totiž jde většinou o ultrazpracované potraviny s dlouhým datem trvanlivosti nebo o vyloženě nezdravé věci.
Chci, aby děti měly něco v rozumné míře čerstvého a k okamžité spotřebě, a tak bych si měl pospíšit, abych něco vymyslel. Hodiny neuvěřitelně rychle tikají, a já zatím zírám na dvě prázdné žluté svačinové krabičky.
Pečivo, ovoce a něco navíc
Rohlík, to je základ. Alespoň u nás to beru jako základní součást svačiny. Klidně jen půlku, ale ať mají děti do školy nějaký základ.
O tom, s čím rohlík bude, by se dala vést nedělní politická debata. Nevím, jak to děti dělají, ale při důkladném skenu (upřenému civění do lednice bez mrknutí se to snad ani jinak nazvat nedá) si snad vždycky vyberou potravinu, kterou zrovna nemáme, takže ji ani nemohly vidět.
Tady už se blížíme ideálu, ale místo zeleniny děti jí raději ovoce
Následují diskuse na téma „To nechci“, „To mi nechutná“ (reaguji: „Tak proč sis to dala do košíku?“) nebo „to mi nechutnalo“. Nakonec zvolíme kompromis, ale z tváří dětí usuzuju, že to má k ideálu daleko.
Honem jdeme něco přidat, aby se jim u toho rohlíku aspoň trochu rozjasnila tvář.
Ovoce by podle mě mělo být povinnou součástí svačinové výbavy. I tady je to ale trochu boj.
Ne každé ovoce je populární, a rozmačkaný banán obtisknutý do rohlíku přes mastný ubrousek – to by nikdo nechtěl mít místo svačiny. Většinou proto volím půlku nektarinky, jablko, pomeranč nebo mandarinky. Když to jde, beru ovoce z vlastní zahrady, třeba švestky nebo jablka.
Letošní úroda je ale tak tristní, že to, co na stromě ještě zbylo, postupně padá napíchané včelami. A ze čtyř rozkrojených jablek jsou tři červivá.
Zelenina se nesetkala s úspěchem, takže rajče nebo okurka nepřipadají v úvahu – možná i kvůli tomu, jak by děti vypadaly před kolektivem. Rozbalit zeleninovou svačinu před spolužáky dnes asi není moc „cool“.
Děti mají v oblibě „jedlý polystyren“
OK, máme s bídou vybráno to základní, ale teď je čas na bonusový přídavek. Ve skřínce v kuchyni máme spoustu „dobrot“, které se hodí právě na tu chvíli, kdy je ve svačinové krabičce ještě trochu volného místa. V poslední době si děti oblíbily extrudované plátky a chlebíčky, kterým neříkají jinak než „jedlý polystyren“. Za mého mládí byly tak dva druhy, dnes je jich šest různých velikostí a mohou být z rýže, kukuřice, hrachu nebo čočky.
Recept na ideální svačinu neexistuje. Měla by být víceméně vyvážená a dětem chutnat. Odměnou je pro mě prázdná krabička
Existují i speciální příchutě, například s paprikou nebo rajčetem, ale suverénně nejpopulárnější jsou polomáčené chlebíčky.
Klidně jich přibalím dva nebo tři, případně i víc, když se děti chtějí rozdělit se spolužáky. Totéž platí i o sušenkových kolečkách a dalších jednohubkách, které oživí jinak „nudnou“ svačinu.
Neberu je jako hlavní zdroj energie, ale jako doplněk, který ze svačiny mizí až úplně poslední.
Když se podívám na to, co vymýšlím já, a jaké jsou doporučení pro ideální svačiny pro děti, trochu se to rozchází.
Ale ruku na srdce – vyrobit ráno bagetu s kousky grilovaného kuřete, jogurtovým dresinkem a listy římského salátu, nebo pomazánku z červené čočky, kterou je nejdřív potřeba uvařit a pak natřít na tmavou housku, to jsou nereálné představy lidí „od stolu“.
Nejen, že na to často ani děti nemají chuť, ale to bych musel vstávat minimálně o hodinu dříve!
Svačina by podle mě měla být vyvážená, tedy pečivo + ovoce/zelenina + něco navíc. Tvoří totiž 15 % denního energetického příjmu a je důležitým doplňkem, který dětem pomůže přečkat dopoledne, než se dostanou k obědu.
Superzdravá nebo chutná svačina? Snažím se hledat kompromis
K čemu by jim byla superzdravá svačina plná salátu, rajčat a zapíjená mlékem, kdyby se jí ani nedotkly?
Navíc je to i tak trochu boj s konkurencí. Chci, aby se mým dětem nikdo nesmál kvůli svačině, kterou si nosí do školy, ale aby kvůli tomu jedly nezdravě, s tím se nesmířím.
A nakonec se ukazuje, že děti ode mě vlastně nechtějí žádný gastronomický výlet do zahraniční kuchyně, ale něco, co je jednoduché, účelné a co si dají s chutí.
Odměna pro mě jako pro tvůrce školních svačin neexistuje. I když vlastně existuje, tou největší je pro mě prázdná svačinová krabička – a raději se neptám, jestli ji snědlo moje dítě, nebo jeho spolužák.
Zdroje:
https://vyzivadeti.cz/novinky-a-aktuality/svacina-do-skoly-takhle-ma-spravne-vypadat/
https://www.klickevzdelani.cz/jake-svaciny-detem-do-skoly/
vlastní zkušenosti z chystání svačin
