Článek
Každý večer přicházel domů unavený. V šedých montérkách, s rukama ztvrdlýma od práce a v očích klid, který přináší jen vědomí poctivě odpracovaného dne. Dělal to kvůli nim – své ženě, dětem, domovu, který si vlastníma rukama postavil na okraji Libby. A ona ho čekala. Každý večer. Usmívala se, i když už dávno věděla, že ten prach z jeho oblečení nejde nikdy zcela vyprat.
Rozepnula mu pracovní bundu, sevřela ji v náručí a zamířila do koupelny. Ve dřezu, s rukavicemi nebo jen holýma rukama, začala drhnout tkaninu. Jako každý týden. Cítila ten pach – sladce zemitý, jako mokrý kámen. Někdy se jí z něj motala hlava, ale byla zvyklá. Prala montérky, protože ho milovala. Prala, protože věřila, že domov drží pohromadě díky malým každodennostem.
Netušila, že s každým otřením prachu, každým škubnutím látky, každým nádechem, vdechuje smrt. Azbestová vlákna, neviditelná a neúprosná, se jí usazovala v plicích jako časovaná bomba. Lékaři to objevili pozdě, až když se začala dusit i při běžné chůzi. Mezoteliom. Slovo, které do té doby neznala. Rakovina, kterou nedostala kvůli cigaretám ani špatnému osudu. Zabila ji láska. Láska, která prala montérky manželovi, jenž pracoval v důlní továrně na vermikulit – horninu plnou smrtícího azbestu.
Nezemřela jediná. Libby, malé město v Montaně, se stalo americkým synonymem pro průmyslovou genocidu. Celé komunity vdechovaly vzduch nasáklý azbestovým prachem. Děti si hrály na hřištích pokrytých kontaminovanou horninou, školní dvory byly vysypány z materiálu, který jejich otcové těžili. V továrně, která dávala práci. A zabíjela. Tichá, neviditelná a systematická vražda, která se roky maskovala za ekonomickou stabilitu.
V Libby se neprášilo kvůli nepořádku. Prášilo se z lásky k práci – jak říkali místní. Vzduch páchl důvěrou, kterou lidé vkládali do společnosti W.R. Grace & Co., majitele dolu. Té samé společnosti, která po celá desetiletí věděla, že jejich produkt je kontaminovaný vysoce nebezpečným typem azbestu. Interní dokumenty prokazují, že vedení firmy už od šedesátých let vědělo o riziku plicních onemocnění, o zvýšeném výskytu rakoviny mezi zaměstnanci i obyvateli města. Věděli to. A mlčeli.
V době největší produkce opouštělo závod v Libby přes 200 tun vermikulitu denně – a většina z něj byla kontaminována takzvaným tremolitem, jedním z nejagresivnějších druhů azbestu. Prach se šířil nejen po továrně, ale i po celém městě. Tovární odpady se využívaly jako výplň dětských pískovišť, sypali se s nimi příjezdové cesty. Lidé ho měli pod nehty, ve vlasech, na kůži. Vdechovali ho všude – doma, ve škole, v kostele, na dvorku. A vláda o tom nevěděla. Anebo vědět nechtěla.
Když se situace začala v 90. letech veřejně rozplétat, bylo pozdě. Stovky případů mezoteliomu, plicní fibrózy a dalších smrtelných onemocnění. Pohřební služby přestávaly stíhat. Lidé umírali tiše, bez veřejného hněvu. Až v roce 1999 přinesl novinář Andrew Schneider z The Seattle Post-Intelligencer první sérii článků, které odhalily katastrofický rozsah azbestové nákazy v Libby. Článek spustil lavinu vyšetřování. A otřásl Amerikou.
O rok později dorazil do města tým Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA). To, co našli, bylo horší, než se čekalo. Kontaminace byla doslova všudypřítomná – ve zdech domů, v půdě, v izolaci, v hromadách materiálu, který lidé roky považovali za bezpečný. V roce 2002 byl Libby oficiálně zařazen na národní seznam nejvážnějších ekologických zátěží a začala jedna z nejrozsáhlejších sanací v historii USA.
Čistící práce trvaly dvě desetiletí. Stovky domů musely být zbourány nebo dekontaminovány. Byly odstraněny stovky tisíc kubíků půdy. Sanace stála více než 600 milionů dolarů – a přesto podle expertů nikdy nemohla zcela odstranit všechen azbest. Některé domy, které byly označeny za vyčištěné, vykazovaly po letech znovu stopy kontaminace. Lidé žili dál. Ale s vědomím, že jejich město – jejich vzduch, jejich prach, jejich minulost – je nevratně otrávená.
V roce 2009 označila americká vláda Libby za oblast veřejné zdravotní nouze – první a jediný případ tohoto druhu v historii Spojených států. W.R. Grace & Co. byla žalována a po dlouhém soudním sporu odsouzena k odškodnému. Ale mnozí klíčoví manažeři unikli trestu. Peníze přišly. Životy ne.
Dnes je Libby tiché. Ulice jsou čisté, hřiště nově vysypané, domy zateplené jiným materiálem. Ale mezi stromy visí stín – stín důvěry, která byla zneužita. A mezi přeživšími i pozůstalými koluje věta, kterou si opakují jako modlitbu: „Ne kvůli tomu, co se stalo. Ale kvůli tomu, že to někdo věděl – a neřekl nám to.“
Seznam použitých zdrojů:
1. LARSON, Eric. W.R. Grace Under Fire [online]. The New Yorker, 2009 [cit. 2025-06-06]. Dostupné z: https://www.newyorker.com/news/news-desk/w-r-grace-under-fire
2. AP News. W.R. Grace offers $18.5M to settle Montana asbestos claims [online]. Associated Press, 2022 [cit. 2025-06-06]. Dostupné z: https://apnews.com/article/3533fb7fb90e366ec0e8c99868ed0545
3. MARKETWATCH. Berkshire Hathaway's BNSF Railway contributed to asbestos deaths in Montana town, jury rules [online]. MarketWatch, 2024 [cit. 2025-06-06]. Dostupné z: https://www.marketwatch.com/story/berkshire-hathaways-bnsf-railway-contributed-to-asbestos-deaths-in-montana-town-jury-rules-cd4a1248
4. SCIENCEDAILY. Asbestos Contamination: Health Impacts Of One Of The Nation's Largest Environmental Disasters [online]. ScienceDaily, 2009 [cit. 2025-06-06]. Dostupné z: https://www.sciencedaily.com/releases/2009/11/091102172255.htm
