Dvoudílný automobil Sir Vival: Smáli se mu, dnes budí obdiv

Konstruktér Walter C. Jerome nevytvořil automobil proto, aby vyhrával soutěže krásy. Chtěl postavit vůz, který bude chránit lidské životy.

V době, kdy většina automobilek soutěžila o největší chromované ploutve a nejvýkonnější osmiválce, přemýšlel nad úplně jinou otázkou. Co se stane s lidmi uvnitř vozu ve chvíli, kdy se všechno pokazí?

Amerika miluje automobily. Až příliš

Padesátá léta byla zlatou érou amerického automobilismu. Druhá světová válka skončila, ekonomika rostla. Miliony rodin si mohly poprvé dovolit vlastní automobil. Vznikala síť mezistátních dálnic Interstate Highway System a automobil se stal symbolem amerického snu. Reklamy slibovaly svobodu i společenskou prestiž. Každý rok přicházely nové modely s většími motory a delší karoserií.

Jenže za touto oslnivou fasádou se skrývala nepříjemná statistika.

Počet automobilů na silnicích rostl rychleji než bezpečnost jejich konstrukce. Jen ve Spojených státech umíraly při dopravních nehodách každoročně desítky tisíc lidí. Ve druhé polovině padesátých let přesahoval počet obětí čtyřicet tisíc ročně a nehody se staly jednou z nejčastějších příčin úmrtí mladých Američanů. Přesto většina výrobců stále věnovala více pozornosti vzhledu než ochraně posádky.

Automobily měly tvrdé kovové palubní desky, tenké dveře bez výztuh, ostré ovládací prvky a volanty zakončené masivním kovovým středem, který při nárazu představoval smrtelně nebezpečnou překážku. Bezpečnostní pásy byly vzácností a mnoho zákazníků je dokonce považovalo za zbytečné. Převládal názor, že dobrý řidič přece havarovat nemůže.

Walter Jerome tento optimismus nesdílel. Byl přesvědčen, že nehoda není otázkou schopností, ale pravděpodobnosti. Dříve nebo později může potkat každého. A právě tehdy musí automobil udělat maximum pro záchranu lidského života.

Muž, který přemýšlel jinak

Walter C. Jerome byl konstruktér a inženýr, kterého fascinovala bezpečnost strojů. Věřil, že automobil lze navrhnout stejně promyšleně jako letadlo. Zatímco ostatní konstruktéři řešili vyšší výkon motoru nebo elegantnější masku chladiče, studoval fyziku nárazů a přemýšlel, jak rozptýlit energii srážky dříve, než zasáhne cestující.

Přibližně deset let kreslil návrhy, upravoval konstrukci a hledal řešení, která se vymykala zavedeným představám. Čím více o nich přemýšlel, tím více docházel k přesvědčení, že klasický automobil má zásadní konstrukční chybu. Řidič seděl příliš nízko, výhled omezovala dlouhá kapota a při čelním střetu se veškerá energie přenášela přímo na prostor pro cestující.

Jerome se proto rozhodl zahodit většinu zavedených pravidel. Nechtěl vylepšit existující automobil. Chtěl navrhnout úplně nový.

Zrod jména Sir Vival

Když byl projekt hotový, potřeboval jméno. Jerome zvolil slovní hříčku, která dokonale vystihovala jeho myšlenku. Sir Vival zní jako jméno britského šlechtice, ale zároveň má stejnou výslovnost jako anglické slovo survival, tedy přežití.

Byl to chytrý marketingový tah. Už samotný název dával najevo, že tento automobil nevznikl proto, aby byl nejrychlejší nebo nejkrásnější. Jeho hlavním úkolem bylo zvýšit šanci posádky přežít nehodu.

V roce 1958 představil Jerome dokončený prototyp. Jako základ posloužil automobil značky Hudson Commodore z roku 1948, který však prošel tak rozsáhlou přestavbou, že původní vůz bylo nemožné poznat. Ruční výroba zabrala dlouhé roky a náklady postupně rostly do částek, které několikanásobně převyšovaly cenu běžného amerického sedanu.

Výsledkem byl automobil dlouhý přes pět metrů, který vypadal jako spojení limuzíny a experimentálního letadla.

Proč seděl řidič ve věži?

První věcí, které si každý všiml, byla vysoká prosklená kabina. Právě ta se stala symbolem celého projektu a zároveň důvodem, proč si mnoho lidí myslelo, že Jerome ztratil soudnost.

Jenže za neobvyklým vzhledem nestála touha šokovat.

Jerome vycházel z jednoduché úvahy. Nejlepší nehoda je ta, ke které vůbec nedojde. Aby se jí řidič mohl vyhnout, musí co nejdříve spatřit vznikající nebezpečí. V běžných automobilech seděl nízko za dlouhou kapotou a často neviděl přes ostatní vozidla. Vyvýšená kabina mu měla umožnit sledovat situaci mnohem dál před sebe, lépe odhadnout provoz na křižovatkách i rychleji zaregistrovat překážku na silnici.

Kabina nabízela panoramatický výhled. Zakřivené sklo obklopovalo řidiče téměř ze všech stran a skleněná věž měla pozoruhodný systém čištění. Válec z čelního skla se otáčel kolem pevných stěračů. Jerome dokonce tvrdil, že řidič díky vyšší poloze lépe odhadne vzdálenost ostatních vozidel a bude méně unavený při dlouhých cestách.

Mnozí novináři si z jeho věže utahovali. Přirovnávali ji k telefonní budce nebo velitelskému můstku lodi. Dnes však podobnou filozofii nepřímo využívají SUV i nákladní automobily. Vyšší posez je jedním z hlavních důvodů, proč si je zákazníci oblíbili. Jerome tuto výhodu rozpoznal o několik desetiletí dříve.

Automobil, který se měl při nárazu ohnout

Vyvýšená kabina však byla pouze nejviditelnější částí mnohem odvážnější konstrukce.

Walter Jerome totiž dospěl k závěru, že běžný automobil je příliš tuhý. Při čelním střetu se obrovská energie přenese během zlomku sekundy do celé karoserie a cestující se stanou součástí ničivého nárazu. Rozhodl se proto rozdělit vůz na dvě samostatné části.

Přední sekce nesla motor, chladič, zavěšení kol i většinu mechanických součástí. Za ní následovala oddělená kabina pro cestující. Obě části spojoval masivní kloub, který dovoloval omezený pohyb. Jerome věřil, že při čelní srážce nebude energie působit přímo na celou karoserii, ale část nárazu se pohltí právě v tomto spojení. Podle jeho představ se měl automobil při kolizi chovat spíše jako lidské tělo, které se pod zatížením ohne, než jako pevná kovová tyč.

Taková úvaha byla na konci padesátých let mimořádně odvážná. Většina konstruktérů stále zastávala názor, že nejbezpečnější automobil je ten s co nejpevnějším rámem. O řízené deformaci karoserie se teprve začínalo uvažovat a skutečné deformační zóny se měly stát standardem až o mnoho let později.

Bezpečnost především. I za cenu podivného vzhledu

Jerome však nezůstal pouze u neobvyklého uspořádání karoserie. Celý automobil navrhl jako soubor bezpečnostních prvků, které měly společně vytvořit ochranný kokon kolem cestujících. V době, kdy se většina výrobců soustředila na lesklé chromované doplňky a výkon motorů, působily jeho nápady neuvěřitelně.

Kabina byla vyztužena tak, aby vytvořila pevný prostor pro posádku. Interiér dostal měkce polstrované části, které měly omezit zranění při nárazu. Jerome navrhl také bezpečnostní pásy, přestože je většina amerických zákazníků tehdy odmítala používat. Mnozí byli přesvědčeni, že je pás při nehodě uvězní ve voze. Statistiky, které by jejich přínos jednoznačně dokazovaly, se teprve začínaly objevovat.

Neobvyklé byly i dveře. Jerome je navrhl jako posuvné, aby se při bočním nárazu samovolně neotevřely. Dalším zajímavým prvkem byly široké pryžové nárazníky, které obepínaly značnou část karoserie a měly zmírňovat následky drobnějších kolizí. Dokonce i sloupek řízení byl řešen tak, aby při čelním střetu představoval pro řidiče menší nebezpečí než běžné pevné volanty své doby.

Když se dnes podíváme na moderní automobily, mnohé z těchto myšlenek nám připadají samozřejmé. V padesátých letech však šlo o revoluční návrhy.

Příliš drahý, příliš podivný

Jerome věřil, že pokud lidé jeho automobil uvidí na vlastní oči, pochopí jeho výhody. S prototypem proto objížděl výstavy i různé veřejné akce. Kdekoliv se objevil, okamžitě přitahoval pozornost.

Jenže pozornost ještě neznamenala úspěch.

Lidé si Sir Vival fotografovali, diskutovali o něm a psaly o něm noviny po celé Americe. Jen málokdo si však dokázal představit, že by s takovým automobilem každé ráno odjížděl do práce. V době, kdy byl vzhled vozu důležitou součástí společenské prestiže, působil Sir Vival jako zjevení z jiného světa.

Nezanedbatelnou překážkou byla také cena. Jerome odhadoval, že sériově vyráběný Sir Vival by stál přibližně 10 000 dolarů. To byla na konci padesátých let obrovská částka. Pro srovnání, nový Chevrolet Bel Air bylo možné pořídit přibližně za čtvrtinu této ceny. Také luxusní Cadillac vyšel výrazně levněji. Zákazník by tedy musel zaplatit několikanásobek ceny běžného vozu za automobil, který většina lidí považovala za kuriozitu.

Investoři proto zůstávali zdrženliví. Obdivovali Jeromeho nadšení, ale pochybovali, že se podobný vůz dokáže prosadit na trhu. Automobilky navíc neměly důvod podporovat projekt člověka stojícího mimo jejich vlastní vývojová oddělení.

Předběhl svou dobu o celé desetiletí

Na Sir Vival je fascinující především to, jak přesně dokázal Walter Jerome odhadnout budoucí vývoj automobilové bezpečnosti. Přestože mnoho jeho konkrétních řešení nebylo praktických, základní filozofie se ukázala jako správná.

Na přelomu padesátých a šedesátých let začaly první automobilky zavádět bezpečnostní pásy do sériové výroby. Mercedes-Benz experimentoval s řízenými deformačními zónami, Volvo se stalo průkopníkem tříbodových pásů a během dalších desetiletí přibyly výztuhy dveří, bezpečnostní klece, sloupky řízení pohlcující energii nárazu, airbagy i elektronické systémy zabraňující smyku.

Jerome samozřejmě nevynalezl všechny tyto technologie. Pozoruhodné však je, že přemýšlel stejným směrem jako konstruktéři, kteří o mnoho let později změnili podobu moderních automobilů. Jeho hlavní myšlenka byla prostá. Automobil nemá chránit plechy. Má chránit lidi.

Muž, kterému se smáli

Historie techniky je plná vynálezců, jejichž nápady byly přijaty až ve chvíli, kdy přišla správná doba. Walter Jerome patří mezi ně. Jeho automobil se nikdy nestal obchodním úspěchem. Zůstal jediným prototypem, který mnozí označovali za nejpodivnější automobil své doby.

Přesto není spravedlivé považovat Sir Vival jen za kuriozitu.

Když se dnes posadíme do moderního vozu, obklopují nás bezpečnostní pásy, airbagy, výztuhy karoserie, deformační zóny i desítky elektronických systémů, které mají zabránit nehodě nebo alespoň zmírnit její následky. Walter Jerome přitom už před téměř sedmdesáti lety tvrdil, že bezpečnost musí být důležitější než vzhled automobilu.

A i když jeho projekt skončil neúspěchem, myšlenky, které do něj vložil, o mnoho let později změnily svět.

Seznam použitých zdrojů:

1. WIKIPEDIA CONTRIBUTORS. Sir Vival [online]. Wikimedia Foundation. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Sir_Vival

2. LANE MOTOR MUSEUM. Sir Vival – 1958 [online]. Dostupné z: https://www.lanemotormuseum.org/collection/cars/item/sir-vival-1958/

3. KOZAK, Graham. Meet Sir Vival, the safety car from a future that wasn't [online]. Autoweek. Dostupné z: https://www.autoweek.com/car-life/a1942311/meet-sir-vival-safety-car-future-wasnt/

4. BENNETT, Rex. The Survival of ‚Sir Vival,‘ The Strangest Safety Car Concept Ever [online]. Hemmings. Dostupné z: https://www.hemmings.com/stories/the-future-of-sir-vival-a-safety-minded-custom-hudson-is-uncertain-as-bellingham-auto-sales-closes-its-doors/