Článek
Malý Diego měl na sobě červenobílé tričko a obličej pomalovaný peruánskou vlajkou. Na ramenou svého otce se cítil jako král – všude viděl, všechno slyšel. Stadion Estadio Nacional v Limě hučel jako včelí úl, 53 tisíc lidí bylo připraveno oslavit vítězství. Byla neděle, 24. května 1964 a Peru mělo nastoupit proti Argentině v kvalifikaci na Letní olympijské hry v Tokiu. Zápas byl důležitý, ale pro Peruánce to bylo víc než jen sport – byla to hrdost, čest, příležitost ukázat světu, že malý národ z And má velké srdce.
Ulice Limy byly celý den zaplněny – vlajky vlály z balkonů, lidé zpívali, tančili, objímali se. I chudinské čtvrti dýchaly slavnostním rytmem. Diego, teprve sedmiletý, netušil, že jeho první fotbalový zápas bude i tím posledním. Vzduch nad stadionem se v pozdním odpoledni vlnil horkem a napětím. Očekávání se dalo krájet. Peru prohrávalo 0:1, ale čas ještě nebyl u konce. Když domácí hráč rovnal míč na roh, celý stadion povstal. A pak se to stalo.
Centr, hlavička, míč v síti. Gól. Peru vyrovnalo. Tribuny explodovaly. Diego mával vlajkou tak zběsile, že mu vypadla z ruky. Otec ho chytil kolem pasu a oba křičeli radostí. Ale ta radost netrvala déle než pár vteřin. Rozhodčí gól neuznal kvůli údajnému faulu. A pak se svět Diego zhroutil.
Z tribuny přeskočil plot jeden z fanoušků. Pak další. Policie okamžitě reagovala – a brutálně. Obušky, slzný plyn, psi. Na hřišti začal chaos, na tribunách panika. Diego ucítil štiplavý kouř, který mu rozežral oči i hrdlo. Otec si ho pevně přitiskl k hrudi a hledal východ. Ale brány byly zavřené. Z nějakého důvodu – možná kvůli obavám z výtržností, možná z neschopnosti – zůstaly výstupy z tribun uzamčené. A tisíce lidí, včetně Diega a jeho otce, se rázem ocitly v pasti.
Past bez možnosti úniku
Lidé se valili dolů úzkými betonovými schody jako přílivová vlna. Křik, dusot, pád. Jedna žena upadla, další na ni. Dav po nich šlapal. Diego cítil, jak ho otec táhne dolů, jak se snaží dostat k jedné z postranních šaten. „Drž se mě!“ křičel muž, ale Diego už skoro nedýchal. Těla se valila všude kolem nich. Děti křičely, starší lidé omdlévali, tváře v panice ztrácely tvar a výraz. Slzný plyn mezitím dusil i ty, kteří ještě stáli.
Oficiálně bylo během této tragédie ušlapáno 328 lidí. Dalších více než 500 bylo těžce zraněno – rozdrcené kosti, ohořelé plíce od chemikálií. Některé odhady, opřené o svědectví záchranářů a anonymních úředníků, však mluvily o více než 400 mrtvých. Mnozí zemřeli přímo v tunelech vedoucích z tribun. Betonové únikové cesty se změnily v komory smrti, kde se lidé tísnili a dusili. Některé děti byly nalezeny s rozdrcenými hrudníky, dospělí měli tváře přitisknuté ke zdi takovou silou, že jim popraskaly lebeční kosti.
Záchranáři museli těla vyprošťovat hodiny. Nákladní vozy odvážely mrtvé přímo z místa, bez rozloučení, bez jmen. Nemocnice byly přeplněné, krev pokrývala podlahy. V ulicích vypukly nepokoje – Lima hořela. Lidé rozbíjeli okna, vrhali kameny po policistech. Město se dusilo nejen slzným plynem, ale i vlastní hanbou.
A Diego?
Zázrakem přežil. Otec ho na poslední chvíli prostrčil malým ventilačním oknem do zázemí stadionu, kde si ho všimli dva záchranáři. Otec to ale nepřežil. Byl nalezen až druhý den – tělo v sevření dalších desítek. Diego o tom celý život nemluvil. Už nikdy se nevrátil na stadion. Fotbal pro něj navždy ztratil význam. A pokaždé, když slyšel zvuk davu, se mu rozbušilo srdce jako tehdy – ve chvíli, kdy svět ztratil kontrolu.
Co následovalo
Tato tragédie, označovaná za vůbec nejhorší stadionové neštěstí v historii, zůstala bez pořádné reflexe. Peruánská vláda nedokázala veřejnosti odpovědět, proč byly brány uzavřeny, proč byl zásah policie tak brutální, proč nebyl stadion lépe zabezpečen. Jeden vysoký policejní důstojník byl sice odsouzen, ale za pouhých 30 měsíců. Žádný jiný trest nepadl. A žádný památník nebyl nikdy vztyčen.
Svět reagoval – FIFA i další organizace začaly vytvářet bezpečnostní pravidla, začaly se budovat otevřené východy, krizové plány. Ale pro Peru už bylo pozdě.
A Diego? Když byl v roce 1982 pozván jako čestný host na přátelský zápas Peru–Argentine, poděkoval a odmítl. Ve svém deníku napsal: „Není to hřiště. Je to hrob.“
Masakr na Estadio Nacional zůstává bolestivou připomínkou toho, co se může stát, když sport přeroste v nekontrolovatelnou vášeň a instituce selžou ve své nejzákladnější povinnosti – chránit život.
Seznam použitých zdrojů:
1. De Klein, D. (2024). The Estadio Nacional Disaster—Sometimes Football is War [online]. Dirkdeklein.net. Dostupné z: https://dirkdeklein.net/2024/05/23/the-estadio-nacional-disaster-sometimes-football-is-war/ [cit. 2025-06-24].
2. García Calderón Orbe, G. (2014). Remembering the Lima Football Tragedy, 50 Years On [online]. Global Voices. Dostupné z: https://globalvoices.org/2014/05/27/remembering-the-lima-football-tragedy-50-years-on/ [cit. 2025-06-24].
3. Stadium Mess (2025). The Tragedy at the National Stadium in Peru: A Heartbreaking Event in Sports History [online]. Stadiummess.com. Dostupné z: https://stadiummess.com/2025/04/05/the-tragedy-at-the-national-stadium-in-peru-a-heartbreaking-event-in-sports-history/ [cit. 2025-06-24].
4. The Football Pink (2018). The world’s worst stadium disaster – Estadio Nacional, Lima 1964 [online]. Thefootballpink.com. Dostupné z: https://www.thefootballpink.com/2018-10-19-the-worlds-worst-stadium-disaster-estadio-nacional-lima-1964/ [cit. 2025-06-24].
