Článek
Na vlhkém lesním podloží, v tichu a temnotě, pomalu klouže žlutavý organismus, který nevypadá ani jako zvíře, ani jako rostlina. Nemá mozek, nervy, oči ani žádný z tradičních smyslů. A přesto si pamatuje, kde byl. Pamatuje si, kde našel potravu. A dokonce se učí z vlastních chyb. Je to vápenatka mnohohlavá — jednobuněčný organismus, který svou jednoduchostí a zároveň nečekanou „inteligencí“ fascinuje vědu. A co víc — vyskytuje se i v lesích České republiky.
Na první pohled vypadá jako sliz, ale tento jednobuněčný organismus se chová jako zvíře, které ví, co dělá. V experimentu byla vápenatka umístěna do bludiště s dvěma kousky potravy na opačných koncích. Rozprostřela své výběžky všemi směry, ale jakmile detekovala potravu, stáhla ty nepotřebné a zanechala jedinou efektivní cestu. To, co bylo do té doby považováno za výsadu vyšších organismů s nervovým systémem, zvládla vápenatka s jedinou buňkou. A co víc — když byl experiment zopakován, reagovala rychleji. Jako by si pamatovala, co už jednou dělala.
A právě to je na ní nejzajímavější: má paměť, ale nemá mozek. Vědci zjistili, že její tělo zanechává slizové stopy — chemické značky, které jí signalizují, kde už byla. Tato vnější „paměť“ funguje jako navigační systém. Vápenatka si tímto způsobem vytváří mapu prostředí, kterou při dalším pohybu čte. Nejde o vzpomínku uloženou v neuronech — jde o čtení vlastních stop. Z hlediska biologie je to jednoduché. Z hlediska filozofie inteligence je to revoluční.
Další experimenty ukázaly, že vápenatka dokáže předvídat změny v rytmu prostředí. Pokud například každých 30 minut čelí chladu a suchu, po několika cyklech sama zpomalí svůj pohyb těsně předtím, než k rušivému podnětu dojde — jako by vnímala čas. Vědci spekulují, že v jejím metabolismu probíhají oscilace, které umožňují určit rytmus a předvídat budoucnost. Opět bez nervové soustavy. Bez vědomí.
To vše by už samo o sobě stačilo k tomu, aby byla vápenatka předmětem intenzivního vědeckého zájmu. Ale tím to nekončí. Když se dvě vápenatky setkají, dokážou sdílet zkušenosti. Když jedna z nich zažila stres nebo překážku, druhá se jí po spojení vyhne — i když sama nikdy danou situaci nezažila. Vědci popisují tento jev jako „sdílené učení skrze fúzi“. V podstatě jde o přenos informací mezi dvěma těly — bez slov, bez mozku, bez učení v klasickém smyslu.
Takové chování inspiruje nejen biologii, ale i technologie. Inženýři a informatici vytvářejí algoritmy inspirované vápenatkou, které pomáhají řešit optimalizační úlohy, například návrh dopravních sítí nebo elektronických obvodů. Vápenatka totiž umí najít nejefektivnější cestu mezi body bez jakéhokoliv předchozího plánu — metodou „zkus a vyhodnoť“. A překvapivě efektivně.
Otázka, kterou si dnes kladou nejen vědci, ale i filozofové, zní: co to znamená být inteligentní? Je to schopnost přemýšlet? Rozpoznávat vzory? Pamatovat si? Přizpůsobit se? A pokud to vše dokáže i jednobuněčný organismus, musíme redefinovat, co znamená „myslet“. Tím pádem bychom také mohli přehodnotit náš vztah k ostatním formám života — a možná i k technologiím, které se učí a adaptují bez vědomí.
Vápenatka mnohohlavá se vznáší někde na hranici mezi jednoduchostí a komplexností. Je tak primitivní, že nemá mozek. A přesto je tak pokročilá, že může naučit lidi, jak myslet jinak. V době, kdy rozvíjíme umělou inteligenci a debatujeme o vědomí strojů, bychom se možná měli víc podívat pod listí v lese. Protože někde tam klouže tvor, který se učí bez mozku – a přepisuje pravidla hry.
Seznam zdrojů:
1. Nakagaki, T., Yamada, H., & Tóth, Á. (2000). Maze-solving by an amoeboid organism. Nature, 407(6803), 470. https://www.nature.com/articles/35035159
2. Reid, C. R., Latty, T., Dussutour, A., & Beekman, M. (2012). Slime mold uses an externalized spatial „memory“ to navigate in complex environments. Proceedings of the National Academy of Sciences, 109(43), 17490–17494. https://www.pnas.org/content/109/43/17490
