Článek
V okamžiku, kdy první granát vybuchl nad svahy hory Bud Dajo, se ticho tropického rána roztrhlo jako hedvábí pod ostřím. Osmiletý Yusop držel matku za ruku a běžel dolů kamenitou stezkou, jeho bosé nohy klouzaly po čedičových úlomcích. Nechápal, co se děje. Ještě včera si hráli mezi listy banánovníků, matka zpívala, otec stavěl malou chýši z palmových větví a sestra si vyřezávala z kokosové slupky panenku. A teď? Teď křičeli. Lidé padali. A za nimi stoupal kouř a smrt.
Hluboko v kráteru se ozývalo dunění – neznámý, zvířecí rytmus, který nikdo z nich nikdy neslyšel. Někteří muži se snažili postavit zídky, jiní hledali místo, kam ukrýt děti. Nikdo nevěděl, kolik granátů ještě přijde. Kolik jich unesou stěny hory, než se sama otevře.
Otec se už neozýval. Viděl ho, jak padl mezi prvními, tvář mu rozdělila střepina jako zkažené ovoce. Yusop zakopnul. Matka ho zvedla. A pak přišla další rána. Nestihl nic víc než vykřiknout. Byla mu zima, přestože byl den horký. Cítil, jak se mu třese tělo. A cítil také matčinu krev. Vdechl ji. Chtěl ji probudit. Ale byla studená.
Všude okolo se válela těla. Jeho sestra, ještě držící panenku, ležela s očima dokořán. Yusop zůstal ležet vedle ní. Tiše. Nehýbal se. Jako by z něj duše vytekla s každou další detonací. Už nekřičel. Nemohl.
Když se američtí vojáci později drápali nahoru do kráteru, šlapali po tělech jako po listí. Pod nohama jim křupaly kosti dětí. Bajonety pročesávaly stíny. Všechno muselo pryč. Všechno muselo být zničeno.
„Pacifikace“ aneb americký řád v tropickém ráji
Filipíny se na přelomu 20. století staly laboratoří amerického imperialismu. Po porážce Španělů v roce 1898 přebírají Spojené státy kontrolu nad ostrovním souostrovím a přinášejí s sebou novou éru – nikoli míru a spravedlnosti, ale daní, rozkazů a potlačování. Zvláště muslimská oblast Sulu na jihu kladla odpor. Domorodý lid Morů, hrdý a nezávislý, nechtěl přijmout americké zákony, odzbrojení, registrace majetku ani povinnou výuku angličtiny. Měli své tradice, své sultány, svou víru.
A tak přišlo ultimátum. Vyklidit hory. Odevzdat zbraně. Platit daně. Několik stovek rodin však udělalo to, co Morové dělali po staletí – utekli do hor, přesněji na horu Bud Dajo, která v jejich legendách bývala posvátným útočištěm. Mysleli si, že se tam schovají. Mýlili se.
Obléhání: Kráter, který se změnil v past
Generál Leonard Wood, vojenský guvernér Filipín a blízký přítel prezidenta Roosevelta, považoval neuposlechnutí za výsměch. Bud Dajo měl být varováním – lekcí, na kterou se nezapomíná. Tři americké jednotky, kulomety, horské dělostřelectvo, námořní pěchota. Do tří dnů byla hora obklíčena. Nikdo nesměl ven. Nikdo nesměl přežít.
Na hoře se mezitím zoufale snažili připravit obranu. Někdo měl mačetu. Jiné ženy nosily v klínech kameny. Děti měly za úkol mlčet. Muži kopali příkopy, ale s vědomím, že je čeká smrt.
Palba začala 5. března. Děla rozervala okolní les, kulky střílely z dálky na každý pohyb. Vojáci stoupali vzhůru, pomalu, jistě, jako rezavé čelisti. Tři dny trvalo, než dobyli vrchol. A pak – nezbyl nikdo, kdo by se bránil.
Tisíc mrtvých. Šest přeživších
Těla pokrývala celý kráter. Tváře byly roztrhané, dětské lebky roztříštěné. Podle svědectví amerických vojáků tam bylo tolik mrtvých, že „člověk nemohl šlápnout, aniž by nestál na těle“. Jeden z přeživších, chlapec zraněný na noze, byl později odvezen – jako kuriozita. Jiné ženy, které přežily, se staly otrokyněmi.
Masakr byl tak totální, že američtí důstojníci si nechali vyfotit své „vítězství“. Pózovali uprostřed mrtvol, jako by šlo o safari. Válečný suvenýr. Morální otupělost v přímém přenosu.
Amerika se dívá jinam
Zprávy o „bitvě“ u Bud Dajo dorazily do Washingtonu jako rutinní vítězství. Prezident Roosevelt zaslal generálu Woodovi blahopřejný telegram. V jeho očích šlo o potlačení nebezpečného povstání. Ale fotografie, které se dostaly do tisku, vyvolaly poprask. Jeden novinář napsal: „Vítězství, které si žádalo smrt každého dítěte, není vítězstvím, ale masakrem.“ A přesto – žádný soud. Žádná odpovědnost.
Masakr byl brzy zapomenut. Začaly jiné války. Jiná vítězství. A hora Bud Dajo zůstala sama. Pokrytá popelem, pamětí a potem těch, kdo nikdy nedostali šanci říct své svědectví.
Kapitola, která nebyla nikdy napsána do učebnic
Dnes jméno Bud Dajo zní jako ozvěna. V historii amerických škol se téměř neobjevuje. Ve filipínské kolektivní paměti ale zůstává symbolem zrady, brutality a kolonialismu. Hora, která měla být útočištěm, se stala hromadným hrobem. A Spojené státy – kolébka svobody – se zde proměnily v bezduchý stroj na smrt.
Když se dnes zadíváte na fotografie z kráteru, nevidíte jen mrtvá těla. Vidíte mlčení. Mlčení světa, který odmítá pojmenovat své zločiny. A někde v tom tichu stále ještě leží kosti osmiletého Yusopa, jehož příběh nebyl nikdy dočten.
Seznam použitých zdrojů:
1. WAGNER, Kim A. A Notorious Photograph From a US Massacre in the Philippines Reveals an Ugly Truth [online]. New Lines Magazine, 17. června 2024 [cit. 2025-06-26]. Dostupné z: https://newlinesmag.com/argument/a-notorious-photograph-from-a-us-massacre-in-the-philippines-reveals-an-ugly-truth/
2. CORONEL, Sheila S. The Ghosts of Bud Dajo: How an American Massacre Shaped the Philippines [online]. Foreign Affairs, únor 2024 [cit. 2025-06-26]. Dostupné z: https://www.foreignaffairs.com/reviews/ghosts-bud-dajo-philippines-coronel
3. KAY, Alex J. An American massacre—1,200 dead [online]. Prospect Magazine, 25. září 2024 [cit. 2025-06-26]. Dostupné z: https://www.prospectmagazine.co.uk/culture/67975/an-american-massacre-bud-dajo-philippines-1906
4. LARISON, Daniel. Logic of a forgotten American atrocity is alive today [online]. Responsible Statecraft, 17. května 2024 [cit. 2025-06-26]. Dostupné z: https://responsiblestatecraft.org/moros-philippines/
