Levacar Mach I: Ford odstranil kola a chtěl rychlost 800 km/h

V roce 1958 se návštěvníkům výstavního areálu Fordu v americkém Dearbornu představil stroj, který měl být automobilem budoucnosti. Měl elegantní karoserii, kokpit pro jediného člověka a něco, co by u auta nikdo čekal: neměl kola.

Jmenoval se Ford Levacar Mach I a automobilka s ním ukázala, že doprava nemusí navždy zůstat závislá na pneumatikách a silnicích. Zatímco prototyp zvládal jen pomalou jízdu po speciální ploše, vize, která za ním stála, počítala s rychlostmi až 805 km/h.

Tři vzduchové podložky místo kol

Za projektem stál Andrew A. Kucher, viceprezident Fordu odpovědný za technický vývoj a výzkum. Zabýval se možností využít stlačený vzduch k nadnášení vozidel a omezit tak odpor vznikající při kontaktu s povrchem. Amerika 50. let milovala odvážné technické vize. Proudová letadla zkracovala vzdálenosti, rakety mířily do vesmíru. A Kucher chtěl změnit samotný princip automobilu.

Levacar Mach I měřil přibližně 2,4 metru na délku, vážil kolem 204 kilogramů a svým červenobílým provedením připomínal malý závodní vůz. Místo pneumatik měl tři zařízení označovaná jako levapady. Ta vháněla pod stroj stlačený vzduch, který vytvořil tenkou vrstvu oddělující vozidlo od podložky. Levacar tak mohl klouzat nad povrchem, aniž by jeho hmotnost spočívala na kolech.

Šlo o využití tlaku vzduchu, který dokázal stroj nadzvednout a výrazně omezit tření. Při pokusech se pracovalo s tlakem přibližně 50 až 60 psi, tedy asi 3,4 až 4,1 baru. K nadnášení bylo zapotřebí zhruba 15 koňských sil, zatímco k pohybu vpřed přibližně 2,5 koňské síly.

Právě tady se skrýval technický paradox. Samotný pohyb mohl vyžadovat pouze malý výkon, ale udržet vozidlo nad povrchem bylo mnohem náročnější. Kromě toho musel být stroj stabilní a ovladatelný.

Ford chtěl rychlost 805 km/h

Levacar nebyl zamýšlen jako pouhá kuriozita pro výstavy. Měl demonstrovat princip, na němž by jednou mohla stát úplně nová forma pozemní dopravy. Ford uvažoval o speciálních drahách s mimořádně hladkým povrchem, po nichž by se vozidla pohybovala bez valivého odporu.

V dobových představách se objevovala rychlost až 500 mil za hodinu. To odpovídá přibližně 805 km/h, tedy hodnotě, která se blíží cestovní rychlosti některých dopravních letadel. Kdyby takový systém fungoval v praxi, mohl by zcela změnit cestování mezi americkými městy. Vzdálenosti, které znamenaly dlouhé hodiny za volantem, by se daly překonat za pouhý zlomek času.

Jenže mezi velkolepou vizí a skutečným prototypem zela propast. Levacar Mach I se při demonstracích pohyboval rychlostí přibližně 32 km/h. Jeho úkolem nebylo překonávat rychlostní rekordy, ale ukázat, že se vozidlo může nadnášet a klouzat nad povrchem. Údaj 805 km/h proto zůstává představou toho, kam by se mohla technologie v budoucnu posunout.

Aby bylo možné podobný systém využívat, nestačilo postavit rychlejší Levacar. Bylo by nutné vybudovat celé tratě s přesně připraveným povrchem a vyřešit řízení, brzdění i bezpečné rozestupy mezi vozidly. Čím vyšší rychlost, tím menší prostor zbýval pro chyby a nerovnosti. Z automobilu se tak stávala součást rozsáhlého dopravního systému, jehož výstavba by stála miliardy dolarů.

Budoucnost, která zůstala na výstavní dráze

Největší problém Levacaru nebyl v tom, že by se vzduchový polštář nedal použít mimo dokonale hladkou plochu. Podobný princip později úspěšně využila vznášedla, která díky pružnému obvodovému lemu dokážou překonávat i nerovný terén. Fordův Levacar však pracoval s jiným řešením: tři kovové levapady vyfukovaly vzduch proti povrchu, nad nímž se vozidlo vznášelo jen nepatrně. Pro vysoké rychlosti se proto počítalo se zvláštní, velmi přesně vybudovanou tratí. Dobové technické posouzení odhadovalo, že další experimenty s vozidlem a pětimílovou zkušební tratí by stály asi milion tehdejších dolarů.

Další překážkou byla energie potřebná k nadnášení. Pro malé experimentální vozítko to nebyla překážka. Pro rozsáhlou dopravní síť s velkým počtem vozidel však šlo o problém, který by vyžadoval další vývoj. K tomu se přidávaly náklady na speciální dráhy a otázka, zda by se taková infrastruktura vůbec vyplatila.

Levacar proto zůstal experimentem. Neznamenalo to, že by myšlenka dopravy bez kol neměla budoucnost. Vznášedla později našla uplatnění v jiných oblastech a magnetická levitace otevřela cestu k vysokorychlostním vlakům, které rovněž omezují mechanický kontakt mezi vozidlem a tratí.

Do vývoje Fordu Levacar Mach I zasáhnul také požár výstavní budovy Rotunda v Dearbornu, který vypukl 9. listopadu 1962. Oheň zničil část výstavního prostoru a připravil automobilku o řadu exponátů. Přesný osud prototypu Levacar Mach I však není natolik spolehlivě doložen, aby bylo možné tvrdit, že zanikl právě při této události.

Ford odstranil jednu z překážek, které brzdily rychlejší pozemní dopravu: kontakt kol s vozovkou. Levacar Mach I se měl vznášet na tenké vrstvě vzduchu, čímž by odpadl valivý odpor pneumatik. Ale nedokázal proměnit tento technický úspěch v dopravní revoluci. Sen o automobilech, které by se řítily stovkami kilometrů za hodinu na vzduchovém polštáři, tak zůstal jen jednou z nejodvážnějších vizí amerického automobilového průmyslu 50. let.

Seznam použitých zdrojů:

1. AUTOWEEK. 500-mph Ford hovercar is the future we were promised. 2014-03-19. Dostupné z: https://www.autoweek.com/car-life/a1891041/500-mph-ford-hovercar-future-we-were-promised/

2. HEMMINGS MOTOR NEWS. HEYS, Ed. Air Apparent to the Wheel. 2015-06. Dostupné z: https://www.hemmings.com/stories/article/air-apparent-to-the-wheel/

3. POPULAR SCIENCE. GOURGEY, Bill. The century-old dream of traveling by hovercraft is still alive. 2022-08-10. Dostupné z: https://www.popsci.com/technology/hovercars-history-transportation/

4. THE ENGINEER. FORD, Jason. June 1960: Floating a new idea. 2019-06-18. Dostupné z: https://www.theengineer.co.uk/content/in-depth/june-1960-floating-a-new-idea/

5. TRANSPORTATION HISTORY. 1959: The Introduction of an Air-Propelled Automobile. 2021-05-20. Dostupné z: https://transportationhistory.org/2021/05/20/1959-the-introduction-of-an-air-propelled-automobile/