Článek
Jste nejmocnějším mužem jedné z největších říší Evropy a přesto vás vyděsí i židle. Ne proto, že by byla nepohodlná – ale proto, že by mohla způsobit, že se roztříštíte na tisíc kousků. Příběh Karla VI. Francouzského není jen poznámka pod čarou v učebnicích dějepisu. Je to gotický román, který se odehrál naživo. Tragikomedie, která by mohla konkurovat i nejzvláštnějším příběhům Tima Burtona. Jenže tahle se neodehrávala v říši fantazie, ale na dvoře v Paříži.
Na začátku bylo všechno perfektní. Mladičký Karel, syn Karla V. Moudrého, nastoupil na trůn jako zjevení – krásný, nadějný, s diplomacií v krvi. Francie, zmítaná následky stoleté války, potřebovala klid. A on jí ho chtěl dát. Jenže klid, jak se ukázalo, byl iluze. A iluze byly něco, v čem se Karel naučil žít až příliš dobře.
Když se v hlavě zatáhnou mraky
Ten den v roce čtrnáct set devadesát dva začal jako mnoho jiných letních dnů ve Francii – dusno, horko, křik koní a zbrojnošů. Král Karel VI., tehdy devětadvacetiletý, se svým dvorem vyrážel na cestu z Le Mans do Bretaně, aby potrestal jednoho vzbouřeného vazala. Nikdo netušil, že právě tato výprava navždy změní tvář francouzské monarchie.
Někde v lesích poblíž vesnice Le Mans, obklopen rytíři a šlechtici, se to stalo. Najednou – jako blesk z čistého nebe – se Karlovi před očima mihne postava v bílém. Dodnes se neví, kdo to byl. Duch? Anděl? Pomatený poutník? Některé verze tvrdí, že šlo o zbědovaného muže, který se zjevil zpoza stromů a šeptal králi cosi o zradě a zkáze. Jiné tvrdí, že to byl jen neškodný kolemjdoucí. Ale v Karlově mysli se ten okamžik přetavil ve zlom.
Král se zničehonic zastaví, jeho oči se rozšíří, sevře jílec meče – a bez varování se obrátí proti vlastním lidem. Jako posedlý začne sekat hlava nehlava. Křik, zmatení, krev. Než ho někdo stihne zastavit, je jeden z jeho rytířů mrtvý. Ostatní jsou v šoku. Nikdo nechápe, co právě viděli. A pak – naprosté ticho. Karel padá na zem, třese se, jeho tělo se zmítá v křečích, jako by se ho zmocnil ďábel nebo horečka.
Když se konečně zvedne, je v jeho pohledu něco jiného. Prázdnota. Ticho. Král je zpět – ale zároveň není. Jeho oči vypadají, jako by patřily někomu jinému. Od té chvíle se proměňuje ve stín, v nevyzpytatelnou bytost. Jeho mysl se postupně propadá do hlubin temnoty, ze kterých už nikdy nevyplave. Útoky zuřivosti se střídají s obdobími, kdy nepoznává ani svou ženu, ani své děti. Někdy zapomene, že je králem. Jindy odmítá jíst, protože je přesvědčený, že jídlo je otrávené. Někdy mlčí celé týdny, sedí u okna a mluví se stromy.
Představte si dvůr, kde král z ničeho nic začne bloumat chodbami, oblečený jen v noční košili a křičí, že jeho tělo je prázdné, duté jako sklenice. Představte si generály a kancléře, kteří se snaží jednat o válce s Anglií, zatímco jejich vládce stojí v koutě a hraje si s oblázkem, jako by byl dítětem. Každé ráno je jako loterie – bude dnes král přítomen na audienci, nebo se ho ráno pokusí lapit v zahradě, kde se bude pokoušet mluvit s růžemi?
A pak přišlo sklo
Anebo spíš: přesvědčení, že sklem je. Někdy kolem roku čtrnáct set pět, kdy už byly jeho stavy hluboké a časté, začíná být patrné, že Karlova nemoc dostává novou, absurdní podobu. Král se začíná bát doteku. Tvrdí, že je vyrobený z křehkého skla – doslova. Že jeho kosti nejsou z masa a krve, ale z křišťálu, který by se mohl při sebemenším nárazu roztříštit na tisíce kousků.
Začíná odmítat lidský kontakt. Zakazuje svým sluhům, aby se ho dotýkali. Stráže nesmějí pomoci, ani když upadne. Jeho komnaty se mění v měkkou klec – všude polštáře, závěsy, žádné tvrdé rohy. Nosí vrstvy měkkých oděvů, často sametových, a pod nimi dokonce i výztuhy z kovu, které mají „udržet jeho tělo pohromadě“.
Dvůr se musí přizpůsobit. Je to fraška, ale nikdo se nesměje. Ne proto, že by nebylo čemu – ale protože je to zakázáno. Každý pohyb u krále je pomalý, předem promyšlený, bez náznaku prudkosti. Jeho osobní lékař si do záznamů jednou poznamenal, že „Jeho Veličenstvo nevstupuje do hovoru, protože naslouchá hlasům vycházejícím z vlastních nohou“. Jiný lékař se pokusil aplikovat tehdejší léčbu – pouštění žilou a modlitby – a král ho vyhnal s výkřikem, že jeho krev je křišťálová a každá kapka je jako střep.
A dvůr? Dvůr tančí dál. Se sklopenýma očima. Na špičkách. V zemi, kde král žije ve světě, který je pro ostatní neviditelný – v zemi, kterou ovládá muž, který se bojí, že se rozbije. A zatímco se jeho mysl tříští jako skleněná váza, politické intriky rostou, válka bují a Francie se pomalu, ale jistě propadá do chaosu.
Zatímco král řeší svoje skleněné kosti, Francie krvácí. Anglie je silná, Burgunďané kují pikle, Orleánská frakce chce moc. Všichni hrají hru s neviditelným králem, který občas mluví latinsky ve spánku a občas nechává podepsat dekrety, kterým nerozumí ani jejich pisatel.
Po bitvě u Azincourtu (kde Francouzi utrpí porážku století) se stane něco, co by ve fikci působilo jako neuvěřitelný zvrat – Karel podepíše smlouvu, která předává francouzskou korunu Angličanům. Dědic, jeho vlastní syn, je vyškrtnut. Proč? Protože v době, kdy bylo potřeba rozhodnout, byl král zavřený ve svém pokoji a přesvědčený, že ho slunce pálí, protože se odráží od jeho křišťálového čela.
Nikdo neví, kolik ze svého světa Karel vnímal. Poslední roky jeho života byly střídáním ticha, náhlých výbuchů, apatie a zvláštních rozhovorů se zrcadlem. Král, který se kdysi nazýval Milovaným, zemřel v čtrnáct set dvacet dva, v Paříži. Bez slávy. Bez lítosti. Možná jen s tichým cinknutím v mysli, když se ta skleněná iluze konečně zlomila.
Použité zdroje:
1. Brigden, J. (n.d.). The French king who thought he was made of glass. Sky HISTORY TV Channel. https://www.history.co.uk/articles/glass-act-the-delusion-that-made-charles-vi-think-he-was-made-of-glassHISTORY+3Sky HISTORY TV channel+3JSTOR Daily+3
2. Soth, A. (2018, March 29). The French King Who Believed He Was Made of Glass. JSTOR Daily. https://daily.jstor.org/french-king-who-believed-made-glass/JSTOR Daily+1Sky HISTORY TV channel+1
3. Zarevich, E. (n.d.). Glass Delusion: A Rare and Sometimes Royal Disorder. Inspire the Mind. https://medium.com/inspire-the-mind/glass-delusion-a-rare-and-sometimes-royal-disorder-6d28730539bdMedium
