Vstával jsem kvůli fotbalu ve 3 ráno. Kdybych típl budík, udělal bych lépe

Zvoní budík a já ho instinktivně rychle vypínám. Zmatené tělo si připadá, jako by vstávalo na interkontinentální let, což je vlastně tak trochu pravda. Zatímco v Česku zeje hluboká noc, ve které králík v kleci na boku klidně odpočívá, v Mexiku mají sedmou večerní a teploty kolem 20 stupňů. Ideální počasí na fotbal a celý článek vzniká spontánně v průběhu zápasu.

Fotbal zapínám proto, že to reálně může být poslední zápas české reprezentace na probíhajícím mistrovství světa – a kdoví, kdy se na něj česká reprezentace vůbec zase dostane. Televizní přenos spouštím na mobilu od první minuty, ve které byli aktivní zejména Mexičané. Ty žene dopředu hlasité fanouškovské zázemí, zatímco na české hráče se zpočátku píská. Start vypadá hodně těžce.

Obraz hry se ke konci poločasu vyrovnává, byť jsem čekal, že Češi s běhavějšími krajními hráči – Šulcem (jehož forma bohužel zůstala v Lyonu) a Hložkem – budou rychlejší a budou krajní prostory využívat. Kolem 20. minuty je ale jasné, že ani jeden z nich se s míčem moc nepotkal. Znovu se ukazuje absurdita občerstvovací pauzy, která mi při vstávání ve tři ráno přijde ještě nesmyslnější než při běžném přenosu. Dělit fotbal na čtyři čtvrtiny po 22 až 23 minutách – to je americký výmysl, který k tomuto sportu v žádném případě nepatří.

Jsem optimista a čekal jsem, že Češi, kteří nutně potřebují tři body, budou aktivnější. To, co však vidím, je hodně podobné předchozím zápasům. Náš tým chce hlavně neprohrát, zajištěná obrana je základ a když získáme míč, hráči nesměřují k brance soupeře – buď se zacyklí na přehuštěné straně hřiště, nebo přihrávají dozadu.

Centry létají nepřesně, k odraženým míčům má blíž soupeř. Brankář je jistý, žádnou ošemetnou situaci řešit nemusel a střely mířící na jeho branku vychytal.

Začínám litovat, že jsem si budík neposunul o hodinu. Bylo to 45 minut nudy. Až na debutujícího Višinského, který ve dvou akcích příjemně překvapil a jako jediný má snad sebevědomí přejít soupeře jeden na jednoho tzv. „zidanovkou“ (nebo dokonce jeden na tři), ostatní hrají svůj průměr. Tedy to, co hráli na turnaji už dvakrát – a dvakrát s tím neuspěli.

Čekal jsem rozhodně více útočné aktivity; to, co hráči ukázali v prvním poločase, je žalostně málo. Jako by měli zbytečný respekt a čekali, co udělá Mexiko. Když před poločasem letí střela z půlky hřiště do 35. řady a komentátoři to označí za obranný zákrok, leccos to napoví. Češi hrají, jako by měli postup v kapse a nechtěli si komplikovat život – ale pravda je úplně někde jinde.

Největší zábavou je testování komentátorů na dvou českých stanicích, které vysílají zápas souběžně. Za časného rána mi přijde příjemnější komentář nestárnoucí legendy Míry Bosáka, kterému občas sekunduje Luděk Zelenka. Ale i oba pánové jasně vidí, že jde o naši klasiku – ukopat to na 0:0 a pak zkusit překvapit v závěru nějakou náhodnou akcí.

Na dlouhé auty Coufala jsou Mexičané připraveni. Mě osobně překvapila nedisciplinovanost při bránění největší mexické šance – doslova chaos v obraně způsobil, že u jednoho útočníka byli čtyři naši hráči, zatímco druhý stál úplně volný. Tak trochu jako v žácích, kde se všichni ženou za míčem bez ohledu na pozici, na které mají hrát.

Bude záležet na vývoji kolem 70. minuty – ta rozhodne, zda budeme šlapat vodu, nebo se skutečně zmůžeme na nějaký finální tlak. Protože vyhrát potřebujeme, určitě by to chtělo vyvinout mnohem větší snahu.

Druhý poločas začíná v podobném duchu jako první, snad i proto, že trenér tým novými hráči neosvěžil. A když se při první šanci srazí dva naši hráči, aniž by si někdo zařval, to už je na hlavu do dlaní. Naplno se ukazuje, že v utkání, ve kterém musíme bezpodmínečně vyhrát, máme defenzivní sestavu i taktiku. Pro některé hráče přitom může jít o posledních 45 minut na mistrovství světa.

Říkám si, že pokud padne gól, bude to muset být velká náhoda – a ještě ho budeme muset ubránit. Ale to bychom museli opravdu střílet na branku, ne se zastřelovat kolem ní.

Kolem padesáté minuty je tlak našich absolutně vlažný – maximálně odkopáváme míče a neumíme si přihrát na pár metrů. A tady vidím paralelu s předchozími zápasy: zdá se mi, že je jen otázkou času, než dostaneme gól a celý tým se sesype jako domeček z karet. A je to tady. Rozhozená obrana, tři naši hráči na jednoho Mexičana, který je přetlačí, Sadílek ve skluzu míjí a zakončení hostů je bez chyby. Viselo to ve vzduchu a já se vlastně ani nedivím. Možná alespoň konečně začneme hrát – to nám totiž jde až tehdy, když nám teče do bot. A teprve teď se střídá. To mělo přijít už o poločase.

Těžko čekat, že najednou otevřeme hru a dáme dva góly za poločas. Tušil jsem, že to takhle bude probíhat, ale ve skrytu duše jsem si říkal, že tentokrát by to mohlo být jinak. A není.

Domácí po gólu ožili, což platí i pro fanoušky – v našem týmu však není nic. Přihrávky dozadu, v těch jsme mistři světa, ale nikdo se nenabízí, nikdo nemá odvahu přejít přes soupeře. Míče pouze odevzdáváme.

A je tu druhý gól! Necháme soupeře projít až k bráně a v 62. minutě Holeš míč neodkopává na tribunu, ale přímo do soupeře – jeho spoluhráč pak skóruje. Komentátor je přitom až příliš v klidu: tohle není pouhý problém, to je neřešitelná situace. Není o co hrát a zlom překvapivě přišel ještě před 70. minutou. Obrana totálně propadla, a to podruhé během pár minut.

Střídání Shicka a Součka působí spíše jako gesto z nouze, které už nemá šanci cokoliv změnit. Obrana se přeskupuje ze tří na čtyři, místo aby bylo vše zacíleno na útok. Ve dvou předchozích zápasech jsme dali dohromady dva góly – a teď bychom měli vstřelit tři? To je prakticky nemožné. Účast Česka na mistrovství světa je naše maximum.

Mexičané se naopak na své góly vůbec nenadřeli. A protože měli „hotovo“, na hřiště se jde „rozloučit“ po druhé občerstvovací pauze (stejně zbytečná jako ta první) brankář hostí Ochoa, ročník 1985. Kdyby ještě Mexiku o něco šlo, tak by se možná do brány nedostal, ale střídali by hráči v poli.

Před občerstvovací pauzou letí střela, která možná přeletěla i tribuny, a já si už pomalu chystám peřinu – ještě si trochu pospím. Černou tečkou za účastí na mistrovství světa je zranění Tomáše Součka, kterému se podlomilo koleno a musel střídat na nosítkách. A já si jen přeju, že to nakonec nebude tak vážné, jak to zprvu vypadalo.

Na otočku nemáme, 3:0. Češi jedou zaslouženě domů a já jsem se zase nechal napálit. Kdybych spal až do šesti, udělal bych daleko lépe.