Projekt Pluto: Američané postavili zbraň schopnou ničit kontinenty

Představte si letní ráno někde nad Sovětským svazem na počátku šedesátých let. Lidé právě vycházejí do práce, na nádražích čekají první cestující a nad městem se rozléhá vzdálené dunění. Během několika sekund se promění v ohlušující řev. Nad střechami domů se objeví podivný stroj letící rychlostí přes tři tisíce kilometrů za hodinu.

Nejde o bombardér. Nejde ani o balistickou raketu.

V jeho útrobách pracuje jaderný reaktor. Za sebou zanechává neviditelnou stopu radiace a pod jeho trupem čekají termonukleární hlavice určené pro desítky různých cílů. Po odhození nákladu nemusí přistát ani se vrátit na základnu. Může pokračovat v letu a přinášet další zkázu.

Takto si američtí stratégové představovali jednu z možných podob třetí světové války.

Zní to jako námět dystopického románu, ale ve skutečnosti šlo o skutečný vojenský program známý jako Projekt Pluto. Na rozdíl od mnoha jiných fantastických projektů studené války se navíc nikdy nezastavil pouze na papíře. Američtí vědci skutečně postavili a otestovali jeho jaderný motor. Právě tehdy si však mnozí začali uvědomovat, že vytvořili něco, co nemělo nikdy opustit rýsovací prkna.

Doba, kdy atom sliboval vyřešit všechno

Padesátá léta byla zvláštní směsicí nadšení a strachu. Jaderná energie představovala symbol budoucnosti. Noviny přinášely články o atomových elektrárnách, atomových letadlech, atomových lokomotivách i atomových automobilech. Mnozí věřili, že energie ukrytá v jádru atomu změní svět k lepšímu.

Současně však rostlo napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Když Moskva v roce 1949 úspěšně odpálila svou první atomovou bombu a o čtyři roky později i vodíkovou bombu, začala nová etapa studené války.

Počátkem šedesátých let se svět ocitl na pokraji katastrofy hned několikrát. V roce 1961 vyrostla Berlínská zeď. O rok později přivedla kubánská raketová krize lidstvo nebezpečně blízko jaderné válce. V Pentagonu panovalo přesvědčení, že je třeba hledat stále nové způsoby, jak odstrašit protivníka.

Právě v této atmosféře vznikl v roce 1957 Projekt Pluto.

Jeho cílem bylo vytvořit zbraň, která by dokázala proniknout hluboko do sovětského vzdušného prostoru bez ohledu na radary, protiletadlové rakety nebo stíhací letouny.

Raketa bez nádrže

Myšlenka byla na svou dobu téměř neuvěřitelná.

Klasický proudový motor spaluje palivo. Konstrukce Pluta měla fungovat jinak. V jejím středu se měl nacházet jaderný reaktor, který by zahříval proudící vzduch na extrémní teploty. Rozpálený vzduch by následně unikal zadní částí motoru a vytvářel tah.

Výsledkem měl být jaderný náporový motor.

Protože energii nezískával spalováním paliva, ale štěpením uranu, jeho dolet byl prakticky neomezený. Dokud reaktor pracoval, mohla střela pokračovat v letu.

Plánovaná raketa SLAM měla měřit přibližně 26 metrů, vážit kolem 27 tun a dosahovat rychlosti přes Mach 3. Letěla by ve výšce jen zhruba sto metrů nad zemí, aby se vyhnula radarům.

Ve srovnání s tehdejšími bombardéry šlo o revoluční koncept.

Zbraň, která by zabíjela i bez použití hlavic

Právě zde se projekt měnil z technického zázraku v něco mnohem znepokojivějšího.

Jaderný reaktor neměl ochranné stínění. Každý metr krychlový vzduchu procházející jeho útrobami byl vystaven intenzivnímu neutronovému záření. Výfukové plyny opouštějící motor byly radioaktivní.

Radioaktivita tedy nebyla vedlejším důsledkem použití zbraně. Byla součástí její konstrukce.

SLAM měla navíc nést až šestnáct termonukleárních hlavic. Po vstupu nad území protivníka by postupně zasahovala jednotlivé cíle a pokračovala dál.

Ani tím však její mise nemusela skončit.

V některých návrzích měla po odhození všech hlavic dále létat nad nepřátelským územím. Samotný reaktor představoval nebezpečí, které mohlo zamořovat další oblasti. Objevovaly se také úvahy, že nadzvukový let v malé výšce by vytvářel tak silné rázové vlny, že by mohl poškozovat budovy a ničit infrastrukturu i bez použití jaderných zbraní.

Pluto tak spojovalo vlastnosti strategického bombardéru, řízené střely, radiologické zbraně i létajícího jaderného reaktoru do jediného stroje.

Poušť, kde vznikala zbraň budoucnosti

Američané nezůstali pouze u teoretických výpočtů.

V nevadské poušti vyrostlo rozsáhlé testovací zařízení známé jako Nevada Test Site (NTS), Area 25. Protože nikdo nikdy předtím podobný motor nestavěl, musela vzniknout zcela nová infrastruktura.

Byly vybudovány obrovské zásobníky stlačeného vzduchu, speciální potrubní systémy i zařízení schopná simulovat podmínky letu rychlostí několika Machů. Jen příprava jednotlivých testů představovala mimořádně složitou operaci.

První experimentální reaktor Tory II A byl spuštěn v roce 1961. Potvrdil, že základní princip funguje. O tři roky později následoval výkonnější Tory II C.

Dne 20. května 1964 přišel okamžik pravdy.

Reaktor dosáhl výkonu stovek megawattů a pracoval přesně podle očekávání. Vědci sledovali údaje na přístrojích a uvědomovali si, že právě překročili hranici mezi teorií a realitou.

To, co ještě nedávno připomínalo fantastický román, se proměnilo ve skutečnou technologii.

Problém, který nikdo nedokázal vyřešit

Právě ve chvíli největšího technického úspěchu se objevil problém.

Kde takovou zbraň vlastně vyzkoušet?

Jakmile by motor nastartoval, začal by vypouštět radioaktivní částice. Zkušební let nad územím Spojených států byl politicky nepředstavitelný. Nikdo nechtěl riskovat kontaminaci vlastního území.

Padaly návrhy, aby střela létala nad Tichým oceánem po předem stanovené trase. Po skončení testu měla být navedena do moře nebo zničena na dálku.

Ani to však neřešilo všechny problémy. Co kdyby se porouchala? Co kdyby změnila kurz? Co kdyby spadla na území spojence?

Čím více se projekt blížil praktickému nasazení, tím více podobných otázek přibývalo.

Nástup jiné technologie

Zatímco Pluto postupovalo vpřed, svět zbrojních technologií se měnil.

Americké mezikontinentální rakety Atlas, Titan a později Minuteman nabízely jednodušší a bezpečnější řešení. Dokázaly zasáhnout cíl během několika desítek minut a nebylo nutné provozovat létající jaderný reaktor.

Pentagon si začal uvědomovat, že náklady i rizika projektu převyšují jeho přínosy.

V červenci 1964 byl Projekt Pluto definitivně ukončen.

Do programu byly investovány stovky milionů dolarů a tisíce hodin práce předních amerických vědců. Přesto nikdy nevzlétl jediný letuschopný exemplář.

Projekt, který fungoval až příliš dobře

Na celé historii Pluta je nejpozoruhodnější jeden paradox.

Program nebyl ukončen proto, že by selhal.

Byl zastaven ve chvíli, kdy se ukázalo, že jeho základní princip skutečně funguje.

V nevadské poušti dnes po projektu zůstávají především fotografie, technické výkresy a několik staveb pomalu mizících pod vrstvami písku a prachu. Přesto představuje jeden z nejvýmluvnějších symbolů atomového věku.

Připomíná dobu, kdy byli lidé schopni navrhnout létající jaderný reaktor určený k bombardování celého kontinentu. A také skutečnost, že někdy může být největším úspěchem vědy a politiky rozhodnutí nepokračovat dál.

Seznam použitých zdrojů:

[1] WIKIPEDIA. Project Pluto. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Project_Pluto

[2] WIKIPEDIA. Supersonic Low Altitude Missile. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Supersonic_Low_Altitude_Missile

[3] WAR HISTORY ONLINE. LTV SLAM – Project Pluto. Dostupné z: https://warhistory.org/article/ltv-slam-project-pluto/

[4] ALL THE SCIENCE. What Was Project Pluto? Dostupné z: https://www.allthescience.org/what-was-project-pluto.htm

[5] DESIGNATION-SYSTEMS.NET. SLAM (Supersonic Low Altitude Missile). Dostupné z: http://www.designation-systems.net/dusrm/app4/slam.html

[6] VOUGHT HERITAGE. SLAM – Supersonic Low Altitude Missile. Dostupné z: http://www.vought.org/products/html/slam.html