Článek
Rok 1680 se v Praze nesl ve znamení neustálého vyzvánění. Zvony hlásily další mrtvé. Jezuita Václav Krocín ve své kronice napsal: „Nosiči v kožených pláštích v noci mrtvé odnášeli, neb přes den by lidé pohled na mrtvé nesnesli.“ Ulice zněly klapotem vozů, jejichž kola byla nasáklá blátem. Ve vzduchu se mísil pach spálené smůly, vápna a lidského strachu.
V jedné z jeho poznámek se objevuje obraz, který se vryl do paměti celé epochy: „Děvčátko sotva tříleté nalezeno bylo bez života u prahu domu, rodiče již mrtví uvnitř.“ Krocínova slova nejsou jen suchým záznamem – jsou bolestným obrazem, který procházel celým městem.
Bezejmenné děti
Jedním z nejpůsobivějších příběhů je zápis z městských knih: jistý řemeslník přišel o všechny čtyři děti během jediného dne. Úřední ruka tehdy zaznamenala chladnou větu: „Všichni téhož dne skonavše, do země vloženi byli beze jména, neb čas nebyl k psaní ani k rozlišování.“
Podobně v deníku vdovy Anny Ludmily Koutné čteme o zoufalých matkách, které už neměly sílu kojit: „Dítky křičely hladem, poněvadž žádné mléko již nebylo a matky je raději položily do náruče mrtvým otcům.“
Jiný svědek, malostranský zvonař Jiřík Hanuš, si poznamenal: „Místo smíchu dětí slyšeti bylo toliko žalostný pláč, až i ten umlkl, neb všecko pomřelo.“
Archeologie dává hlas umlčeným
Moderní výzkumy na Loretánském náměstí ukázaly, že téměř čtvrtina ostatků patřila dětem do šesti let. Jejich drobné kosti ležely bez rozlišení mezi dospělými, v narychlo vyhloubených jamách.
Archeologové popsali, že těla byla ukládána ve vrstvách, oddělena jen tenkou vrstvou vápna. V jedné jámě byly nalezeny kostry dvou malých sourozenců, položené bok po boku, s pažemi nataženými k sobě – jako by si drželi ruce. Odborníci se shodují, že museli zemřít téměř současně a být narychlo vhozeni do hrobu bez rozloučení.
Další nález ukázal kostru ženy s kojencem na hrudi. Analýza kostí potvrdila, že šlo o matku ve věku kolem pětadvaceti let a dítě staré nejvýše šest měsíců. Přesně tak, jak to líčí dobové kroniky: matky umíraly se svými dětmi v náručí.
Na kostech byly objeveny i stopy po spěšném zasypávání — zlomeniny způsobené tlakem zeminy, ne pečlivým uložením. Tyto detaily, zapsané v archeologických protokolech, dokládají spěch a bezmoc.
Nerovnost před morem
Mor nepostihoval všechny stejně. Bohatí se snažili uniknout do venkovských sídel a izolovat se za vysokými zdmi. Chudí, kteří zůstali, byli prvními oběťmi. Podvyživené děti, zvyklé na hlad a špínu, neměly šanci.
Kronikář Matěj Bavor popisuje osud rodiny z venkova, která přišla do Prahy hledat lékaře: „Dva synkové hned na rynku mrtví padli, matka je do náruče vzala a sama večer na věčnost odešla.“ Jejich těla skončila právě v hradčanské jámě.
Víra a bezmoc
Církevní kroniky ukazují, že duchovní se snažili dětskou smrt chápat jako andělskou, aby utlumili nevýslovný žal. Kapucínský kazatel Petr od sv. Františka ve svých kázáních tvrdil: „Děťátka Pán přivolává dříve, by hřích světa nepoznala.“ Ale těm, kteří pohřbívali vlastní děti, taková útěcha sotva stačila.
V jedné morové zprávě se píše o otci, který odmítal předat mrtvou dcerku hrobařům. Seděl s ní celé hodiny na prahu svého domu na Kanovnické ulici a tvrdil, že se musí jen probudit. Když ji nakonec odnesli, otec se nikdy nevzpamatoval a zemřel o několik dní později.
Město postavené na bolesti
Pražané dnes míří na Hradčany za krásou chrámů a paláců, aniž tuší, že pod chodníky dřímá jiný příběh. Na Loretánském náměstí, v místech, kde stojí kavárny a turisté si kupují suvenýry, byla kdysi jáma plná mrtvých.
Archeologové připomínají, že město nese „neviditelnou paměť“ – vrstvy, které nelze vidět, ale které přesto určují jeho tvář. Je paradoxem dějin, že tam, kde kdysi ženy plakaly nad svými mrtvými dětmi, dnes znějí kroky turistů a smích školních výprav.
Každý krok po Loretánském náměstí je krokem po místě, kde leží děti, které nikdo nepřipravil na pohřeb a jejichž životy skončily dřív, než mohly začít. A právě ony, ne císařské edikty ani slavné stavby, zůstávají tím nejsilnějším svědectvím o době, kdy Praha trpěla pod tíhou moru.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. BOHÁČOVÁ, Ivana a Gabriela BLAŽKOVÁ. Burial Grounds at Loretánské Square in Prague (Hradčany). The archaeological excavation of Ivan Borkovský and results thereof [online]. Academia.edu, 2020 [cit. 2025-08-19]. Dostupné z: https://www.academia.edu/45635020/BURIAL_GROUNDS_AT_LORET%C3%81NSK%C3%89_SQUARE_IN_PRAGUE_HRAD%C4%8CANY_The_archaeological_excavation_of_Ivan_Borkovsk%C3%BD_and_results_thereof
2. ARCHEOLOGICKÝ INFORMAČNÍ SYSTÉM ČR. Pohřebiště, popraviště a kaple sv. Matouše na Loretánském náměstí [online]. Praha: AIS ČR, 2017 [cit. 2025-08-19]. Dostupné z: https://praha.aiscr.cz/p/277?tgo=37
3. ŘEBOUNOVÁ, Olga. Death and Burial in Post-medieval Prague [online]. Academia.edu, 2015 [cit. 2025-08-19]. Dostupné z: https://www.academia.edu/16114518/Bla%C5%BEkov%C3%A1_G_Omelka_M_%C5%98ebounov%C3%A1_O_Death_and_Burial_in_Post-medieval_Prague
4. HAVRDA, Jan a Martin TRYML. Pohřbívání v 11.–13. století v Praze a jejím okolí [online]. Archeopraha.cz, 2021 [cit. 2025-08-19]. Dostupné z: https://www.archeopraha.cz/wp-content/uploads/2022/06/Havrda-Tryml-Pohrbivani-v-11-13-stol-2021-opt-n.pdf
