Zamrzlí v ledu: Tragický konec Willoughbyho výpravy do Arktidy

Byl to sen o slávě, bohatství a objevení nové cesty na Východ, který se však proměnil v děsivou noční můru. V létě roku 1553 vypluly z Londýna tři anglické lodě pod velením sira Hugha Willoughbyho. Cíl byl jasný: najít severovýchodní cestu do Číny a Indie, obeplout Sibiř a zajistit Anglii nový obchodní koridor, který by jí umožnil velmi lukrativní obchod s kořením a hedvábím bez nutnosti čelit portugalské a španělské nadvládě nad tradičními trasami. Tato výprava, financovaná londýnskými obchodníky, byla odvážným krokem do neznáma. Muži na palubách lodí věřili, že když uspějí, jejich jména budou vytesána do historie vedle legendárních objevitelů jako Vasco da Gama a Marco Polo. Nikdo však netušil, že místo bohatství a slávy naleznou smrt v ledovém sevření Arktidy.

Flotilu tvořily tři lodě – Bona Esperanza, vlajková loď pod přímým velením Willoughbyho, Bona Confidentia a Edward Bonaventure, na jejíž palubě se plavil zkušený navigátor Richard Chancellor. Tato expedice byla první organizovanou snahou Anglie proniknout do neprobádaných severních moří. Dne 10. května 1553, za slavnostního rozloučení v londýnském přístavu, vyrazila flotila směrem k Norsku. Posádka byla plná nadějí, mezi muži panovalo přesvědčení, že jsou předurčeni k velkým činům. Přesto už první dny cesty naznačovaly, že osud má jiné plány.

Ledová zkouška: První varování Arktidy

Zpočátku šlo vše podle plánu. Anglická flotila, hrdě nesoucí vlajku vyšívanou samotnou královnou Marií, plula podél norského pobřeží s jistotou dobrodruhů, kteří věří, že osud jim přeje. Moře bylo klidné, vítr stál na jejich straně a mužstvo, i přes únavu z dlouhé plavby, si udržovalo morálku písněmi a vyprávěním příběhů o zlatých pokladech Východu. Míjeli skalnaté výběžky norské pevniny, obdivovali zasněžené vrcholky hor vystupující z mlhy a pozorovali hejna ptáků, kteří jim občas dělali společnost.

Když však zamířili dál na severovýchod, krajina se změnila. Místo zelených údolí a fjordů se před nimi rozprostřely nekonečné pustiny, bičované větry od Barentsova moře. Míjeli Lofotské ostrovy, ale jejich krása se ztrácela v houstnoucím šeru. Slunce se zde pohybovalo nízko nad obzorem, vrhalo podivné oranžové odlesky na mořskou hladinu a posádka začínala pociťovat tíseň z nekonečné běloby a ticha, které narušovalo jen skřípání dřeva a občasné kvílení racků.

Každá míle je nutila bojovat s narůstajícími obtížemi. Teploty klesaly, prsty námořníků ztuhly v mrazivém větru, a když dýchali, z úst jim stoupaly obláčky páry jako varovné signály, že se ocitají na hraně lidských možností. Ledová mlha se stala jejich neustálým společníkem. Hustá, neproniknutelná, nechávala je plout v temnotě bez jistoty, kde končí nebe a začíná moře.

V těchto podmínkách se lodě musely neustále vyhýbat nečekaným ledovým krám, které se objevovaly z mlhy jako podmořští predátoři, čekající na kořist. Námořníci křičeli varování, kormidelníci se snažili manévrovat mezi kusy ledu, ale každý pohyb byl rizikem. Někdy nebylo možné změnit směr včas a mohutné dřevěné trupy narážely do menších ker, které se tříštily jako sklo.

Počasí se měnilo nepředvídatelně. Chvíli byl vítr slabý, téměř neznatelný, a pak se znenadání proměnil v ledový poryv, který rval plachty a lámal ráhna. Muži začínali být podráždění, hádky se množily, a někteří už potají šeptali, že tato výprava je prokletá. Bylo jasné, že angličtí námořníci se ocitli v nepřátelském teritoriu, kde neexistuje slitování.

Pak přišla bouře. Ne obyčejná bouře, ale děsivý arktický uragán, který se prohnal mezi loděmi jako pomstychtivý duch severních moří. Vítr řval jako rozzuřená bestie, lomcoval s loděmi jako s dětskými hračkami a vrhal je proti sobě. Déšť a krupobití bičovaly paluby, dřevo sténalo pod náporem přírodních sil a muži se přivazovali k ráhnům, aby je rozběsněné moře nestrhlo do hlubin.

Vlajková loď Bona Esperanza se zmítala ve vlnách, zatímco Willoughby se snažil vydávat rozkazy přes hřmění bouře, ale jeho hlas se ztrácel v chaosu. Chancellorova Edward Bonaventure byla naposledy spatřena v záři blesku, než zmizela v neproniknutelné mlze. Když ráno konečně přišlo, moře bylo klidné, ale Chancellorova loď byla pryč. Marně ji volali, marně pátrali v nekonečné šedé prázdnotě. Zmizela, a s ní i naděje, že se flotila opět sjednotí.

Willoughby a jeho zbylé lodě se pokusili pokračovat dál. Ale osud jim přichystal krutou past.

Zamrzlí v pasti ledu

Bona Esperanza a Bona Confidentia se plavily dál, osamocené a opuštěné, zmítané nemilosrdnými vlnami severního moře. Po ztrátě Edward Bonaventure se mezi muži šířila nejistota. Každý večer se shromažďovali na palubě a v tichosti hleděli do nekonečné temnoty, kde zmizela Chancellorova loď. Věřili, že se s nimi jednoho dne opět shledají, že je osud nerozdělil nadobro. Ale s každým dalším dnem naděje slábla. Místo Chancellorovy flotily nacházeli jen stále větší kry, které se vynořovaly z mlhy jako předzvěst blížící se katastrofy.

Námořníci byli vyčerpaní. Déšť proměněný v ledovou tříšť bodal do tváří, promočené oděvy se měnily v krustu ledu a noc co noc se probouzeli s tělem strnulým mrazem. Přesto pokračovali. Poháněni neústupností Willoughbyho a neochvějnou vírou v cíl, který jim byl přislíben – nalezení nové, dosud neprobádané cesty do Číny. Ani ti nejzkušenější mořeplavci však nemohli tušit, jak nehostinné prostředí je čeká.

V září 1553, sotva pár měsíců po vyplutí z Anglie, se jejich osud naplnil. Ledová pouta sevřela obě lodě poblíž poloostrova Kola. Nejdřív to byly jen jednotlivé kry, do kterých mohli narážet a odrážet je bidly. Pak se ale moře kolem nich proměnilo v nekonečné bílé vězení. Nejprve se ještě snažili manévrovat mezi ledovými poli, doufajíce v průchod, ale pak přišel rozhodující okamžik. Masivní kra s ohlušujícím praskotem sevřela trup Bona Confidentia. Dřevo zasténalo, jako by lodě byly živými bytostmi, a s děsivým křupnutím se pohyb zastavil. Moře se změnilo v past, ze které nebylo úniku.

Námořníci věděli, že pokud chtějí přežít, musí si rozdělit zásoby. Ale jakmile spočítali sudy se solí naloženým masem a suchary, zjistili strašlivou pravdu. Loď byla vybavena na dlouhou cestu do Číny, ale ne na přežití v arktické zimě. Nebylo co počítat, nebylo co plánovat. Jídlo dojde dřív, než se ledy prolomí.

Dny se krátily, noci prodlužovaly. Slunce mizelo za horizontem stále dříve, až jednoho dne nepřišlo vůbec. Teplota klesala a s ní i poslední zbytky morálky. Ze tmy přicházeli nezvaní návštěvníci. Stopy ledních medvědů se objevovaly kolem zamrzlých lodí, obrovské siluety šelem se míhaly ve svitu pochodní. Muži zapalovali ohně, doufajíce, že plameny odeženou hladové dravce. Ale dřevo rychle docházelo a světlo nemohlo bojovat s nekonečnou zimní nocí.

Pak přišla smrt. Ne rychlá, ne slitovná, ale krutá, pomalá a nevyhnutelná. Nejprve podlehli ti, kteří už při vyplutí bojovali s nemocemi. Těla vyčerpaná zimou a hladem padala jedno po druhém. A když se objevily první příznaky kurdějí, námořníci věděli, že už jim není pomoci. Dásně jim krvácely, zuby se viklaly v ústech, klouby otékaly bolestivými vředy. Slabí muži ztráceli vůli k životu, přestávali reagovat na okolí a jen tiše umírali v záhybech svých přikrývek, zatímco jejich druhové hleděli do tmy s vědomím, že brzy je čeká stejný osud.

Někteří neunesli tíhu beznaděje a zešíleli. Jeden z námořníků byl spatřen, jak se bosý plahočí po palubě a šeptá nesrozumitelné modlitby, než zkolaboval do sněhu a už se nepohnul. Jiní se prostě přestali probouzet, jejich těla zkřehlá mrazem se stala součástí ledového vězení, které je pohltilo.

Zima udeřila naplno. Teploměr by tehdy ukazoval -40 °C, kdyby ho měli. Dřevo lodí se pokrylo tlustou vrstvou ledu, omrzliny znetvořily ruce těch, kdo se stále pokoušeli bojovat. Kajuty ztichly, smích a hovory byly už dávno zapomenutou minulostí.

Když konečně přišlo jaro roku 1554, bylo už pozdě. Na obzoru se objevila flotila ruských rybářských lodí. Připluli k dvěma nehybným plavidlům a zpočátku si mysleli, že jsou opuštěná. Ale když vkročili na palubu, uvnitř je čekala scéna, která jim vehnala led do žil. Padesát mužů, všichni mrtví, ztuhlí v různých polohách, jako kdyby se zastavili v čase.

A u svého stolu, v kapitánské kajutě lodi, seděl sir Hugh Willoughby. Hlava skloněná nad zápisky, prsty stále obepínající brk, oči upřené do prázdna. O čem přemýšlel ve svých posledních chvílích? Myslel na rodnou Anglii? Na svůj nesplněný sen o cestě do Číny? Nebo už tehdy tušil, že se stal součástí děsivé legendy, která bude strašit námořníky po další staletí?

Nikdy se nedozvěděl, že Richard Chancellor přežil. Že se mu podařilo dostat do Archangelska a navázat kontakt s carem Ivanem Hrozným. Že nakonec otevřel cestu pro anglo-ruský obchod, která se ukázala jako mnohem cennější než ztracený sen o severovýchodní cestě do Číny.

Willoughby a jeho muži zůstali tam, kde je zanechal osud – pohřbeni v ledu, zapomenuti v arktické pustině, jejich jména vyprávěná jen v šepotu větru a ve strašidelných příbězích, které si námořníci vyprávěli při dlouhých plavbách. Moře neodpouští a Arktida je tím nejneúprosnějším soudcem. Willoughbyho příběh tak zůstává nejen varováním, ale i připomínkou odvahy těch, kteří se odvážili snít o cestách, jež nebyly určeny pro smrtelníky.

Seznam zdrojů

1. An English Arctic Expedition: 1553. History Today. Dostupné z: https://www.historytoday.com/archive/english-arctic-expedition-1553

2. The Fate of Sir Hugh Willoughby and His Companions: A New Conjecture. The Geographical Journal. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/634766

3. The Principal Navigations, Voyages, Traffiques, and Discoveries of The English Nation. Richard Hakluyt. Dostupné z: https://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus%3Atext%3A1999.03.0070%3Anarrative%3D49

4. May 10 - A search for the Northeast Passage finds Ivan the Terrible instead. The Tudor Society. Dostupné z: https://www.tudorsociety.com/may-10-a-search-for-the-northeast-passage-finds-ivan-the-terrible-instead/