Hlavní obsah

Děti režimu: Ceaușescův experiment, který zlomil tisíce životů

Foto: NPC/ChatGPT

Rumunsko za Ceaușesca zakázalo antikoncepci. Tisíce dětí skončily v sirotčincích, kde je místo dětství čekalo mlčení, hlad a tma. Příběh státem řízené krutosti.

Článek

Bucharest, prosinec 1989. V přímém přenosu běží improvizovaný proces s diktátorem a jeho ženou. Oba stojí před vojenským tribunálem, obviněni z genocidy. Nicolae Ceaușescu má ruce za zády, vyčerpaně se usmívá. Elena, vždy arogantní „matka národa“, mu šeptá do ucha: „Nedovol jim nás oddělit.“

Nedovolili. Zastřelili je vedle sebe. Až po jejich smrti svět naplno uviděl, co se po desetiletí skrývalo za železnou oponou – a jedním z nejtemnějších dědictví nebyla brutalita Securitate, ale dětské domovy. Ne, to nebyly sirotčince. Byly to sklady lidských těl.

Dekret 770: Stát chce vaše dělohy

V roce 1966 Ceaușescu rozhodl, že Rumunsko potřebuje více lidí. V jeho představách se stát měl naplnit novými pracovníky, vojáky, loajálními občany. Proto zakázal potraty a antikoncepci ženám do 45 let s méně než čtyřmi dětmi. Gynekologové byli povinni hlásit menstruace svých pacientek. Pracující ženy musely podstupovat pravidelné gynekologické prohlídky ve fabrikách. Nedostatek dítěte se stal státním selháním.

Výsledek? Porodnost v prvním roce po zákazu vzrostla téměř dvojnásobně. Ale jak dlouho může žena rodit a uživit pět, šest, osm dětí, když žije v chudobě? Když má jedno mýdlo na měsíc a jedno vejce na týden? Odpověď dala praxe: nezaopatřené děti byly dávány státu.

Těla bez jmen, oči bez pohledu

Stát se „postaral“. Do tisíců sirotčinců po celé zemi proudily desetitisíce dětí – novorozenci, batolata, školáci. Ale stát na ně neměl kapacity, peníze, ani zájem. Některé budovy připomínaly věznice. Jiné staré kasárny. Kde byla okna, byly mříže. Kde měla být peřina, byl špinavý hadr. A kde měl být dotek, byla jen tma.

Některé děti byly celé dny připoutané k postelím. Nedostávaly jídlo, jen kaši podávanou lžící jednou denně. Nikdo s nimi nemluvil. Nikdo je neobjal. Z dětí se stávala stvoření. Svaly jim atrofovaly, oči zůstávaly prázdné. Mnohé trpěly takzvaným hospitalismem – psychickou poruchou způsobenou naprostou emoční izolací. Některé z nich zůstaly ležet v postýlkách několik let, aniž by někdo vyslovil jejich jméno.

Lékařka, která sirotčince navštívila těsně po revoluci, popsala, jak v jednom z nich objevila místnost plnou dětí, které si samy okousávaly ruce – ze stresu, z bolesti, z nudy. „Neplakaly,“ řekla. „Neuměly to.“

Dítě jako produkt – a poté odpad

Politika státu porodila statisíce dětí. V 80. letech se v Rumunsku narodilo ročně přes 400 000 dětí. Desetitisíce z nich skončily v institucích. A nešlo jen o skutečné sirotky. Často je tam dávali rodiče – z donucení, z chudoby, z nátlaku. Dítě s postižením? Stát doporučil ústav. Dítě narozené neprovdané ženě? Ústav. Dítě v rodině se sedmi sourozenci? Ústav.

Nejtemnější ironií bylo, že samotný stát vytvořil problém – a pak trestal ty, kteří jej způsobili. Rodiče byli souzeni za opuštění dětí. Děti byly vychovávány bez lásky a bez řeči. Některé neuměly v šesti letech říct ani jedno slovo.

V jednom z domovů se dětí nikdo nedotýkal, protože vychovatelky věřily, že dotek šíří nemoci. Jedna z pracovnic řekla inspektorům: „Když se dítě rozbije, vyměníme ho. Stejně jsou všechny stejné.“

Po pádu režimu se svět podíval dovnitř. Doslova. Britské, francouzské a americké televize vysílaly záběry z rumunských sirotčinců: děti s oholenými hlavami, ležící v řadách na železných postelích. Těla pokrytá vředy, zubožené tváře, hlasy bez slov. Novináři brečeli. Lékaři z ciziny nevěřili, že je to Evropa, rok 1990.

Země se změnila. Pomoc přišla. Tisíce dětí byly adoptovány do zahraničí. Další dostaly péči, pozornost, terapii. Ale mnoho z nich už bylo zlomených. A ti, kteří přežili, často nesou jizvy dodnes – psychické, neurologické, existenciální.

Dekret 770 měl vytvořit silný, početný národ. Ve skutečnosti vytvořil generaci nechtěných. Stát se stal otcem i matkou – a pak i katem. Lidé se proměnili v čísla, ženy v nádoby, děti v těla bez osudu. A ti, kdo přežili peklo rumunských sirotčinců, jsou tichým svědectvím o tom, co se stane, když stát přestane chránit – a začne vlastnit.

Použité zdroje:

1. The Guardian. Thirty years on, will the guilty pay for horror of Ceaușescu orphanages? [online]. 2019 [cit. 2025-06-07]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2019/dec/15/romania-orphanage-child-abusers-may-face-justice-30-years-on

2. Radio Free Europe/Radio Liberty. New Details Emerge About The Horrors Of Romania's Communist-Era Orphanages [online]. 2023 [cit. 2025-06-07]. Dostupné z: https://www.rferl.org/a/romania-communist-orphanages-starvation-abuse/32711948.html

3. Foreign Policy. What Actually Happens When a Country Bans Abortion [online]. 2019 [cit. 2025-06-07]. Dostupné z: https://foreignpolicy.com/2019/05/16/what-actually-happens-when-a-country-bans-abortion-romania-alabama/

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz