Článek
Je ráno. Ve viktoriánské posteli se právě probouzí muž s mohutným břichem, sarkasmem ostrým jako břitva a jedním velkým plánem, jak přežít další den druhé světové války. Oči sotva otevřené, hlava ještě v mlze – ale jedna ruka už automaticky sahá po sklenici whisky. A druhá? Po doutníku, samozřejmě.
Tak začínal den sira Winstona Churchilla. A ne, nebyl to výstřelek. Byla to rutina. Rituál. A možná taky druh vzdoru vůči světu, který se mu ne vždy zamlouval. V zemi rozbombardované německými letouny, mezi titulky hlásající zkázu a ranními zprávami o nočních náletech, byl ten doutník víc než jen gesto. Byl to záchytný bod reality. Oheň na konci tunelu. A navíc chutnal líp než všechno ostatní, co mu ten den svět mohl nabídnout.
„Můj životní styl předepisuje jako naprosto posvátný rituál kouření doutníků, a také pití alkoholu před, po a v případě potřeby i během všech jídel a v přestávkách mezi nimi.“
Ano, přesně tak to řekl. A rozhodně si nestěžoval. Nikdy neprosazoval životní styl podle příruček. Vlastně příručkami opovrhoval.
Churchill nebyl kuřák. Churchill byl instituce kouření. Jeho doutníky byly tak ikonické, že by si klidně zasloužily své místo na státní vlajce. Kouřil je neustále – při psaní projevů, během schůzek, na záchodě i v letadle. Dokonce si nechal upravit kyslíkovou masku, aby mohl kouřit i ve výšce 15 000 stop. Protože i když se lidstvo posunulo do vzduchu, on se nehodlal vzdát zemitého potěšení tabáku.
A když mu to někdo rozmlouval? Jen se uchechtl a zvedl obočí – tím slavným pohybem, kterým dokázal jedním pohledem rozpustit debatu i válečné napětí.
„Hodně piju. Málo spím. A kouřím jeden doutník za druhým. Proto jsem ve dvousetprocentní formě.“
Dvousetprocentní. Ne sto. Ne sto padesát. Dva tisíce kalorií z whisky a spousta doutníků denně a přesto ve formě. Forma, která nevycházela z tělocvičny, ale z přesvědčení. Z tvrdohlavé víry, že vlastní styl je víc než doporučení ministerstva zdravotnictví.
Churchill byl mistr bonmotu. A kouření mu poskytovalo inspiraci, výmluvu, styl i pocit moci. Doutník byl jeho meč, jeho rekvizita, jeho obranný mechanismus. Vždy perfektně zasazený do úst, jako by byl součástí jeho anatomie. Nikdo by ho bez něj ani nepoznal.
Jeho oblíbené doutníky byly dlouhé, silné a kubánské – něco jako jeho projevy, jen s příjemnějším dozvukem. Před každým důležitým jednáním si vybral ten pravý – nikoli podle nálady, ale podle protivníka. Pro Stalina tvrdý a nelítostný. Pro Roosevelta jemnější, s nádechem diplomacie. A pro domácí tisk? Ten největší a nejfotogeničtější, samozřejmě.
Když se ho někdo zeptal na škodlivost kouření, reagoval s dokonalou směsí humoru a pohrdání:
„Čtu tolik o škodlivosti kouření, že vážně uvažuji o tom, že přestanu číst.“
Tohle není jen citát. To je životní filozofie. Věc, která by měla být vytesána do kamene hned vedle britského parlamentu. Churchill byl přesvědčený, že neexistuje nic jako „příliš mnoho doutníků“. Možná existovalo jen „příliš málo času na jejich vykouření“.
A právě v tom spočívala jeho genialita. V tom vědomí pomíjivosti. Kde jiní hledali dlouhověkost, on hledal intenzitu. Věděl, že život se neměří na roky, ale na chvíle – a že některé chvíle prostě chutnají lépe s doutníkem mezi prsty. Každé zapálení bylo jako pečeť. Každý výdech dýmu jako malý akt vítězství. Nad Hitlerem, nad rakovinou, nad banalitami.
„Kouření doutníků je jako zamilovat se. Nejprve vás přitáhne jeho tvar, zůstanete pro jeho chuť a musíte si vždy pamatovat, že plamen nesmí nikdy zhasnout.“
Tohle není kuřácký návod. To je poezie. A ne ledajaká – poezie napsaná kouřem do vzduchu a podepsaná historií. Churchill opravdu věřil, že doutník má duši. A že tahle duše si zaslouží respekt. Proto k nim přistupoval s obřadností, jakou jiní věnují náboženství.
Nešlo jen o tabák. Šlo o vyjádření postoje. O způsob, jak zvládat stres, hloupost a Hitlera. O způsob, jak si zachovat vnitřní svobodu i tehdy, když celý svět kolem vás padá. V časech, kdy lidé hledali útěchu v modlitbě, on ji našel ve vůni karibských listů.
A kdyby dnes Winston Churchill seděl vedle vás, podíval by se na vás přes oblak dýmu a s úsměvem by řekl:
„Doutník? Ale samozřejmě. Jinak bych přestal být sám sebou.“
A co my? Můžeme jen doufat, že až nás příště někdo napomene za „nezdravý životní styl“, odpovíme stejně elegantně. A možná si k tomu zapálíme – alespoň obrazně – něco ze staré dobré churchillovské odvahy. Protože někdy je třeba se nadechnout. Vydechnout. A s veškerým klidem říct světu:
„Dám si ještě jeden, prosím.“
Použité zdroje:
1. International Churchill Society. Smoking Cigars. Dostupné z: https://winstonchurchill.org/the-life-of-churchill/life/man-of-leisure/smoking-cigars/International Churchill Society+1International Churchill Society+1
2. Cigar Aficionado. Smoking And Drinking Like Churchill. Dostupné z: https://www.cigaraficionado.com/article/smoking-and-drinking-like-churchill
3. Quote Investigator. When I Read About the Evils of Smoking, I Gave Up Reading. Dostupné z: https://quoteinvestigator.com/2013/03/21/gave-up-reading/Quote Investigator
4. AZQuotes. Winston Churchill Quotes About Smoking. Dostupné z: https://www.azquotes.com/author/2886-Winston_Churchill/tag/smoking
