Článek
New York, listopad 1953. Zamlžené okno hotelového pokoje číslo 1018A v desátém patře budovy Statler Hotel se naposledy zalesklo v pouličním světle, než jím cosi prolétlo. Tělo doktora Franka Olsona, uznávaného mikrobiologa pracujícího pro americkou armádu, dopadlo na chodník. Policie to uzavřela jako sebevraždu. Ale co když se nikdy pro skok rozhodnout nemohl? Co když nevěděl, kde je, co dělá – nebo kdo vlastně je?
Začátek padesátých let byl obdobím hluboké paranoie. Studená válka spustila závody nejen ve zbrojení, ale i v tajemstvích. CIA tehdy uvěřila, že Sověti vyvíjejí metody, jak ovládnout lidskou mysl – a že Spojené státy musí odpovědět. Vznikl proto program s krycím názvem MK-Ultra, který neměl žádná morální omezení. Hledal klíč k podmanění vědomí, k vytvoření dokonalého špiona – nebo ještě děsivěji, dokonalého nástroje, který ani netuší, že byl přeprogramován.
Projekt vedl chemik Sidney Gottlieb, muž s nevinným vzhledem a šílenými ambicemi. Věřil, že mysl lze rozložit a znovu složit. Jeho laboratoří se staly nejen výzkumné ústavy, ale i psychiatrické kliniky, věznice, nevěstince – a dokonce i armádní ubikace. Testy probíhaly po celých Spojených státech, často bez jakéhokoli souhlasu obětí.
Představte si, že jste student univerzity v San Francisku. Účastníte se experimentu o „spánku a vnímání“. Dáte souhlas s výzkumem, dostanete pár dolarů. A pak vám do kávy přimíchají LSD – silnou psychedelickou drogu, kterou ještě žádný zákon nereguluje. Náhle přestáváte chápat, co je skutečné. Vaše ruka se vám zdá cizí. Stěna začíná dýchat. Smích experimentátorů se mění v nelítostný šepot. Trvá to hodiny. Dny. U některých i týdny. Někteří se už nikdy nevrátili zpět.
V kanadském Montrealu se děly věci, které by mohly inspirovat horory. V Allen Memorial Institute, pod vedením psychiatra Donalda Ewana Camerona, byli pacienti – mnohdy s banálními úzkostmi – podrobeni elektrošokům, LSD, izolaci a tzv. „psychickému přepsání“. Desítky lidí opustily ústav jako prázdné schránky bez identity, bez paměti, neschopní poznat vlastní rodinu. To vše s tichým souhlasem CIA.
Jednou z těchto obětí byla i Linda MacDonald. V roce 1963 nastoupila do Allenova ústavu kvůli poporodní depresi. Po několika týdnech ‚léčby‘ byla doslova vymazána – neuměla chodit, mluvit, nevěděla, kdo je, nepoznala své děti. Podle její lékařské zprávy podstoupila více než 100 dnů chemického spánku, stovky elektrošoků a opakované podávání halucinogenů. Znovu se musela naučit základní dovednosti jako dítě. Její případ se dostal na veřejnost až v 90. letech, když žalovala kanadskou vládu. Od CIA nikdy nedostala odškodnění.
Podobný osud potkal i amerického válečného veterána Jamesa Stanleyho. Jako seržant armády USA byl během výcviku tajně podroben pokusům s LSD – bez jeho vědomí a souhlasu. Po požití látky ztratil kontakt s realitou, trpěl halucinacemi, paranoia ho provázela ještě roky. Rozpadlo se mu manželství, měl potíže v práci i se zákonem. Když se dozvěděl, co mu bylo provedeno, zažaloval vládu. Jeho případ se dostal až k Nejvyššímu soudu. Ale v roce 1987 soud rozhodl, že vláda nemůže být činěna odpovědnou za škody způsobené během vojenské služby. Jinými slovy: kdo oblékne uniformu, vzdává se i svých práv.
Frank Olson, zmíněný vědec, byl jedním z nich. Nevyrovnal se s tím, co viděl. Začal mluvit o biologických zbraních, o pokusech na lidech. A pak – vypadl z okna. Jeho rodina byla přesvědčena, že se nejednalo o sebevraždu. O čtyřicet let později si to myslel i forenzní expert, který tělo znovu zkoumal: praskliny na lebce neodpovídaly pádu, ale spíše úderu. Někteří svědci mluvili o „kontrolovaném umlčení“.
Oficiální odhalení MK-Ultra přišlo v roce 1975. Sledovaly jej šokující výpovědi a omluvy, ale jen minimum skutečné spravedlnosti. CIA přiznala jen zlomek toho, co se doopravdy stalo. Většina dokumentů byla zničena v roce 1973 – na příkaz samotného ředitele CIA Richarda Helmse. Co zůstalo? Faksimile, útržky, zlomené životy a přetrvávající děs.
Projekt MK-Ultra byl konečným důkazem, že když vláda jednou začne vnímat lidi jako nástroje, ztratí schopnost rozlišovat, kde končí výzkum a začíná zločin. V době, kdy se opět diskutuje o neuromarketingu, sledování dat a vojenském využití technologií na manipulaci emocí, bychom neměli zapomínat. Ne všechno šílené je konspirační. Někdy je to prostě jen pravda, o níž se má mlčet.
A co je na tom nejděsivější? Že projekt MK-Ultra možná nikdy úplně neskončil. Jen změnil jméno.
Chcete znát realitu? Držte se pevně. Protože někdy, když vám někdo podá sklenici vody, nevíte, co je v ní doopravdy.
Seznam použitých zdrojů:
1. Kinzer, S. (2019). Poisoner In Chief: Sidney Gottlieb and the CIA Search for Mind Control. New York: Henry Holt and Company. Dostupné z: https://www.npr.org/2019/09/09/758989641/the-cias-secret-quest-for-mind-control-torture-lsd-and-a-poisoner-in-chief
2. The Guardian. (2019). From mind control to murder? How a deadly fall revealed the CIA’s darkest secrets. Dostupné z: https://www.theguardian.com/us-news/2019/sep/06/from-mind-control-to-murder-how-a-deadly-fall-revealed-the-cias-darkest-secrets
3. CIA. (n.d.). Project MK-ULTRA. Dostupné z: https://www.cia.gov/readingroom/document/06760269
4. CBC. (2017). The Fifth Estate – MK-Ultra: CIA Mind Control Experiments in Canada. Dostupné z: https://www.cbc.ca/fifth/episodes/2017-2018/the-experiments
5. Supreme Court of the United States. Stanley v. United States, 483 U.S. 669 (1987). Dostupné z: https://supreme.justia.com/cases/federal/us/483/669/
