Článek
Třetí červnový týden roku 1940. Evropa hoří. Britská armáda prchá z Francie. Tisíce vojáků, techniků, zdravotníků i civilistů se zoufale snaží dostat domů, než nacistická vojska uzavřou poslední únikové cesty. V přístavu Saint-Nazaire se v mlze houpe na vlnách kolos jménem HMT Lancastria. Je přetížená. Loď, postavená jako plovoucí hotel pro 2 200 cestujících, toho dne nesla možná až devět tisíc pasažérů. Muži se mačkají na palubách, ve strojovnách, v kabinách. Sedí na schodištích, opírají se o zábradlí. Nikdo netuší, kolik jich skutečně je. Nikdo si nepřeje vědět, kolik se jich nevešlo.
V dálce krouží Junkersy. Obloha je olověná, zdánlivě klidná. Je krátce po čtvrté odpoledne, když klid protrhne pronikavý zvuk sirén a ostrý hvizd – německé bombardéry Ju 88 se vracejí. Tentokrát nemíří na přístav, ale na cíl, který dosud ignorovaly. Na Lancastrii.
Z úst přeživších zní okamžik útoku jako scénář pekla. První bomba spadla těsně vedle lodi a vytvořila sloup vody, který smetl desítky mužů do moře. Druhá zasáhla přímo do větrací šachty a explodovala v útrobách plných lidí. Ta třetí byla nejhorší – dopadla do strojovny, kde se okamžitě roztrhla palivová nádrž. Voda se proměnila v olejový příkrov, vzduch v dým a oheň, ticho v chaos. Čtvrtá bomba roztrhla trup uprostřed a loď se během několika desítek vteřin začala prudce naklánět.
Z podpalubí se valily stovky lidí. Mnozí byli ranění, jiní dezorientovaní. Bylo tam dusno, tma a naděje na únik se rozplývala s každou sekundou. Výbuchy rozbily žebříky a schodiště. Kovová dvířka se zdeformovala. Dveře byly zablokované lidskými těly. Někteří se snažili dostat nahoru okénky, která nikdy nebyla určená pro únik.
Nad hlavami jim hořela paluba. Moře hořelo – směs oleje, benzínu a plamenů vytvořila ohnivou pokrývku, pod kterou se dusili ti, kdo ještě dokázali plavat. Jeden z přeživších vyprávěl, že plaval mezi těly, která hořela. Jiný tvrdil, že slyšel pískot roztaveného kovu, jak se bortily traverzy a že plaval pryč, když se náhle ozval zvuk, jako by celá loď sténala.
Lancastria se potopila během necelých 20 minut. Do vody spadly stovky lidí najednou, jiní byli vcucnuti do víru klesajícího trupu. Tlak explozí a náklonu loď roztrhl – zlomila se uprostřed. Výpovědi přeživších popisují výjev, který nemá v dějinách britského námořnictva obdoby – moře se zbarvilo černě. Voda byla plná lidských ostatků, hořících trosek, plujících kufrů a zničených záchranných člunů. Mnozí se drželi plovoucích beden, některé unášel proud na otevřené moře. Několik zachráněných se muselo doslova vyškrábat na vrak vedlejší lodi nebo plavat hodiny, než byli vyloveni.
Jeden voják přežil tak, že se zachytil lana vedoucímu od záchranného člunu. Visel na něm skoro dvě hodiny, zatímco kolem něj vybuchovaly další nálože a do vody padaly trosky z hořícího přístavu. Jiný muž, řidič armádního náklaďáku, byl zachráněn, protože ho výbuch vymrštil až do vody.
Těla obětí byla vyplavována na pobřeží po celé týdny. Některá byla bez oblečení – výbuch je svlékl. Jiná byla rozervána tlakem explozí. Ve Francii byly zřízeny provizorní hřbitovy. Většina obětí však zůstala pod hladinou – spolu s lodí, která se měla stát mostem domů.
A pak nastalo ticho. Doslova.
Winston Churchill byl o tragédii informován téměř okamžitě. Věděl, že jde o největší katastrofu britského námořnictva z hlediska ztrát na lidských životech. A přesto – rozhodl se mlčet. Oficiální zákaz šíření informací padl okamžitě. Britský tisk nesměl otisknout jediný řádek. Redakce The Times, která zprávu získala z neoficiálních zdrojů, byla varována – jakékoli zveřejnění by bylo považováno za ohrožení národní bezpečnosti.
Churchill měl důvod. Ve stejné době Británie čelila možnostem invaze, bojovalo se o přežití letectva, civilisté se ukrývali v metru před nálety. Masakr u Saint-Nazaire by mohl zlomit morálku národa. A tak se pravda potopila spolu s lodí.
Rodinám obětí přišla jen suchá oznámení: „Zmizel beze stopy.“ „Pohřešován v akci.“ „Bez dalších informací.“ Tisíce lidí zůstaly beze jména, bez hrobu. A bez pravdy.
Až po válce, v roce 1946, padlo informační embargo. Ale oběti nikdo nespočítal. Odhadem zemřelo 3 500 až 6 000 lidí. Lancastria přesto zůstala ve stínu Dunkerku – navždy.
Dnes spočívá vrak v hloubce 24 metrů, obrácený kýlem vzhůru, jako by se stále snažil skrýt svou hanbu. Není z něj památník, není z něj muzeum. Je to hrob. Bezejmenný a tichý.
Použité zdroje:
1. SHELDRICK, Mark. The Sinking of the Lancastria. Naval History Magazine, February 2023. Dostupné z: https://www.usni.org/magazines/naval-history-magazine/2023/february/sinking-lancastria
2. SMITH, Alan. Forgotten tragedy: The loss of HMT Lancastria. The National Archives. 2021. Dostupné z: https://media.nationalarchives.gov.uk/index.php/forgotten-tragedy-the-loss-of-hmt-lancastria/
3. MACKAY, Robert. The Lancastria Tragedy: Sinking and Cover-Up, June 1940. Navy History, 2021. Dostupné z: https://navyhistory.org/2021/09/the-lancastria-tragedy/
4. McLAUGHLIN, Chris. Lancastria: The forgotten tragedy of World War Two. BBC News, 11 June 2015. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/uk-scotland-33092351
