Článek
Fontainebleau, rok 1656. Vysoké klenby, křišťálové lustry a desítky voskových svící odrážejících se v zrcadlech. Večerní sál byl plný tlumeného šepotu a očekávání. Hudba tiše dozněla, hosté se usadili kolem stolů a oči všech se upíraly k ženě, která dokázala přetavit chladnou severní korunu ve vlastní legendu – k bývalé švédské královně Kristině.
„Dnes se nehraje jen o zlato,“ pronesla údajně s nepatrným úsměvem, přejíždějíc pohledem po dámách i mužích. Její hlas byl klidný, ale v každém slově zněla výzva. Na stole ležely karty, vedle nich poháry s vínem, jejichž rudá tekutina se třpytila jako krev.
První kola probíhala nevinně. Žetony mizely, smích rostl. Pak padl první velký bank. Dáma v hedvábí s krajkovým límcem zůstala bez prostředků. „Pravidla znáte,“ prý připomněla Kristina. Ruka ženy se rozechvěla, když si stáhla rukavičku a položila ji na stůl. Sál se rozesmál, napětí povolilo.
Ale další prohry už znamenaly víc. Sukně, stužky, živůtky… Hedvábí klouzalo po podlaze, vůně parfémů se mísila s napětím a teplem svící. Pánové si nenápadně utírali čelo, dámy se k sobě tiskly a smály se, i když v jejich smíchu byl slyšet chvějivý tón.
Podle pamfletů Kristina seděla nehnutě, sledujíc hru s chladnou, téměř krutou elegancí. Každý pohyb ruky, každý hod kostkami byl jako předehra k odhalení. „Další,“ pobídla a její rty se stáhly do úsměvu, který měl v sobě cosi téměř dravého.
Jedna z dam se prý zdráhala. „Ne, to už nelze,“ zvolala, když ztratila poslední kartu. „Ale lze,“ odpověděla jí královna, podle záznamu anonymního satirika, „neboť hra je hra a čest je čest.“ A tak šněrovačka povolila, korzet sklouzl a tělo se zalesklo v mihotavém světle.
Sál se ponořil do ticha. Všichni prý zatajili dech – a pak se rozesmáli, tleskali a povzbuzovali k dalšímu kolu.
Pomluvy a pamflety
Takto, s veškerou barvitostí a dramatem, líčily pozdější texty údajné večírky královny Kristiny. Pamflety ji vykreslovaly jako vládkyni „dvora neřesti“, kde se hazard měnil v pomalé svlékání a důstojné dámy francouzské šlechty byly proměněny v objekty erotické hry.
„Místo aby vedla k modlitbě, vede ženy k nahotě a k hříchu,“ psal pařížský pamflet šířený anonymně v roce 1657.
Jiný text si nebral servítky: „Kristina, jež nosí šaty muže, obrací dámy v nahé heretické stíny. Karty jsou jejím oltářem, nahota její mší.“
Nejdrsnější obžaloba dokonce tvrdila: „Kdo vstoupí do jejího sálu, ztratí víru, oděv i čest. A ona se směje, když svléká i poslední zbytky cudnosti.“
Tyto citace, které dnes působí jako barvitá literární stylizace, tehdy vážně poškodily její pověst.
Žena mimo normy své doby
Ve skutečnosti však neexistuje žádný přímý důkaz, že by k podobným večírkům opravdu došlo. Historici se shodují, že šlo o pomluvy, které měly poškodit ženu, jež byla pro svou dobu nesnesitelně odlišná.
Kristina se nikdy nevdala. Milovala filozofii, umění, politiku – věci, které byly tehdy považovány za mužské. Často nosila mužský oděv, kouřila, odmítala se chovat podle etikety. Už samotný fakt, že abdikovala na švédský trůn a opustila svou zemi, byl nepochopitelný.
Taková žena byla ideálním terčem. A pokud ji chtěli její nepřátelé zdiskreditovat, nebylo nic účinnějšího než ji obvinit z perverzních sexuálních hrátek.
Erotika jako zbraň
Pomluvy o hazardních hrách, při nichž se šlechtičny svlékaly donaha, mají v sobě cosi zvláštně přitažlivého. A právě proto přežily. Čtenáři 17. století je hltali s tím samým napětím, s jakým dnes lidé listují bulvárními magazíny.
Ačkoliv žádný soudobý svědek tyto večírky nepotvrdil, příběh se udržel díky své barvitosti. Mnozí mu chtěli věřit – protože představa nezávislé ženy, která poroučí nahým dámám v sále, byla stejně děsivá jako vzrušující.
Mezi realitou a legendou
Historická Kristina Švédská byla složitá, někdy obtížná, ale rozhodně fascinující osobnost. Byla vzdělaná, excentrická, nepředvídatelná. To, že o ní kolovaly zvěsti o nahých hrách, je spíš dokladem toho, jak moc vyčnívala.
Možná proto se legenda ujala. Nahota, hazard a svůdná bývalá královna – to byl příběh, který se vyprávěl dobře. A přestože byl smyšlený, stal se součástí její pověsti, tak pevně, že přežil staletí.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. MARILYN KAY DENNIS. Queen Christina of Sweden. Marilyn Kay Dennis WordPress [online]. [cit. 2025-08-16]. Dostupné z: https://marilynkaydennis.wordpress.com/tag/queen-christina-of-sweden/
2. BARKER, Nancy Nichols. Christina of Sweden and her circle: the transformation of a seventeenth-century philosophical libertine. University of Texas Press, 1964.
3. OHLMEYER, Jane. Queen Christina of Sweden (1626–1689): The Restless Life of a European Intellectual. In: European History Quarterly [online]. 1996, 26(3), s. 399–417. Dostupné z: https://journals.sagepub.com/doi/10.1177/026569149602600302
