Henschel Hs 117: tajná zbraň nacistického Německa řízená rádiem

Nad Německem se v roce 1944 odehrával souboj, který začínal být pro Luftwaffe stále beznadějnější. Ve dne přilétaly americké bombardovací svazy, v noci britské. Desítky kilometrů dlouhé proudy letadel mířily k německým průmyslovým centrům a městům. Protiletadlová děla sice dokázala vytvořit smrtící palebnou clonu, ale zasáhnout bombardér letící ve velké výšce nebylo snadné. Stíhačky zase musely překonávat stále silnější doprovod protivníka.

Němci proto hledali něco nového. Výsledkem byl Henschel Hs 117 Schmetterling, tedy „Motýl“.

Na jeho vzniku je přitom něco ironického. Když konstruktér Herbert Wagner projekt v roce 1941 poprvé předložil, německé úřady ho odmítly. Protiletadlových zbraní bylo podle tehdejšího názoru dost.

O dva roky později už spojenecké bombardéry přesvědčovaly Němce o pravém opaku.

Zbraň, kterou Německo nejprve nepotřebovalo

Herbert A. Wagner se podílel i na vývoji rádiem naváděné protilodní pumy Hs 293 a dobře věděl, že rádiové řízení může změnit způsob, jakým jsou zbraně používány.

Myšlenka to byla odvážná. Místo toho, aby protiletadlové dělo vystřelilo granát do prostoru, kde by se měl nacházet nepřátelský letoun, měla raketa letět přímo proti němu. Člověk na zemi by ji během letu korigoval rádiovými povely.

V roce 1941 ale Německo stále věřilo, že klasická protivzdušná obrana a Luftwaffe dokážou situaci zvládnout. Projekt proto zůstal stranou.

Pak přišel rok 1943.

Spojenecké bombardování zesílilo a zbraň, kterou ještě nedávno nikdo nepotřeboval, začala najednou vypadat jako velmi dobrý nápad. Německé ministerstvo letectví projekt schválilo a Henschel dostal za úkol pokračovat ve vývoji. Hs 297 se změnila v Hs 117. A dostala jméno Schmetterling.

Měla přibližně 4,2 metru na délku, rozpětí kolem dvou metrů a šípovitá křídla. Ocasní plochy byly uspořádány do kříže. Ještě podivnější byla její příď. Na jedné straně vyčnívala část nesoucí bojovou hlavici, zatímco na druhé byla menší vrtulka. Ta ovšem raketu nepoháněla. Proudící vzduch ji roztáčel a poháněl generátor vyrábějící elektřinu pro palubní systémy.

Schmetterling navíc neměl klasická pohyblivá kormidla v podobě, jakou bychom očekávali u letadla. K řízení sloužily takzvané Wagnerovy lišty. Tyto aerodynamické prvky na odtokových hranách křídel a ocasních ploch dokázaly měnit proudění vzduchu a tím vychylovat raketu z její dráhy.

Na pohled podivná konstrukce měla jediný účel. Dostat výbušninu co nejblíže k bombardéru.

Start byl prudký

Schmetterling nebyl lehký stroj. Její vlastní hmotnost se pohybovala kolem 420 kilogramů. Na odpališti proto potřebovala pořádný kopanec. Ten jí poskytovaly dvě pomocné rakety Schmidding 109-553. Byly umístěny nad a pod trupem a po dobu přibližně čtyř sekund dodávaly obrovský tah. Poté měly být odhozeny.

Teprve potom nastupoval hlavní motor BMW 109-558.

Ten používal kapalné pohonné látky a pracoval přibližně 57 sekund. V první části letu poskytoval zhruba 3,7 kN tahu, který během posledních 24 sekund klesal na přibližně 0,6 kN. Používané látky se po kontaktu samy zapalovaly, takže motor nepotřeboval klasický zapalovací systém. Schmetterling tak během několika sekund přešel z nehybné rakety na zemi v rychlý projektil mířící vzhůru k bombardovacímu svazu.

A právě tehdy začínala ta nejtěžší část.

Schmetterling nebyl chytrá raketa v dnešním smyslu. Neměla vlastní radar, který by si našel cíl. Neměla moderní infračervenou hlavici. Neměla počítač, který by během letu vypočítával nejlepší dráhu.

Měla jen člověka.

Operátor sledoval raketu teleskopickým zaměřovačem a ovládal ji pomocí joysticku. Povely se přenášely rádiem. Systém používal několik rádiových kanálů pro směrové řízení a samostatný kanál mohl sloužit k odpálení bojové hlavice.

Představme si situaci. V dálce letí bombardér. K němu stoupá raketa rychlostí stovek kilometrů za hodinu. Operátor musí sledovat její polohu, odhadovat pohyb cíle a současně raketu korigovat tak, aby se s bombardérem dostala do správného bodu. Tohle nebylo stisknutí jednoho tlačítka. Bylo to řízení smrtícího projektilu na dálku.

Bombardér nebylo třeba zasáhnout

Němečtí konstruktéři ani nepočítali s tím, že by Schmetterling musel bombardér přímo trefit. To by bylo při tehdejší přesnosti řízení příliš náročné. Stroj měla ničit exploze rakety v jeho blízkosti. Bojová hlavice obsahovala desítky kilogramů výbušniny a počítalo se s účinkem tlakové vlny a střepin.

To ale vytvořilo další problém. Jak poznat, že je raketa dostatečně blízko?

Vývojáři pracovali s přibližovacími zapalovači. Experimentovalo se s akustickými a fotoelektrickými principy, které měly rozpoznat přítomnost letadla a odpálit hlavici bez nutnosti přímého nárazu. Byla to technologie, která se teprve rodila. A každá její nedokonalost znamenala, že raketa mohla proletět kolem bombardéru bez účinku.

V květnu 1944 se Schmetterling konečně dostal do skutečných zkoušek. Testovací odpaly probíhaly v Karlshagenu nedaleko Peenemünde, jednoho z center německého raketového vývoje. Do konce zkušebního programu bylo uskutečněno 59 experimentálních startů. Některé rakety byly vypouštěny také z bombardéru Heinkel He 111.

A výsledky nebyly právě uklidňující. Více než polovina zkoušek selhala. Přesto se projekt nezastavil. Naopak. Vojenské vedení už vidělo v Schmetterlingu něco, co mohlo být v boji proti spojeneckému bombardování nesmírně cenné.

Raketa měla dosah v řádu desítek kilometrů a mohla vystoupat do výšek, kde operovaly těžké bombardéry. Její rychlost se pohybovala přibližně kolem 900 až 1 000 kilometrů za hodinu. Kdyby se podařilo odstranit její nedostatky, Německo by získalo úplně nový způsob obrany svého vzdušného prostoru.

Jenže na odstranění těch problémů už nebylo mnoho času.

Optické řízení mělo zásadní omezení. Operátor musel raketu vidět. To znamenalo problém za špatného počasí nebo při nočních operacích. Ještě větší problém vznikal ve chvíli, kdy se na obloze nacházely desítky bombardérů a stíhaček.

Němci proto uvažovali o využití radaru. Pokud by radar dokázal sledovat cíl a současně raketu, bylo by možné celý systém mnohem lépe koordinovat. Schmetterling tak nebyl jen jednoduchou rádiově řízenou raketou. Stal se součástí mnohem širší představy o budoucí protivzdušné obraně.

Technologie však byla stále příliš nedokonalá. A spojenci mezitím dál bombardovali Německo.

V prosinci 1944 už Němci neměli čas čekat. Schmetterling potřeboval projít vývojem, ale bombardéry už byly nad jejich městy. Německo potřebovalo zbraň okamžitě. V prosinci 1944 přišel rozkaz k sériové výrobě Schmetterlingu. První rakety měly být nasazeny už v březnu 1945.

V lednu 1945 byl dokončen prototyp určený pro sériovou výrobu. A plány byly obrovské. Nejdříve 150 raket měsíčně. Později až 3 000. Německo tak plánovalo masovou výrobu nové řízené protiletadlové rakety ve chvíli, kdy se jeho vlastní průmyslová základna rozpadala pod spojeneckými nálety a postupem pozemních armád.

V březnu 1945 měly být vyzbrojeny první jednotky. V listopadu 1945 měla výroba dosáhnout tisíců kusů měsíčně.

Dne 6. února 1945 byl projekt Schmetterling zrušen. Hans Kammler, jeden z mocných mužů nacistického zbrojního aparátu, ukončil program v době, kdy byl první sériový prototyp hotový a plánované nasazení mělo začít za několik týdnů.

Válka byla rychlejší než vývoj.

Zbraň budoucnosti v nesprávnou dobu

Henschel Hs 117 nebyl zázračnou zbraní, která by mohla zachránit Německo před spojeneckým bombardováním. Měla vážné nedostatky. Navádění záviselo na schopnostech operátora, optické sledování bylo zranitelné vůči počasí a viditelnosti a vývoj spolehlivého přibližovacího zapalovače představoval další technický problém.

Přesto byla její základní myšlenka pozoruhodně moderní. Byl to zárodek systému, který se po válce stal běžnou součástí moderního boje.

A právě proto Schmetterling stojí za pozornost. Ne proto, že by změnil výsledek druhé světové války. K tomu nikdy nedostal příležitost.

Jeho příběh je zajímavější právě proto, že ukazuje okamžik, kdy se válka začala měnit. Děla už nestačila. Letadla byla stále rychlejší. Radar se dostával do popředí a konstruktéři hledali způsob, jak dostat výbušninu přesně tam, kde ji potřebovali. Schmetterling měl být jednou z odpovědí. Jenže přišel v době, kdy už Německu nezbýval čas.

Německo ho vyvíjelo jako zbraň budoucnosti. V únoru 1945 ale už budoucnost nacistického Německa končila.

Seznam použitých zdrojů:

1. HISTORY OF WAR. Henschel Hs 117 ‚Schmetterling‘ [online]. 2009 [cit. 3. 9. 2026]. https://www.historyofwar.org/articles/weapons_henschel_hs_117.html

2. LANDMARKSCOUT. Henschel Hs 117 Schmetterling – German Radio Guided Surface to Air Missile [online]. 2022, aktualizováno 2025 [cit. 3. 9. 2026]. https://www.landmarkscout.com/henschel-hs-117-schmetterling-german-radio-guided-surface-to-air-missile/

3. SMITHSONIAN INSTITUTION. Missile, Surface-to-Air, Henschel Hs 117 Schmetterling [online]. National Air and Space Museum [cit. 3. 9. 2026]. https://www.si.edu/object/missile-surface-air-henschel-hs-117-schmetterling%3Anasm_A19890595000

4. WEHRMACHT HISTORY. Henschel Hs 117 Schmetterling (Butterfly) Surface-to-Air Missile [online]. [cit. 3. 9. 2026]. https://www.wehrmacht-history.com/luftwaffe/missiles/henschel-hs-117-surface-to-air-missile.html

5. WIKIPEDIA. Henschel Hs 117 [online]. [cit. 3. 9. 2026]. https://en.wikipedia.org/wiki/Henschel_Hs_117