Článek
Ještě svítalo a na krajinu severní Francie padala drobná, studená mlha. Uhelný revír dýchal těžkou směsicí kouře a páry; nad haldami se válela nízká olověná oblaka. U brány dolu Courrières postávali muži v černých kabátech, hrnky s kávou jim dýmaly v rukou a kapky rosy se jim chytaly na knírech. Byla sobota 10. března 1906, něco málo po šesté ráno. Vzduch vibroval monotónním skřípáním rumpálu, který spouštěl první klec do třistametrové hloubky. Osmiletý Marcel Caron, nejmladší z těch, kdo toho dne rozsvítili hornickou lucernu, pevně stiskl ukazováček svého otce. Starý Caron se usmál, aby skryl únavu a vtiskl mu do dlaně kus chleba na pozdější svačinu. Horníci se posunuli blíž k sobě, rameno na rameno, než se těžní klec zhoupla do prázdna. Ozvalo se svištění lan, drobný záškub, a pak klec mizela dolů, do tmy, do zápachu uhlí a potu.
V nižších patrech šachty už dřívější směna rozbíhala práci. Vlhké záseky štol odrážely chvějivé odlesky karbidových lamp, v dálce se neslo duté ťukání kladiv; zde dole člověk vnímal čas jen podle toho, jak rychle mu žíly v spáncích pulzovaly pod přilbou. Někteří chlapi ještě klečeli, aby políbili medailon svaté Barbory připevněný ke stěně; jiní žertovali o večerním pivu v hospodě. Nikdo nepostřehl, jak se prach z čerstvě odstřelené sloje začal ve vzduchu tiše usazovat do hutného mračna.
V 6:34 se podzemí nadechlo. Stačila jediná jiskra — možná od zaseknutého dláta, možná z lucerny, možná z tříštícího se kamene — a směs metanu a uhelného prachu vybuchla. V první vteřině syknutí, v druhé vichřice, v třetí peklo. Tlaková vlna se prohnala chodbami rychlostí hurikánu, proměnila dřevěné výztuhy na rozžhavené pochodně a vyrazila táhla větráků tak silně, že se převrátily navijáky na povrchu. Teplota stoupla nad tisíc stupňů; kdo byl blízko epicentra, zmizel beze stopy. O kousek dál se těla měnila v hořící siluety, jejichž kosti se bortily dřív, než stačily vykřiknout.
Na povrchu zazněl rachot, jaký dosud nikdo neslyšel: zem se nadmula, jako by se spodní vrstvy chtěly vyvalit na světlo. V nedalekém Lens praskla okna, v Liévin se zřítily komíny prádelny. Koně spadli na kolena a z nozder jim vystříkl horký dech; husy na dvorku se rozletěly k nebi. Hornické ženy vyběhly z domků bosé a s děsivou jistotou pochopily, co se stalo.
Před těžní věží se rychle srotil dav. Vzduch byl těžký, horký a páchl sírou. Z ústí šachty se valil hustý kouř, jako by samotné peklo vydechovalo popel. Paní Lafleur se vrhla k bráně, křičela jméno svého muže Luciena a lomcovala masivními vraty. U plotu omdlela dívka v bílých šatech potřísněných uhelným prachem; zvedl ji doktor Poisson a marně hledal puls, zatímco na ně dopadaly šupiny sazí.
Dělníci na nádvoří slyšeli pod nohama druhý, dutější úder — to se v podzemí hroutily stropy. Inženýři křičeli protichůdné příkazy: jeden rozkázal zavřít větrací klapky, druhý je chtěl otevřít; třetí navrhoval vypustit vodu do šachty. Přes všechen ruch se z nádvoří ozval jen jeden jasný zvuk: praskání nosníků, které se lámaly, jako když se láme obří hřeben. Nahoře se lidé rozprchli, dole bylo už jenom ticho.
Teprve za soumraku se první přeživší, celí černí a oslepení, vyškrábali do patra, kde kdysi býval sklad nářadí. Jeden z nich, starý horník jménem Étienne Derode, nesl na zádech bezvládné tělo přítele, přitisknuté k rameni tak pevně, až se zdálo, že je s ním srostlé. Byl to však jen útržek zázraku: většina horníků uvázla v bludišti sutin a ohně. Nad ránem, když mlha stoupla nad kopce a prolomil se chlad, klečely před bránou stovky žen a dětí ve společné modlitbě, která později přerostla v tupý, hrozivý nářek.
Záchranné oddíly přijely až třetího dne. Němečtí, britští i rakouští specialisté se s kyslíkovými přístroji plazili do komínů a naráželi na ohořelé trámy jako na brány spáleného města. Čtvrtého dne vyvedli třináct mužů. Jejich tváře byly ztuhlé, oči zvířecí a těla zčernalá, jako by se vynořila z jádra koksové pece. Přežili na vodě stékající po mokrém písku a na dřevu z výztuh, které žvýkali, aby udrželi jazyk vlhký. Na povrch však doprovodili jen hrstku — zbytek šachty se stal masovým hrobem.
Pohřby v Billy‑Montigny se táhly dva týdny, přes střed města táhla procesí plná křížů a pohřebních dechovek. Nad uniformovaným doprovodem zvonily zvony z kamenného kostela, do nichž se mísily výkřiky vdov, které žádaly spravedlnost. Ze smutku se vyklubala zlost. Stávky ochromily celý uhelný průmysl, lokomotivy stály bez uhlí a ocelárny chladly.
Paříž reagovala rozděleně: jedni volali po armádním zásahu, druzí se dovolávali svědomí. Ať tak či onak, tragédie Courrières se zapsala do dějin jako memento. Výsledkem byly první státní záchranné sbory, přísnější bezpečnostní lampy, pravidelné ventilace, podzemní úkryty. V roce 1906 už nebylo možné pokrčit rameny nad stovkami ohořelých přileb — protože pod nimi zůstala i jména a jména se mění ve vzpomínky.
Dnes se na místě kdysi monstrózního komplexu zvedají svahy porostlé břízami, v trávě se lesknou rezavé šrouby a zbytky kolejnic obrůstá mech. Každý krok po téhle půdě připomíná, že země občas vydá varovný výdech, aby připomněla cenu lidské práce — cenu, kterou jednoho březnového rána zaplatilo tisíc devadesát devět lidí a se kterou se musela vyrovnat celá Francie.
Seznam použitých zdrojů:
1. Reactions to the 1906 Courrières Colliery Mine Disaster [online]. SciSpace (PDF), [cit. 16. 6. 2025]. Dostupné z: https://scispace.com/pdf/disaster-and-discourse-reactions-to-the-1906-courrieres-1yvonvnph1.pdf
2. TUTTLE, Hilary. World’s Deadliest Mine Disasters [online]. New York: Risk Management Magazine, 1. 8. 2014 [cit. 16. 6. 2025]. Dostupné z: https://www.rmmagazine.com/articles/article/2014/08/01/-World%27s-Deadliest-Mine-Disasters-
3. STUFF YOU MISSED IN HISTORY CLASS. Courrières Mine Disaster of 1906 [online podcast]. iHeartRadio, 20. 1. 2016 [cit. 16. 6. 2025]. Dostupné z: https://www.iheart.com/podcast/105-stuff-you-missed-in-histor-21124503/episode/courrieres-mine-disaster-of-1906-30207450/
