Článek
Noc z 1. na 2. září 1898 byla těžká a dusná. Nad súdánskou planinou visel jemný prach, který se přes den zvedal pod nohama desítek tisíc mužů a večer se pomalu snášel zpět k zemi. Vzduch byl nasáklý potem, kouřem z ohnišť a pachem zvířat. Nil tekl klidně, téměř lhostejně, jako by netušil, že jeho břehy se za několik hodin stanou svědky jedné z nejděsivějších lekcí moderních dějin.
Na západ od řeky se shromažďovala Mahdího armáda. Více než 50 000 mužů, některé odhady hovoří až o 60 000. Pastevci z vnitrozemí, rolníci z nilského údolí, bývalí otroci, válečníci z pouště. Spojovala je víra a absolutní poslušnost vůči chalífovi Abdalláhovi, nástupci Mahdího. Mnozí byli bosí, mnozí nikdy nedrželi v ruce moderní střelnou zbraň. Někteří měli staré pušky, většina kopí, meče a nože. Přesto věřili, že smrt v boji je jejich vstupenkou do ráje.
Muži klečeli v prachu, modlili se, dotýkali se amuletů zašitých do oděvů. Imámové procházeli mezi nimi a připomínali sliby dané Mahdím, sliby o vítězství nad nevěřícími, o božské ochraně a o odměně po smrti. Někteří plakali. Jiní se usmívali s klidem lidí, kteří už přijali svůj osud.
Byli připraveni zemřít.
Armáda, která čekala
Na opačné straně planiny stála jiná síla. Přibližně 25 000 mužů anglo-egyptské armády pod velením generála Herberta Kitchenera. Britské pluky, egyptské jednotky a súdánští askaríové tvořili kompaktní, disciplinovaný celek. Každý voják měl uniformu, výstroj a jasně dané místo v sestavě. Tady nebyl prostor pro improvizaci.
Ležení nebylo chaotické. Bylo systematické. Zákopy vykopané do tvrdé půdy, palebné sektory pečlivě rozměřené, dělostřelecké baterie připravené k okamžitému nasazení. Kulomety Maxim, rozmístěné tak, aby se jejich palebná pole překrývala. Každý kus železa měl svůj účel. Každý muž znal svou roli.
Kitchener nečekal zázrak. Čekal, až protivník udělá chybu.
Mahdího stát: sen, který se měl zlomit
Mahdího povstání začalo v roce 1881 jako náboženské hnutí, ale velmi rychle se proměnilo v politickou a vojenskou revoluci. Muhammad Ahmad, který se prohlásil Mahdím, dokázal sjednotit rozdrobené kmeny proti egyptské správě podporované Brity. Jeho hnutí nabízelo jednoduché odpovědi v době chaosu a chudoby.
Vítězství vyvrcholilo v roce 1885 pádem Chartúmu a smrtí generála Charlese Gordona. Pro Londýn to byla potupa, která zůstala otevřenou ranou po více než deset let.
Po Mahdího smrti se jeho stát změnil. Chalífa Abdalláh vládl tvrdě, často brutálně. Věděl, že britský návrat je nevyhnutelný. Když se Kitchenerovo vojsko přiblížilo k Omdurmánu, rozhodl se neustupovat. Věřil, že otevřená bitva, masový útok a víra jeho bojovníků zlomí nepřítele.
Byla to víra postavená proti logice.
Pohyb, který nešel zastavit
Krátce po sedmé hodině ráno se Mahdího vojsko dalo do pohybu. Nešlo o chaotický běh. Mahdího armáda postupovala v širokých formacích, v dlouhých vlnách, které se valily vpřed přes otevřenou planinu. Vlajky byly zvednuty vysoko nad hlavy, bubny duněly a bojové pokřiky se nesly krajinou. Pohled na desítky tisíc mužů v pohybu byl ohromující.
Pro britské vojáky to byl pohled, který vzbuzoval respekt i neklid. Tolik mužů, tak blízko. Tolik odhodlání. Někteří z nich později přiznali, že v těch chvílích pochopili, jak se museli cítit obránci v dávných bitvách proti přesile.
Pak zazněl rozkaz k palbě.
Okamžik, kdy promluvil stroj
Nejdřív střílely pušky. Pak se ozvalo dělostřelectvo, jehož granáty trhaly husté formace útočníků. A vzápětí se ozval zvuk, který neměl v předchozích válkách obdoby. Kulomety Maxim začaly pracovat.
Nepřestávaly. Nezpomalené. Neúnavné.
Jejich palba kosila útočníky v celých řadách. Mahdího bojovníci padali po desítkách, po stovkách. Útoky se rozpadaly ještě dřív, než se dostaly na účinný dostřel. Přesto další vlny postupovaly vpřed. Přes mrtvá těla. Přes krev. Přes zraněné, kteří křičeli bolestí nebo se marně snažili zvednout.
Winston Churchill, který se bitvy účastnil jako důstojník 21. hulánského pluku, později napsal:
„Nikdy v historii nebyla odvaha tak bezmocná.“
Když se víra setkala s mechanikou
Navzdory zdrcující palbě se některým skupinám podařilo prorazit blíž k britským pozicím. Došlo na boj zblízka. Kopí proti bajonetům. Meče proti pažbám pušek. Byly to krátké, chaotické a nesmírně brutální střety, v nichž Mahdisté prokázali mimořádnou statečnost.
Ale statečnost nemůže zvítězit nad nepřetržitou palbou a organizovanou obranou. Každý průlom byl rychle uzavřen, každý pokus o nový útok skončil stejným způsobem.
Jeden britský důstojník později vzpomínal:
„Viděli jsme je přicházet. A pak už jsme viděli jen, jak padají.“
Planina smrti
Kolem poledne bylo rozhodnuto. Mahdího armáda se rozpadla. Ti, kdo přežili, se snažili uniknout do města nebo k řece. Jiní se plazili v prachu, vyčerpaní, zranění, neschopní dalšího odporu. Mnozí zůstali ležet tam, kde padli.
Planina se změnila v pole smrti. Slunce stálo vysoko a žár zhoršoval utrpení raněných. Ztráty byly zdrcující: přibližně 11 000 Mahdistů bylo zabito, více než 15 000 zraněno. Anglo-egyptská armáda ztratila 48 mužů a necelých 400 bylo raněno.
Poměr ztrát neměl v tehdejších dějinách obdoby.
Jeden z válečných zpravodajů napsal:
„Nebyla to bitva. Byla to demonstrace.“
Egyptští vojáci prohledávající těla padlých během anglo-egyptského tažení v Súdánu. Autor: Francis Gregson, Wikimedia Commons. (public domain)
Vítězství bez triumfu
Omdurmán znamenal konec Mahdího státu. Chartúm byl znovu obsazen a Súdán se stal britsko-egyptským kondominiem. Pro impérium šlo o strategické vítězství, které obnovilo prestiž ztracenou v roce 1885.
Ale i mezi vítězi panoval neklid. Mnozí důstojníci si uvědomovali, že byli svědky něčeho zásadně nového a znepokojivého. Ne hrdinské bitvy, ale průmyslového zabíjení, v němž lidská odvaha neměla žádnou šanci.
Churchill to později shrnul slovy:
„Bylo to vítězství, které nevyvolávalo radost.“
Dědictví Omdurmánu
Bitva u Omdurmánu nebyla jen koloniálním střetem. Byla předzvěstí 20. století. Století, v němž kulomety, dělostřelectvo a technika rozhodnou o milionech životů. Století zákopů, masových armád a anonymní smrti.
Na břehu Nilu v roce 1898 se svět změnil.
Ne nápadně.
Ne pomalu.
Ale v jediném dni.
A právě proto Omdurmán zůstává varováním. Není o odvaze, ale o síle, která se vymkla lidskému měřítku a proměnila válku v chladnou, mechanickou záležitost, kde už svědomí nemělo místo.
Seznam použitých zdrojů:
1. „Battle of Omdurman“ [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2026-02-06]. Dostupné z: https://www.britannica.com/event/Battle-of-Omdurman
2. „Egypt and Sudan: The Battle of Omdurman, 1898“ [online]. National Army Museum [cit. 2026-02-06]. Dostupné z: https://www.nam.ac.uk/explore/egypt-and-sudan
3. „The Crazy Battle of Omdurman Was an Overwhelming Triumph for the British“ [online]. War History Online [cit. 2026-02-06]. Dostupné z: https://www.warhistoryonline.com/history/the-crazy-battle-of-omdurman-was-an-overwhelming-triumph-for-the-british-only-48-of-their-men-were-killed-while-the-mahdists-lost-nearly-11000.html
4. „What We Learned from Omdurman“ [online]. HistoryNet [cit. 2026-02-06]. Dostupné z: https://www.historynet.com/what-we-learned-from-omdurman/
5. „Decisive Battle Against Mahdist Forces in Omdurman“ [online]. MoofLife [cit. 2026-02-06]. Dostupné z: https://www.mooflife.com/sudan/moment/decisive-battle-against-mahdist-forces-in-omdurman
6. „Battle of Omdurman“ [online]. EBSCO Research Starters [cit. 2026-02-06]. Dostupné z: https://www.ebsco.com/research-starters/history/battle-omdurman
