Článek
Vzduch je hustý jako med. V kamenných zdech se ztrácí ozvěna kroků, zpěv kněžek se mísí s praskáním ohně a vůní myrhy.
Uprostřed chrámového nádvoří sedí několik žen – zahalené, mlčící, nehybné. Každá z nich čeká. Každá z nich ví, že nemůže odejít, dokud nenaplní zákon bohyně Mylitty.
Jedna z nich – mladá, s tmavými vlasy a očima, v nichž se zrcadlí oheň lamp – svírá ruce v klíně. Na čele má prach a pot, na rtech modlitbu. Už třetí den sedí na kameni, který se rozehřál sluncem. Viděla přicházet i odcházet desítky mužů. Cizince s tvářemi spálenými větrem, vojáky v bronzových přilbicích, obchodníky s vůní kadidla a zlata. Všichni procházejí kolem ní, ale žádný se nezastavil.
Na západě se slunce sklání a chrám se zbarví do bronzu. Kněžka pomalu prochází mezi ženami, v ruce drží svazek palmových větví. Lehce se jimi dotýká jejich ramen. „Bohyně vidí,“ říká. „Bohyně čeká.“
Žena se zhluboka nadechne. Zvedne oči – jen na okamžik – a spatří muže, který stojí opodál.
Má šedý plášť, v ruce měšec. Pomalým krokem se k ní přibližuje.
A pak to zazní – ten zvuk, který určuje osud: cinknutí mince.
Stříbrný kroužek dopadne do jejího klína. Žena se neodváží pohlédnout na dárce. Ví, že od této chvíle už nepatří sobě, ale bohyni. Zvedá se a následuje ho. Dav kolem nich se tiše rozestoupí.
Zákon bohyně
Starověký historik Herodotos, který Babylon navštívil v 5. století př. n. l., napsal o tomto zvyku s úžasem i nepochopením:
„Každá žena narozená v zemi musí alespoň jednou usednout v posvátném chrámu bohyně Mylitty a spojit se s cizincem… Žena, která jednou usedla, nesmí odejít, dokud jí některý z mužů nehodí stříbrnou minci do klína a neodvede ji mimo svatyni… Mince může být jakkoli malá, neboť je to dar bohyni. Žena musí odejít s prvním, kdo ji vyzve, a odmítnout nesmí. Když se vrátí, je čistá – a žádný další dar, byť velký, ji už nesvede.“
Tento zákon byl nepsaným pilířem víry. Podle něj každá žena – od princezen až po otrokyně – musela vykonat oběť bohyni. Šlo o rituál přechodu, o očištění těla i duše.
Z pohledu Babylóňanů to nebyla hanba, ale čest.
Když žena usedla na kamennou lavici chrámu, vzdala se sama sebe, své hrdosti, své krásy i studu.
Vzdala se, aby mohla být znovu přijata.
Spojení s cizincem bylo symbolem plodnosti, rovnováhy, jednoty světa.
Jenže Herodotos sám poznamenává s hořkostí, že ne všechny ženy byly vyvoleny rychle:
„Ty, které jsou nehezké, musejí čekat dlouho, než jim bohyně sesílá cizince. Některé čekají tři či čtyři roky.“
A tak se z posvátné oběti stávala zkouška trpělivosti.
Rituál těla a víry
Za těžkými závěsy se svět proměňuje. Oheň tančí po stěnách, zlaté lampy házejí stíny po mozaikách bohyně Ištar.
Žena se zastaví u kamenného sloupu. Cizinec k ní přistoupí. V jeho tváři není pýcha ani chtíč — jen klid.
Nabízí jí ruku. Ona ji přijímá.
Když se jejich těla spojí, není to tělesná rozkoš. Je to úkon. Modlitba beze slov, přijatá bohyní, která se dívá shůry skrze svaté lampy.
V Babylónu se věřilo, že takové spojení obnovuje sílu země, že s každým aktem lásky v chrámu rozkvétají pole, zraje obilí a řeky se naplňují vodou. Žena se stává nádobou úrody, muž nástrojem.
Jejich dotek má udržet svět v chodu.
Když obřad skončí, žena se pomalu vrátí zpět na nádvoří. Omyje si ruce v misce s mlékem, odloží závoj a dotkne se oltáře bohyně. Kněžka jí podá květ z lotosu – znamení očištění. Od té chvíle je „svatá“, nedotknutelná. Žádný muž už si ji nesmí koupit, žádná mince už nesmí dopadnout do jejího klína.
Zpěv města
Chrám bohyně Mylitty stál u břehů Eufratu, kde se město rozlévalo do labyrintu ulic, trhů a kanálů. Vzduch byl plný křiku obchodníků, vůně kadidla a zvuku zvonů.
Když nastal svátek bohyně, chrám se otevřel. Všichni, kdo byli schopni zaplatit minci, mohli vstoupit.
Zpěv kněžek, bubny a flétny zněly do noci. A mezi sloupy se mihotala těla, která se modlila dotekem.
O století později o podobném zvyku píše i Strabón, řecký filozof a geograf.
Ten zmiňuje, že ženy v syrských a fénických chrámech bohyně Astarté konaly totéž:
„Než vstoupí do manželství, musí obětovat své tělo cizincům, aby je bohyně přijala.“
Byl to řád, který se opakoval napříč kulturami Mezopotámie — od Ninive po Tyros.
Bohyně lásky se všude jmenovala jinak, ale její jazyk byl vždy stejný: jazyk těla.
Mince v klíně
Mince, která dopadne do klína, je víc než platba.
Je to znamení vyvolení, zpečetění osudu. Symbol mužského rozhodnutí a ženského přijetí.
Zvuk mince, když dopadne na látku, je zvukem přechodu – ze studu do vykoupení, z dívky v ženu, ze smrtelnice v zasvěcenou ženu.
V babylonských kronikách se uvádí, že mince neměla být nikdy zvednuta rukou. Musela zůstat, dokud ji žena sama neodnesla kněžce. Ta ji vložila do měděné schránky, zapečetila voskem a vyslovila modlitbu bohyni:
„Tvé tělo bylo viděno, tvé tělo bylo přijato. Země zůstane plodná.“
Některé mince se uchovaly – archeologové je nalezli v ruinách chrámů s nápisy bohyně Ištar. Jsou drobné, nezdobené. Jen kus kovu, který kdysi rozhodl o lidském osudu.
Noc bohyně
Když se den nachýlí, nádvoří chrámu se vyprázdní. Zůstává jen několik žen, které dosud nepoznaly dotek. Sedí, zahalené až po čelo, ve stínu zlatého oltáře. Kněžka jim šeptá modlitbu o trpělivosti:
„Bohyně nespěchá. Bohyně ví.“
Jsou to slova víry i bezmoci.
Na obloze se zvedá vítr, v dálce duní bouře. Ale chrám stojí nehnutě.
A ženy dál čekají.
Autor: NPC
Seznam použitých zdrojů:
1. HERODOTUS. The Histories: Book I, 199. [online]. Dostupné z: https://therealsamizdat.com/2015/04/07/herodotus-and-strabo-on-babylonian-temple-prostitution/
2. BOUZON, Emmanuel. Le mythe de la prostitution sacrée. Kernos [online]. 2011, č. 24. Dostupné z: https://journals.openedition.org/kernos/2653
3. WESTBROOK, Raymond. Sex, Law, and Society in the Ancient Near East. eScholarship [online]. 2003. Dostupné z: https://escholarship.org/uc/item/2hn029m9
4. BUDIN, Stephanie L. The Myth of Sacred Prostitution in Antiquity. Cambridge: Cambridge University Press, 2008. [online]. Dostupné z: https://assets.cambridge.org/97805218/80909/excerpt/9780521880909_excerpt.pdf
