Článek
V nemilosti komunistických soudruhů
Básník J. Seifert byl ve své tvůrčí době ve velké nevůli stávajícího režimu, protože patřil mezi první signatáře Charty 77. Krom toho byl Seifert již ve špatném zdravotním stavu, a tak cenu za básníka převzala jeho dcera Jana.
Střípky ze života
Byl skoro ještě letní den, kdy se v ranních hodinách v pavlačovém činžáku na Žižkově ozval pláč, který oznamoval narození chlapce, jenž dostal jméno Jaroslav. V kalendáři se psalo 23. září 1901, otec, Antonín Seifert, byl již čtyřicátník, jeho matce, Marii Seifertové, chyběly dva roky do třicítky.
V chudých podmínkách tehdejší doby vyrůstali tři sourozenci. Prostřední syn Jaroslav by měl starší sestru Marii, ale ta se bohužel nedožila ani tří let. Nejmladší z dětí Blažena zemřela v dospělém věku tragickou smrtí při automobilové nehodě.
Když vzpomínky táhnou
Do novogotického chrámu sv. Prokopa chodíval malý Jaroslav se svou maminkou (otec byl ateista) velmi rád. Trojlodní chrám, který je dnes kulturní památkou, pojme až dva tisíce lidí, a za Seifertova dětství býval plný.
Z cest do kostela mu utkvěly v paměti zimní časy. Vzpomíná, jaké to bylo krásné, když v prosinci chodívali ráno s maminkou zmrzlými žižkovskými ulicemi k Svatému Prokopu. Zavěšeni jeden do druhého, aby jim bylo tepleji, se k mamince rád tulil. Říkal, že by se za ten projev lásky později styděl, ale tehdy mu to nevadilo, vždyť ulice byly liduprázdné.
V kostele se zpívaly žalmy, pro malého i jinošského chlapce to bylo mimořádně nevšední a líbivé. Do výčtu těch krás tehdejší doby patřili i jeho kamarádi, žižkovští chlapci, s nimiž sedával na schůdkách hospod. Vůbec jim zřejmě nevadilo přenést se od kostelního kadidla do pivního pachu hospod.
Tenkrát bývalo zvykem, že se v hostincích náruživě zpívalo, ať to byly odrhovačky, písně o lásce a nejvíc takové ty s Pepíkovskou tematikou. Tam se vysedávalo i do pozdních nočních hodin. Ale Jaroslav musel odcházet dřív, když si maminka pro syna přišla. Ne, že by se mu to líbilo, ale odmlouvat se nesmělo.
Slovy Jaroslava Seiferta
Otec byl sociální demokrat, matka byla tichá, klidná katolička, dbající všech zákonů božích a církevních. Budoucí básník říká, že rád chodil s otcem na politické schůze a tábory lidu, a právě tak rád chodíval s matkou do kostela, kde zpíval dlouhé gregoriánské písně a postával u lavice, na níž seděla.
Špatný student
Jaroslav raději lajdačil, než by se učil. Spíš ho motivovalo posezení v pražských kavárnách, než sezení ve studentských lavicích. Vymetání kaváren a zanedbávání povinností studia mu vyneslo tolik komplikací, že byl vyloučen nejen z jednoho gymnázia pro množství neakceptovatelných absencí a neomluvených hodin.
Sám o sobě říká, že nebyl dobrý žák ani student. A jak by mohl být, když na výuku téměř nechodil? Po jeho vyhazovu chodili rodiče do gymnázia orodovat, ve snaze mu pomoci a potažmo vinili i sami sebe. Dostal opět možnost se ke studiím vrátit, ale šanci syn Jaroslav nevyužil, vše se zvrtlo zase do starých kolejí.
Navzdory jinošské marnivosti
Přes všechny školní a studentské karamboly, kdy učivo zanedbával, dovedl své nadání, které v něm doutnalo, přetavit v mistra síly psaného slova, veršů a rýmů, textů do žádaných časopisů.
Jaroslav Seifert se později zamiloval a v polovině ledna 1928 se oženil s Marií Ulrichovou, úřednicí zemské správy. Narodily se jim dvě děti, dcera Jana a syn Jaroslav.
Osobně mám ráda Seifertovy básně s rytmickou skladbou, veršováním, odráží se v nich jeho doba mládí, pohled na život i s příběhy. Jeho verše mají snadno zapamatovatelný, libozvučný rým.
Splnil si své touhy
A proto jednoho letního odpoledne, kdy příroda lákala svou vůní k procházkám, si Jaroslav Seifert, již známý básník, který od doby, co se oženil, bydlel jinde, splnil svůj sen.
Nečekané zklamání… Stál před zchátralým a ošuntělým činžákem v Riegrově ulici na Žižkově. Dnes už je ta ulice přejmenována. Celé okolí vypadalo smutně a truchlivě. Garážující auta s usazeným prachem, některá přikrytá špinavými plachtami, tvořící linii po obou stranách chodníků, byly smutnou výpovědí nepřízně času. Jakoby tady všechno umřelo. Krámky byly zamčeny, anebo již neexistovaly, místo nich možná vznikly byty, ale vše bylo ponuré, až příliš tiché a nevábné. Člověk člověka tam nepotkal. Kam se vytratil ten život, který tady nepřetržitě pulsoval.
Vešel dovnitř, zvídavě i s obavami
A ty se naplnily. Dvorek byl stejný, i když přežil tři čtvrtě století, ale chuděra zahrádka. Zarostlá a zpustlá, vzbudila smutný pohled. Zdála se kdysi tak prostorná, vešlo se do ní celé ochotnické jeviště a řady židlí, které poskytovala restaurace z přízemí. A pumpa, která tomu všemu dávala takový zvláštní punc, byl pryč.
Nic už není, co bývalo
Ale přece něco - pavlače zůstaly stejné. Takové, co se při oblíbených představeních ochotníků proměnily v skromné divadelní galerie. Teď je tam pusto a prázdno. Ještě se tam zřídka daly zahlédnout škopky, necky nebo hrnce, v kterých nájemníci domu pěstovali květiny.
Možná tam občas sedávají starší lidé, kteří toho venku moc nenachodí, aby se nadýchali voňavého vzduchu, který tam zavane svěží vítr z Riegrových sadů.
Jaroslav Seifert se stal nejvýraznějším a nejplodnějším básníkem, novinářem, překladatelem a jako jediný Čech dostal Nobelovu cenu za literaturu.
Zdroj: Kniha - Prahou Jaroslava Seiferta, autor Jaromír Slomek, vydalo nakladatelství Academia Praha 2017
