Článek
Nad širokou hladinou Brahmaputry se rozléhal dunivý zvuk bubnů a mezi oblaky střelného kouře se objevovaly siluety mughalských lodí. Vesla rozrážela kalnou vodu a na palubách stáli vojáci přesvědčení, že před sebou mají poslední překážku na cestě k vítězství. Za jejich zády stála jedna z největších říší tehdejšího světa.
Na druhém břehu však čekali muži, kteří věděli, že nemají kam ustoupit.
Mezi nimi ležel i jejich velitel. Lachit Borphukan byl vážně nemocný. Vyčerpání z dlouhé kampaně a horečky ho připoutaly na lůžko právě ve chvíli, kdy se schylovalo k rozhodujícímu střetnutí. Zprávy z fronty byly stále horší. Nepřátelská flotila postupovala vpřed a někteří bojovníci začínali ztrácet odvahu.
Pak se stalo něco, na co se v dnešním Ásámu vzpomíná dodnes.
Nemocný velitel se nechal odnést na loď a vydal se vstříc nepříteli. To, co následovalo, změnilo dějiny severovýchodní Indie.
Památník ahomských válečníků poblíž města Sivasagar v Ásámu.
Říše, která chtěla ovládnout vše
V 17. století patřila Mughalská říše mezi největší a nejbohatší státy planety. Za vlády císaře Aurangzéba ovládala většinu indického subkontinentu a její příjmy převyšovaly rozpočty mnoha evropských monarchií. Odborníci odhadují, že vytvářela přibližně čtvrtinu světové ekonomické produkce. Když se její armády daly do pohybu, připomínaly putující města. Tisíce koní, velbloudů, volů a slonů převážely zásoby, střelný prach, děla i potraviny.
Jen málokterý protivník si mohl dovolit postavit se takové síle. Po desetiletí se zdálo, že mughalská expanze nemá hranice. Jedno království za druhým přijímalo nadvládu císaře v Dillí. Kdo se postavil na odpor, riskoval zkázu.
Na severovýchodě Indie však leželo Ahomské království. Stát založený ve 13. století, který po generace odolával nájezdům sousedů. Jeho obyvatelé žili v krajině tvořené řekami, močály, hustými lesy a kopci. Právě toto prostředí se mělo stát největší výhodou obránců.
Ponížení, které volalo po pomstě
Roku 1663 utrpěli Ahomové těžkou porážku. Mughalský generál Mir Jumla vpadl do jejich země a donutil království přijmout tvrdé mírové podmínky. Ahomové museli postoupit Mughalům území západně od Guváhátí, zaplatit vysoké válečné odškodnění ve zlatě, stříbře a dalších cennostech, vydat válečné slony a poslat rukojmí, a to včetně příslušníků královské rodiny a šlechty. Pro království to nebyla jen vojenská porážka, ale také hluboké ponížení.
Nový král Chakradhwaj Singha však odmítl situaci přijmout. Podle kronik prohlásil, že raději zemře, než aby nadále snášel cizí nadvládu. Začala rozsáhlá příprava na válku. Budovaly se pevnosti, cvičili vojáci. Do čela obrany byl jmenován Lachit Borphukan, muž známý svou neústupností.
Jeho povaha se projevila už během příprav. Když zjistil, že část opevnění nebyla dokončena včas, nechal popravit vlastního příbuzného, který za práce odpovídal. Podle kronik tehdy pronesl větu, která se stala součástí jeho legendy: „Můj strýc není důležitější než moje země.“
Po smrti Mir Jumly přešli Ahomové do protiútoku a během několika let získali zpět většinu ztracených území včetně strategicky významného Guváhátí. Pro císaře Aurangzéba to byla nepřijatelná urážka. Roku 1669 proto vyslal novou výpravu, která měla obnovit mughalskou kontrolu nad regionem.
Vstup do hrobky Lachita Borphukana v Hoolungapaře v indickém Ásámu.
Brahmaputra jako zbraň
Výpravu vedl rádžputský princ a zkušený vojevůdce Ram Singh I., jeden z nejvýznamnějších generálů ve službách Aurangzéba. Pocházel z mocného rodu Kachwaha a za sebou měl dlouhá léta vojenské služby. Aurangzéb mu svěřil úkol, který se zdál být jednoduchý: zlomit odpor malého království na okraji říše.
Přesné počty vojáků nejsou známy. Většina historiků se však shoduje, že Ram Singh disponoval armádou o síle přibližně 30 000 až 40 000 mužů. Ahomové mohli postavit zhruba 15 000 až 25 000 bojovníků. Mughalská početní převaha byla značná a výsledek bitvy se zdál být jasný.
Lachit Borphukan proto odmítl bojovat podle pravidel protivníka. Místo toho proměnil samotnou krajinu ve svého spojence. Brahmaputra patří k největším řekám Asie a v některých místech dosahuje šířky několika kilometrů. Její proudy jsou zrádné a během monzunů dokáže proměnit celé okolí. Pro Ahomské království nebyla jen řekou. Byla hlavní dopravní tepnou země i přirozenou obrannou linií. Kdo ovládal Brahmaputru, ovládal celý region.
V oblasti Saraighatu se její tok zužoval mezi kopci. Právě zde se Lachit rozhodl zastavit nepřítele. Mughalská jízda nemohla využít své hlavní přednosti a velké lodě měly omezený prostor pro manévrování. Ahomové naopak disponovali menšími a rychlejšími plavidly, která byla pro boj na řece ideální.
Pokud by Mughalové prolomili obranu u Saraighatu a znovu ovládli Guváhátí, otevřela by se jim cesta do nitra Ásámu. Ahomské království mohlo zmizet z mapy stejně jako řada jiných států, které se postavily mughalské expanzi. Sázkou proto nebylo jediné město ani jedna bitva, ale existence celého království.
Den, kdy se vše změnilo
Na jaře roku 1671 dospěla válka do rozhodující fáze. Mughalská flotila vyrazila vpřed. Lodě podporované dělostřelectvem postupovaly po řece a obránci začali ustupovat. Někteří vojáci uvěřili, že porážka je nevyhnutelná.
Právě tehdy se objevil Lachit Borphukan.
Když se zprávy o ústupu dostaly do jeho tábora, ležel s vysokými horečkami na lůžku. Podřízení ho žádali, aby zůstal v bezpečí, on však odmítl. Nechtěl sledovat pád své země zpovzdálí. Nechal se donést na jednu z válečných lodí a zamířil přímo do středu boje.
Pro vojáky, kteří ještě před chvílí pochybovali o vítězství, to byl šok. Jejich velitel byl nemocný, ale stále mezi nimi. Podle kronik tehdy prohlásil, že pokud musí zemřít, raději zemře při obraně své země než v posteli.
Jeho přítomnost způsobila obrat. Ahomské čluny se vrhly proti větším mughalským plavidlům a boj se změnil v chaotickou změť střelby, výkřiků, nárazů lodí a krvavých abordáží. Řeka se stala pastí. Velké mughalské lodě se jen obtížně pohybovaly ve stísněném prostoru, zatímco menší plavidla obránců útočila ze stran a rychle měnila směr.
Ještě důležitější než samotné ztráty byl rozpad morálky. Mughalské posádky očekávaly rychlé vítězství, místo toho se však ocitly v prostředí, které zvýhodňovalo protivníka. Každá minuta boje pracovala proti nim. Mughalská formace se začala rozpadat, a to, co mělo být vítězným útokem, se proměnilo v ústup.
Památník připomínající bitvu u Saraighatu v parku Sukreshwar v indickém Guváhátí.
Vítězství, které zastavilo expanzi
Když boje skončily, mughalská flotila utrpěla těžké ztráty na lodích i mužstvu a stáhla se po proudu řeky. Přesný počet padlých historické prameny neuvádějí. Jisté však je, že šlo o jednu z nejvýznamnějších porážek, které Mughalové v severovýchodní Indii utrpěli.
Ahomské království přežilo a severovýchod Indie zůstal mimo přímou mughalskou kontrolu. V následujících letech se ukázalo, že Saraighat nebyl jen jedním vítězstvím. Stal se definitivním zlomem, po němž se Mughalské říši už nikdy nepodařilo oblast ovládnout.
Lachit Borphukan se ze svého triumfu dlouho netěšil. Krátce po bitvě zemřel, pravděpodobně na následky nemoci, která ho sužovala během celé kampaně. Stal se však legendou. Dnes jeho jméno nese nejvyšší ocenění udělované nejlepším kadetům indické Národní obranné akademie. V Ásámu stojí jeho sochy a každoročně se připomíná výročí jeho vítězství.
Hrobka (maidam) Lachita Borphukana, kterou nechal v roce 1672 postavit král Swargadeo Udayaditya Singha v Hoolungapaře.
Zapomenutý střet, který si zaslouží pozornost
Evropské dějiny jsou plné slavných bitev. Každý zná Waterloo, Azincourt nebo Trafalgar. Ve stejné době se však v jiných částech světa odehrávaly střety, které byly neméně dramatické a měly obrovský dopad.
Saraighat patří mezi ně.
Není to příběh o největší armádě ani o nejmodernějších zbraních. Je to příběh o veliteli, který pochopil význam krajiny, o muži, jenž se navzdory horečkám postavil do čela svých bojovníků.
Mughalská říše přežila ještě desetiletí a její hranice se dál rozprostíraly přes obrovské části Indie. Přesto existovalo místo, kde narazila na hranici své moci. Nebyla to mohutná pevnost ani obří armáda. Byla to řeka, několik tisíc obránců a nemocný velitel, který odmítl ustoupit.
Seznam použitých zdrojů:
[1] Encyclopaedia Britannica. Ahom. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/Ahom
[2] Wikipedia. Battle of Saraighat. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Saraighat
[3] Wikipedia. Lachit Borphukan. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Lachit_Borphukan
[4] Wikipedia. Ahom kingdom. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Ahom_kingdom
[5] Testbook. Battle of Saraighat – Background, Causes, Preparation & Aftermath. Dostupné z: https://testbook.com/ias-preparation/battle-of-saraighat-1671
[6] Bharatpedia. Battle of Saraighat. Dostupné z: https://en.bharatpedia.org/wiki/Battle_of_Saraighat
