Článek
V létě roku 1441 se nad Kjótem vznášel kouř z domů, chrámů i lidských těl. Město, kdysi symbol císařské důstojnosti, se změnilo v bojiště klanů. Na tržišti před bránou Rokkaku stáli lidé, kteří mlčky sledovali, jak muž v dřevěné kleci pomalu hoří. Nebyl to zločinec, jak bychom jej chápali dnes. Byl to obchodník, který prodal rýži vojákům nepřátelského klanu bez svolení svého pána.
„Zradil důvěru svého daimjó,“ řekl velitel stráže. Nikdo se neptal po důkazech, nikdo nesepisoval výpovědi. Trest byl samozřejmostí. Zrada, byť nepatrná, znamenala smrt. A tak obchodník umíral zaživa v plamenech, zatímco jeho rodina byla popravena ještě před ním.
V té době bylo Japonsko roztržené. Šógunát Ašikaga ztratil moc, provincie ovládali místní páni a zákon přestal existovat. Každý daimjó měl vlastní pojetí spravedlnosti. A v mnoha z těchto domén platilo prosté pravidlo: kdo poruší řád, musí zemřít.
Zákon smrti
V polovině 15. století se Japonsko propadlo do období známého jako Muromači a následného Sengoku jidai – Věku válčících států. Centralizovaná vláda se rozpadla a soudní systém zmizel v chaosu. Mocní vládli silou a trestali okamžitě.
V provincii Yamashiro se dochoval záznam o rolníkovi, který ukradl dva pytle rýže, aby nakrmil rodinu během neúrody. V noci ho chytli a bez soudu přibili na dřevěný kříž. Ráno byl mrtev, jeho tělo vystaveno u cesty s cedulkou: „Zákon pánů je věčný.“
V jiném záznamu z provincie Kai (1456) kronikář popisuje osud buddhistického mnicha, který kázal proti válkám daimjó. Pán klanu Takeda jej nechal zatlouct do dřevěné klece a ponechat napospas slunci, dokud nezemřel. Mnichova slova prý zněla: „Zabíjíte, abyste chránili řád, který jste sami zničili.“
Byly to činy brutální, ale ve své době logické. V myšlení tehdejší společnosti byl zločin chápan jako narušení rovnováhy. Smrt provinilce nebyla jen zánikem, ale návratem k rovnováze, k harmonii, kterou narušil jeho čin.
Tisíc způsobů smrti
A tak, i když byl trest jediný, jeho podoby se lišily. Japonci vyvinuli celý systém poprav, kde každá forma smrti nesla jiný význam.
Pro obyčejné lidi to byly popravy veřejné, kruté a exemplární. Běžné byly popravy useknutím hlavy, ukřižováním (haritsuke) nebo upálením (yakibozu). Pro žháře se volilo upálení, pro zloděje probodnutí, pro zrádce rozčtvrcení. Některé provincie používaly i kama-iri – vaření zaživa v kotli, převzaté z čínské praxe.
Každý daimjó měl svůj vlastní „podpis“ smrti. Klany Hosokawa a Yamana, které soupeřily o Kjóto, se předháněly v drsnosti. Roku 1432 nechal pán Hosokawa svázat skupinu zrádců a dát je do sudu, který byl pak srolován z kopce do řeky Kamo. V roce 1479 zase podle kroniky Ōnin-ki nechal velitel města Nijo podpálit celý dům, v němž se skrýval muž, který urazil jeho dceru.
Samurajové měli zvláštní výsadu: mohli zemřít „čestně“ – vykonat seppuku. Ale i to byl trest smrti, jen estetizovaný. Zločin se neodpouštěl nikomu, jen se lišilo, zda musí člověk zemřít s tváří k zemi, nebo se vztyčenou hlavou.
Věk ohně a poezie
Paradoxem je, že právě v těchto letech, kdy Japonsko zažívalo největší vlnu násilí, se pozoruhodně rozvíjela jeho kultura. Na ulicích hořely hranice, ale v chrámech zenoví mniši skládali haiku.
V roce 1488 napsal básník Ikkyū Sōjun verš:
„Když kat setne hlavu zloději, slyším zvuk větru v bambusu.“
Ikkyū nebyl cynik. Věděl, že svět kolem něj se propadá do zmatku. Jeho poezie odrážela víru, že i v utrpení je řád, že smrt – jakkoli krutá – je součástí rovnováhy. Právě v té době se formovala estetika mono no aware, citlivost k pomíjivosti.
A tak v zemi, kde lidé denně sledovali popravy, vznikala jedna z nejjemnějších poetických tradic světa.
Poslední dny mnicha ze Surugy
Z kroniky Suruga nikki se dochoval příběh z roku 1462 o buddhistickém mnichovi Daitóovi, který veřejně kritizoval místního vládce klanu Imagawa. Mnich prohlásil, že „spravedlnost nezná meč“ a odmítl požehnat novému vojenskému tažení.
Byl zatčen, ale odmítl odvolat svá slova. Vládce nařídil tzv. hari-tsuke – přibití na kříž. Před smrtí Daitó pronesl modlitbu o pokoji duše svého kata. Když se kronikář ptal, proč to udělal, mnich odpověděl: „Protože v jeho světě není rozdíl mezi vrahem a soudcem.“
Tento příběh se stal v pozdějších stoletích symbolem střetu morálky a moci – a připomínkou doby, kdy každý přestupek či zločin byl rozsudkem smrti.
Návrat řádu – a konec absolutní smrti
Teprve s nástupem šógunátu Tokugawa roku 1603 se poměry začaly měnit. Země se sjednotila, války utichly a poprvé po dvou staletích chaosu vznikal právní systém, který rozlišoval mezi zločiny a tresty. Kodex Kujikata Osadamegaki v roce 1742 přinesl hierarchii sankcí: od veřejného zostuzení, přes vyhnanství až po popravu.
Ale duch staré doby nezmizel. Smrt zůstala dominantním trestem a katova čepel se leskla dál – jen nyní s pečetí zákona.
V roce 1721 například zaznamenaly úřady v Edu (dnešní Tokio) přes 1 300 poprav ročně, zatímco vězení sloužilo jen jako přechodné místo před exekucí. Japonci tak přešli z éry svévolné smrti do éry institucionalizované smrti.
Meč jako paměť
Když dnes stojíme před chrámem Sanjūsangen-dō v Kjótu, kde kdysi popravovali zrádce klanu Ašikaga, těžko si představit, že na těchto dlaždicích zemřeli stovky lidí, kteří „urazili řád“.
A přesto z těchto staletí chaosu povstala civilizace, která dokázala znovu vybudovat kulturu, právní stát i estetiku života.
Možná právě to je japonský paradox: schopnost spojit krásu s bolestí, poezii s popravou. A v tom paradoxu se ztrácí hranice – mezi životem a smrtí, vinou a spravedlností, vrahem a soudcem.
Seznam použitých zdrojů:
1. PIERRE, J. M. Culturally sanctioned suicide: euthanasia, seppuku, and terrorist martyrdom [online]. World Journal of Psychiatry, 2015 [cit. 2025-10-09]. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4369548/
2. JOHNSON, David T. The culture of capital punishment in Japan [online]. London: Palgrave Macmillan, 2021 [cit. 2025-10-09]. Dostupné z: https://library.oapen.org/bitstream/id/13c2abb4-c5d4-49a2-80a9-0b9e9119890d/1007193.pdf
3. HALL, John Whitney (ed.). Japan in the Muromachi Age [online]. Berkeley: University of California Press, 1977 [cit. 2025-10-09]. Dostupné z: https://archive.org/details/bub_gb_aiLYQ22ohmkC/page/n0/mode/2up
4. SEPPUKU [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2025-10-09]. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/seppuku
