Článek
Je noc. Za dveřmi operačního sálu stojí matka a tiskne si ruce k sobě tak silně, až jí bělají klouby. Lékaři jí řekli, že její syn potřebuje okamžitou operaci. Bez ní nepřežije.
Narodil se příliš brzy. Jeho tělo je křehké, téměř průsvitné. Hrudník se zvedá jen nepatrně, jako by každý nádech byl úsilím.
Dveře se zavřou.
Uvnitř sálu se vše odehrává s rutinou, která nepřipouští pochybnosti. Chirurg stojí připravený. Sestry podávají nástroje. Malé tělo leží pod ostrým světlem lamp, nehybné.
Dítě dostalo látky, které ochromí jeho svaly. Nebude se hýbat. Nebude překážet.
Ale nedostalo to, co bychom dnes považovali za samozřejmost.
Plnou anestezii.
Když se skalpel dotkne kůže, nic nenaruší průběh operace. Žádný pohyb, žádná obranná reakce. Pro přítomné to znamená hladký zákrok, dokonalou kontrolu nad operací.
Jenže tento obraz je zavádějící.
Uvnitř těla se odehrává jiný příběh. Srdce zrychluje, krevní tlak stoupá, hladiny stresových hormonů prudce rostou. Organismus reaguje stejně jako při extrémním ohrožení života.
Tělo bojuje.
Jen to nemá jak dát najevo.
A právě v tom spočíval největší omyl celé jedné éry.
Víra, která přežila desetiletí
Tento obraz nebyl výjimkou, ale součástí širší medicínské reality. Přibližně od 30. let 20. století až do konce 70. let se ve Spojených státech, Velké Británii i dalších částech západního světa udržovalo přesvědčení, že novorozenci bolest nevnímají plnohodnotně.
Opíralo se o tehdejší neurologii. Mozek dítěte byl považován za nedostatečně vyvinutý, nervová spojení za neúplná, vědomí za nehotové.
Z těchto předpokladů vznikl závěr, který zněl logicky. Bolest byla chápána spíše jako reflex než jako skutečný prožitek.
Jakmile se taková myšlenka jednou usadí v medicíně, začne žít vlastním životem. Objevuje se v učebnicích, přenáší se z profesorů na studenty, z lékařů na jejich kolegy.
A především se přestává zpochybňovat.
Chirurgie bez reakce
Od 50. let se dětská medicína posouvá kupředu. Nemocnice v Bostonu, Londýně nebo Torontu začínají provádět operace, které byly ještě o pár let dříve nemyslitelné.
Novorozenci s vážnými vrozenými vadami dostávají šanci přežít.
Jenže tato šance měla i svou skrytou cenu.
Při operacích se běžně používají svalová relaxancia. Látky, které ochromí tělo natolik, že se nepohne ani o milimetr. Pro chirurga to znamená přesnost, klid a kontrolu.
Pro dítě to znamená jediné. Nemůže reagovat.
Z dnešního pohledu víme, že právě tato nehybnost byla zdrojem omylu.
Lékaři viděli klid.
Ve skutečnosti šlo o umlčenou reakci organismu.
Moderní výzkum ukazuje, že nervové dráhy vedoucí bolest jsou funkční už před narozením. Novorozenec bolest nejen registruje, ale prožívá ji intenzivně, celým tělem.
Bez filtrů, bez obranných mechanismů, které si člověk vyvíjí až později.
Schéma dráhy bolesti znázorňující transdukci, přenos, modulaci a percepci (vnímání)
Strach, který rozhodoval
Je snadné dívat se zpět a odsuzovat. Realita tehdejší medicíny byla složitější.
V 60. a 70. letech představovala anestezie u novorozenců skutečné riziko. Chyběla moderní monitorovací technika, dávkování bylo nepřesné, reakce organismu nepředvídatelné.
I zkušený lékař mohl během několika sekund ztratit kontrolu.
Rozhodnutí tedy nebylo mezi správným a špatným. Bylo mezi dvěma riziky.
Rizikem okamžité smrti kvůli anestezii.
A rizikem bolesti, která nebyla plně pochopena.
Mnozí lékaři volili to, co považovali za menší zlo.
Okamžik, kdy se jistota začala rozpadat
Na konci 70. let se začínají objevovat první studie, které sledují fyziologické reakce novorozenců na bolest.
To, co ukazují, je znepokojivé.
Srdeční frekvence prudce roste. Krevní tlak stoupá. Tělo zaplavují stresové hormony v množstvích, která odpovídají extrémní zátěži.
Nejde o jednoduchý reflex. Jde o komplexní, hlubokou reakci.
Výzkum lékaře Kanwaljeeta J. S. Ananda v polovině 80. let tento obraz definitivně potvrzuje. Ukazuje, že nedostatečné tlumení bolesti nejen způsobuje utrpení, ale zhoršuje i výsledky léčby.
Bolest přestává být vedlejší otázkou. Stává se zásadním faktorem.
Příběh, který otřásl veřejností
Rok 1985. Ve Spojených státech podstupuje předčasně narozený chlapec Jeffrey Lawson operaci srdce.
Postup odpovídá tehdejším standardům.
Tělo je ochromeno.
Ale bolest není plně tlumena.
Případ se dostává na veřejnost a vyvolává silnou reakci. Najednou se ukazuje, že praxe, která byla považována za odborně správnou, má temnější rozměr.
Lidé začínají klást otázky, které do té doby zaznívaly jen zřídka.
Co dítě během operace skutečně prožívá?
Jak je možné, že to nikdo dříve nezpochybnil?
Téma, které bylo dlouho uzavřené uvnitř nemocnic, se dostává ven.
Obrat v medicíně
Na konci 80. let přichází změna. Odborné instituce začínají doporučovat systematické tlumení bolesti u novorozenců.
Anestezie se postupně stává standardem.
Rozvíjí se nové metody monitorování, přesnější dávkování i bezpečnější postupy.
To, co bylo ještě nedávno běžné, se během několika let promění v nepřijatelnou praxi.
Co zůstalo
Kolik dětí během těch desetiletí skutečně prožilo bolest, nelze přesně určit. Mnoho tehdejších lékařů jednalo v dobré víře, podle znalostí své doby.
A přesto zůstává otázka, která nemá jednoduchou odpověď.
Jak je možné, že medicína tak dlouho přehlížela něco tak základního?
Možná proto, že se spoléhala na teorii více než na pozorování.
Možná proto, že pacient nemohl mluvit.
A možná proto, že když něco nevydává žádný viditelný signál, je snadné uvěřit, že to neexistuje.
Dnes už víme, že novorozenci bolest cítí. Víme, že ji cítí intenzivně a že může ovlivnit jejich vývoj na celý život.
Tento poznatek změnil medicínu.
Ale příběh, který k němu vedl, zůstává. Ne jako jednoduché odsouzení, ale jako varování. Připomíná, že i věda se může mýlit a že největší omyly často vznikají tam, kde si lidé myslí, že mají jistotu.
Seznam použitých zdrojů:
1. RODKEY, Elissa N.; RIDDELL, Rebecca Pillai. The infancy of infant pain research: the experimental origins of infant pain denial [online]. PubMed, 2013 [cit. 2026-04-01]. Dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/23548489/
2. ANAND, Kanwaljeet J. S. Pain Management in Newborns [online]. PMC, 2014 [cit. 2026-04-01]. Dostupné z: https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC4254489/
3. AMERICAN ACADEMY OF PEDIATRICS. Neonatal Anesthesia [online]. Pediatrics, 1987 [cit. 2026-04-01]. Dostupné z: https://publications.aap.org/pediatrics/article/80/3/446/54657/Neonatal-Anesthesia
4. ANAND, Kanwaljeet J. S. Discovering Pain in Newborn Infants [online]. PubMed, 2019 [cit. 2026-04-01]. Dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/31233407/
5. ANAND, Kanwaljeet J. S.; ROUE, Jean-Michel; ROVNAGHI, Cynthia R. Historical roots of pain management in infants [online]. PMC, 2020 [cit. 2026-04-01]. Dostupné z: https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8975229/
6. Researcher says newborns feel pain [online]. UPI, 5 December 1986 [cit. 2026-04-01]. Dostupné z: https://www.upi.com/Archives/1986/12/05/Researcher-says-newborns-feel-pain/9576534142800/
7. FELTON, James. In 1985, a newborn underwent heart surgery without pain relief because doctors didn’t think babies could feel pain [online]. IFLScience, 2024 [cit. 2026-04-01]. Dostupné z: https://www.iflscience.com/in-1985-a-newborn-underwent-heart-surgery-without-pain-relief-because-doctors-didnt-think-babies-could-feel-pain-81717/
