Článek
Špatná artikulace, malá slovní zásoba a celkově nižší jazyková úroveň dětí při nástupu do školy. Musíme uznat - to je špatná bilance.
Tak to v současnosti vnímá řada učitelů, logopedů i pediatrů. Vše souvisí především s prostředím, ve kterém děti vyrůstají.
Kde se mluví málo, dospělí nebo okolí spíše mlčí u mobilu, dítě nemá dostatečný vzor
Děti se učí mluvit poslechem a napodobováním. Nejprve od rodičů, sourozenců a blízkého okolí. Aby se rozvíjela řeč, musí být prostředí dostatečně podnětné. Tam, kde se přirozeně komunikuje, děti se spontánně učí mluvit.
Něco málo ze své praxe
V mateřské škole se řeč rozvíjí, ale když se doma dítě ocitne opět v prostřední bez komunikace, tak jsou pokroky pomalé. A to je nevyrovnané prostředí.
Teď jsme tady jeden pro druhého
Kam se ztratila tradice čtení pohádek nebo povídání před spaním? Vždyť děti takové šťastné chvilky vzájemné blízkosti milují. Nemusí to být žádná dlouhá pohádka, někdy stačí i krátká básnička. Jsou to vzácná chvíle blízké vzájemnosti, kdy dítěti neřeknete, teď nemám čas, ale dáte najevo, že nyní jste tu jen pro něj.
Odjakživa mají děti rády pohádky, nejraději ty klasické, tam se dozví o mnohém, co je dobro a zlo, o živé a neživé přírodě, o lidech i o zvířátkách, o koloběhu života.
Učte děti básničky, podporují správnou výslovnost a artikulaci, cit pro rytmus, melodičnost, v neposlední řadě rozvoj myšlení. Napsala jsem pro vaše děti básničky, vztahující se k ročnímu období, které jsou rytmické a snadno zapamatovatelné. Básničky, veršíky a jejich rytmizace mají obrovskou sílu pro pozdější čtení a psaní.
Domácí muzicírování pro dobou náladu a harmonizaci duše
Mělo to svůj význam. Dříve se v rodinách zpívalo, většinou lidové písničky, hrávalo se na hudební nástroje podomácku, nemusel nikdo v tom vynikat, každý jak uměl. Ale vytvářela se tím příjemná rodinná pohoda.
Možná si říkáte, neumím zpívat, ale v tom to není. Zpívejte jak umíte, dětem to nevadí, naopak, rády se postupně přidají a písničky se naučí. Obohacuje to jejich smyslové vnímání, rozvoj řeči a cit pro tvůrčí dovednost.
Shrnutí, které spočívá v obyčejnosti, a které hodně změní:
- Být dítěti jazykovým vzorem, mluvit v celých větách, popisovat, co děláme
- Číst každý den pro rozumový rozvoj, artikulaci, rozšiřování slovní zásoby, citové obohacení
- Rozhovory při cestě do školky, u jídla, před spaním. Ptát se, co se líbilo, co zažilo
- Omezit obrazovky, malé děti do 3 let jen výjimečný kontakt, u starších je vhodné nastavit časový limit a upřednostnit interaktivní hry (stavebnice, kreslení, deskové hry)
Role rodičů
Děti přebírají vzory přímo od rodičů a pokud ti sami tráví čas na mobilu, dítě se učí totéž. Proto je nutné říct, že společná komunikace není jen výchovná povinnost, ale také posiluje vztah a dává dítěti pocit důležitosti.
Špatná artikulace a slabá jazyková výbava dětí není dětská chyba, ale spíše odraz rodinného prostředí. Změna začíná u rodičů tím, že budou s dítětem mluvit, číst mu, hrát si s ním a omezí před dítětem mobily na minimum.
Hlášky dětí:
Tohle se nestalo za mě, ale vím to z vyprávění kolegyně, která nosila občas paruku. A to tehdy, jak říkala, když se brzy ráno nestíhala upravit. Při pohybové činnosti s dětmi předvedla názorně kotrmelec a paruka jí nešťastně spadla s hlavy a následně se kutálela po žíněnce. Děti byly z toho dost překvapené, a paní učitelku, vždy upravenou, nyní v uplácnutých vlasech nějak nepoznávaly. Když pak odpoledne přišla pro Elišku její maminka, dcerka neudržela emoce, a hned volala: "Mami, mami, my jsme všichni váleli kotrmelec a paní učitelka taky, a ztratila tam hlavu. Já jsem se lekla, a pak zase né, protože tu hlavu zase našla.
Honzík si hrál s mašinkou, která byla funkční a v pořádku (rozbité hračky se dětem nedávaly). Když ji vracel zpět, vláčku chyběla kolečka. Ptám se, co se stalo, kdo to rozbil. Honzík přesvědčivě odpovídá: „To já né, to rozbil Pavel Čuchranů a Jirka Buben“. Oponuji, že tyhle děti nikdo z nás nezná a nemohly to udělat. „Já je znám, ty bydlí u nás v paneláku a hrozně zlobí a všechno rozbijou. Oni utrhli kolečka a schovali si je do kapsy.“
„Páťa se udusil!“ Přiběhl s křikem Danek. Děti si hrály na louce, která se jarně zelenala, sem tam kvetly sedmikrásky a sluníčko už příjemně hřálo. Co se stalo? Křičely jsme s kolegyní v běhu k Páťovi a nohy se nám strachem podlamovaly. Klučík byl v klidu, trochu pokašlával a v podřepu trhal sedmikrásky. Ptáme se Patrika, co se mu přihodilo a on odpověděl: „Já jsem kašlal a kašlal, až jsem se udusil.“
