Vought V-173 „Létající palačinka“. Letadlo, které popřelo všechna pravidla

Podzim roku 1942 nebyl dobou, která by přála fantaziím. Druhá světová válka pohlcovala celé kontinenty a americké továrny pracovaly ve dne v noci. Nad Evropou se odehrávaly obrovské letecké bitvy, v Pacifiku se střetávaly letadlové lodě a konstruktéři na obou stranách fronty horečně hledali způsob, jak získat převahu ve vzduchu. Každý nový prototyp mohl rozhodnout o životě tisíců vojáků.

Právě v takové době se na letišti společnosti Chance Vought v Connecticutu objevil stroj, který působil jako opravdu špatný vtip. Mechanici, piloti i návštěvníci byli zvyklí na elegantní siluety stíhaček a bombardérů. Tentokrát však z hangáru vyjelo cosi, co připomínalo spíše obří talíř než letadlo. Nemělo dlouhá křídla, nemělo klasický trup a jeho téměř kruhové tělo vypadalo, jako by ho někdo zploštil mezi dvěma deskami. Na obou stranách se otáčely mohutné vrtule a celý stroj budil dojem, že se každou chvíli převrátí na bok.

Někteří přihlížející se usmívali. Jiní kroutili hlavou. Málokdo věřil, že se taková podivnost dokáže odlepit od země. Když se však rozburácely motory a vrtule se změnily v rozmazané kruhy, letoun se rozjel po dráze s překvapivou jistotou. Po několika okamžicích se jeho kola odpoutala od betonu a stroj začal stoupat k obloze. V tu chvíli bylo jasné, že přítomní sledují něco mimořádného.

Nebyl to jen další experimentální prototyp. Byl to důkaz, že některá pravidla letectví nejsou tak neotřesitelná, jak se zdálo.

Muž, který se rozhodl bojovat s konvenčním myšlením

Za neobvyklým projektem stál americký inženýr Charles Henry Zimmerman. Zatímco většina konstruktérů usilovala o delší křídla a silnější motory, Zimmerman se soustředil na problém, kterému se ostatní příliš nevěnovali. Vadilo mu, že na koncích křídel vznikají víry, které zvyšují odpor a snižují účinnost letadla. Čím větší rozpětí křídel, tím větší byly podle něj i ztráty.

Místo aby hledal způsob, jak tento problém zmírnit, rozhodl se jej odstranit úplně. Začal rozvíjet teorii letadla, jehož celé tělo bude fungovat jako jedna velká nosná plocha. Byla to myšlenka natolik neobvyklá, že mnozí odborníci pochybovali, zda může fungovat mimo výpočty a větrné tunely. Zimmerman však nebyl snílek. Patřil mezi respektované letecké inženýry své doby a své teorie dokázal podpořit matematickými modely i experimenty.

Když svůj koncept předložil společnosti Chance Vought, našel překvapivě ochotné posluchače. Ještě větší zájem však projevil Úřad pro letectví amerického námořnictva (Bureau of Aeronautics), který hledal nové způsoby, jak provozovat letadla z palub lodí. Pokud by Zimmermanovy výpočty odpovídaly realitě, mohl vzniknout stroj schopný vzlétnout na velmi krátké vzdálenosti a přistávat tam, kde by běžná letadla neměla šanci.

Válka jako laboratoří odvážných nápadů

Druhá světová válka nebyla jen střetem armád. Byla také obrovskou soutěží technologií. Německo vyvíjelo první operačně nasazené proudové stíhačky. Britové zdokonalovali radarové systémy. Sovětský svaz hledal cesty ke stále účinnějším tankům a raketovým zbraním. Spojené státy investovaly miliardy dolarů do výzkumu, který měl přinést převahu na bojištích.

V tomto prostředí měl i zdánlivě bláznivý projekt šanci získat podporu. Námořnictvo totiž čelilo konkrétnímu problému. Letadlové lodě byly drahé a jejich paluby nabízely omezený prostor. Každý metr vzletové dráhy měl cenu zlata. Letoun, který by dokázal vzlétnout téměř z místa, představoval lákavou možnost.

Vought V-173 proto nebyl pouhou kuriozitou. Byl odpovědí na reálnou vojenskou potřebu. Pokud by uspěl, mohl změnit podobu námořního letectva.

Letadlo, které se odmítalo řídit zavedenými pravidly

První lety přinesly výsledky, které překvapily i samotné konstruktéry. V-173 nebyl rychlý a ani se od něj neočekávaly rekordní výkony. To, co fascinovalo piloty, byla jeho stabilita při nízkých rychlostech. Tam, kde by většina letadel začala ztrácet vztlak a přecházela do pádu, se létající palačinka stále poslušně držela ve vzduchu.

Důvodem byla kombinace neobvyklého tvaru a dvojice velkých vrtulí. Ty vytvářely silný proud vzduchu obtékající téměř celý povrch stroje. Výsledkem byl vztlak i v situacích, které by byly pro běžná letadla nebezpečné. Piloti mohli létat pod velmi vysokými úhly náběhu a stále si zachovávali kontrolu nad strojem.

Zkušební pilot Boone Guyton později vzpomínal, že V-173 působil neobyčejně přátelsky. Místo náhlých a nepředvídatelných reakcí se choval klidně a odpouštěl chyby, které by v jiném letadle mohly skončit tragédií. Právě tato vlastnost vzbuzovala pozornost vojenských plánovačů. Stroj, který se snadno pilotuje a jen obtížně havaruje, byl snem každého letectva.

Když si jej vyzkoušel hrdina Ameriky

Pověst neobvyklého letounu se rychle šířila mezi piloty i důstojníky. Netrvalo dlouho a za jeho řízení usedl jeden z nejslavnějších letců své doby. Charles Lindbergh, muž, který v roce 1927 jako první přeletěl Atlantik bez mezipřistání a měl za sebou velké zkušenosti s nejrůznějšími typy letadel.

Lindbergh nepatřil k lidem, které bylo snadné ohromit. Přesto na něj V-173 zapůsobil. Letadlo vykazovalo vlastnosti, které byly na počátku čtyřicátých let neobvyklé. Dokázalo létat pomalu, zůstávalo ovladatelné a působilo mimořádně stabilně. Každý další úspěšný let posiloval přesvědčení, že před konstruktéry stojí koncept s velkým potenciálem.

Nehody, které měly skončit hůř

Během zkoušek absolvoval prototyp téměř dvě stovky letů a ve vzduchu strávil více než 130 hodin. Tak intenzivní testovací program se samozřejmě neobešel bez problémů. Došlo k několika nouzovým přistáním i incidentům, které mohly skončit katastrofou.

Nejznámější nehoda nastala při přistání na pláži. Pilot se snažil vyhnout lidem nacházejícím se v prostoru dosednutí a prudce zabrzdil. Letadlo se převrátilo na záda a přihlížející očekávali nejhorší. K jejich překvapení však pilot vyvázl bez vážnějších zranění a samotný stroj utrpěl jen omezené škody.

Takové události přispěly k pověsti mimořádně odolného letadla. Konstrukce kombinující dřevo, plátno a kovové prvky vydržela více, než by kdokoli čekal od stroje tak neobvyklého vzhledu.

Sen o stíhačce budoucnosti

Úspěch prototypu vedl k ještě ambicióznějším plánům. Společnost Vought začala pracovat na bojové verzi označené XF5U. Nový letoun měl být rychlejší a vybavený výzbrojí odpovídající moderní stíhačce. Konstrukce využívala zkušenosti získané během testů V-173, ale posouvala celý koncept o několik úrovní dál.

Projekt vzbuzoval velká očekávání. Podle některých odhadů mohl XF5U kombinovat vysokou rychlost klasické stíhačky s mimořádně krátkým vzletem a přistáním. Pokud by se podařilo naplnit všechny předpoklady, mohlo jít o jednu z nejpozoruhodnějších bojových konstrukcí své doby.

Jenže zatímco konstruktéři zdokonalovali létající palačinku, svět kolem nich se měnil rychleji, než kdokoli očekával.

Smrtící soupeř jménem proudový motor

Konec války přinesl technologickou revoluci. Na obloze se začaly objevovat proudové letouny, které nabízely něco, čemu vrtulové stroje jen obtížně konkurovaly. Rychlost. Německý Messerschmitt Me 262 ukázal směr budoucího vývoje a po roce 1945 se touto cestou vydaly všechny velké letecké mocnosti.

Najednou už nebylo nejdůležitější vzlétnout na krátké dráze. Rozhodující se stalo překonat protivníka ve vzduchu rychlostí několika set kilometrů za hodinu. Koncept létající palačinky, který ještě před několika lety vypadal revolučně, začal ztrácet svou výhodu.

V roce 1947 byl projekt XF5U definitivně ukončen. Postavené prototypy skončily ve šrotu a sen o diskovitých stíhačkách se rozplynul dříve, než mohl vstoupit do aktivní služby.

Odkaz stroje, který vypadal nemožně

Dnes může Vought V-173 působit jako kuriózní poznámka pod čarou v dějinách letectví. Ve skutečnosti však představuje něco mnohem zajímavějšího. Je připomínkou doby, kdy byli konstruktéři ochotni zpochybnit téměř vše, co bylo považováno za samozřejmé.

Charles Zimmerman nevytvořil letadlo, které by změnilo průběh války. Nevytvořil ani stroj, který by vstoupil do sériové výroby. Dokázal však něco jiného. Postavil letoun, jenž vypadal absurdně, odporoval zavedeným představám a přesto fungoval. V době, kdy se většina lidí při pohledu na jeho výtvor smála, se totiž ukázalo, že létající palačinka umí to nejdůležitější.

Umí létat.

Seznam použitých zdrojů:

[1] SMITHSONIAN INSTITUTION. Vought V-173 „Flying Pancake“. [online]. Dostupné z: https://www.si.edu/object/nasm_A19610120000

[2] NATIONAL AIR AND SPACE MUSEUM. Vought Aircraft Heritage Foundation Retirees Finish Vought V-173 „Flying Pancake“ Following 8-Year Restoration Effort. [online]. Dostupné z: https://airandspace.si.edu/stories/editorial/vought-aircraft-heritage-foundation-retirees-finish-vought-v-173-flying-pancake

[3] SMITHSONIAN MAGAZINE. WRIGHT, Tim. Why There Will Never Be Another Flying Pancake. [online]. Dostupné z: https://www.smithsonianmag.com/air-space-magazine/restoration-vought-v-173-7990846/

[4] WIKIPEDIA. Vought V-173. [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Vought_V-173